Vedle dřevěné chatky, kde je umístěna hodnotná etnografická sbírka, stojí dva sruby se stoly a lavicemi, kde se dá připravovat maso na grilu. Najdete zde i stánek na uložení pečiva a zmrzliny, Antunův pramen s pitnou vodou, fotbalové hřiště, pískoviště pro děti, houpačky, prolézačky, jezírko, lavičky, krmítka, a nechybí samozřejmě ani záchodky. Zkrátka pro každého něco.

Jméno výletního místa Čantalo je z turečtiny - nazývala se tak jedna část Omanovce, kde byl i Čantalův kanál. Park je součástí master turistického plánu Slavonie a Požežsko-slavonského a Brodsko-posavského županství a vznikl vlastně díky Antunovu dětskému snu: „Vždycky jsem si přál, aby v Omanovci, kde jsem se narodil a kde žiju, byl nějaký park nebo sportovní areál pro děti, jako jinde v okolí.“ Sen se uskutečnil až o mnoho let později.
Po návratu ze střední stavební školy v Záhřebu do Omanovce si Antun našel práci na železnici v Pakraci, v současnosti je vedoucím stavebních prací. Stále měl na mysli park, který před deseti lety založil: „Místo, kde se park nachází, koupil v roce 1925 děda, když se vrátil z Ameriky, kde pracoval na železnici, od jistého Antuna Málka. Roku 1976 došlo k záměně půdy se zemědělským kombinátem PIK, a nám byl místo pole přidělen tento les,“ informoval nás Antun. Od té doby se změnil k nepoznání. Nevzhledný les se pomalu měnil v turisticky hojně navštívený park, do kterého se od té doby pořád investuje.
Díky ředitelce pakrackého podnikatelského centra a předsedovi Turistické pospolitosti Pakrace bylo před čtyřmi roky do výletního místa investováno 100 tisíc kun, respektive 75 tisíc (25 tisíc odnesly daně) z evropských fondů. „Zdá se, že jde o hodně peněz, ale jen domek stál víc než 200 tisíc kun. Celková investice přesáhla milión kun a stále stoupá, bez ohledu na finanční a byrokratické problémy. „Čekáme na lepší časy,“ prohlásil Antun. „Ročně sem přijede dva až tři tisíce lidí. Každý den je tu někdo. Jezdí sem dokonce ze Slavonského Brodu, Koprivnice, ale i z ciziny, z Čech a Polska. Nedávno tu byla i Česká beseda Prekopakra.“
Antun park upravuje většinou sám. Někdy mu pomohou děti a kolegové. „Stále je tady moře práce,“ říká. Jezdí sem hned po práci, aby v parku posekal trávu, upravoval, očistil a zkontroloval, zda je vše v pořádku. Tráví zde většinu svého volného času, a jak nám sdělil, v penzi se sem hodlá s manželkou přestěhovat. Důvodem je nejen pobyt v přírodě na čerstvém vzduchu, v níž se cítí dobře, ale i nutnost: „Závistiví lidé, kteří si myslí, že z turismu zbohatnu, nechápou, že za vším tím je ohromný kus práce a odříkání. Protože vstup do areálu je bezplatný, nemám z něho nic – jen dřinu. Často mi sem vozí odpadky, mršiny, kradou, ničí a ničeho si neváží. Někdy žasnu nad nehygienickým chováním, nevychovaností vůbec, bezohledností návštěvníků, která mě zaráží,“ postěžoval si Antun a přitom nám ukázal vyčištěný pramen, který mu někdo nedávno zaházel kamením. Nevzdává se však a přeje si, aby se zde návštěvníci cítili dobře.
Důkazem vzrůstající popularity výletního místa Čantalo jsou ocenění. Vloni obdrželo zelený květ s bronzovým znakem od Turistické pospolitosti Požežsko-slavonského županství a letos poděkování organizátorů pořadu Hrvatské televizije Lijepom našom. Majitel rodinného hospodářství Marošević získal v letech 2008-2009 další ocenění - zlaté medaile za slivovici - zabývá se i pěstováním švestek.
Na ohromné louce pod lesem se jednoho dne možná budou pást koně, ovce, kozy a jiná zvířata. Majitel má v plánu nabídku parku postupně obohacovat. Rád by spolupracoval s dalšími poskytovateli turistických služeb, uvítal by klastr třeba s výrobci sýrů, uzenin a jiných poživatin. „U nás neexistuje koordinace, plánování, velkou překážkou je byrokracie, ale i nekázeň jednotlivců. Nikoho se nemůžete dovolat o pomoc, ani instituce, ani úřady,“ postěžoval si.
Bez ohledu na to plánuje v parku vykopat studni, udělat odvody, pravé WC, koupelnu, stáj pro zvířata, zvlášť koně, sýpku a další objekty. „To vše ale něco stojí,“ povzdychl si Antun a připomněl nerealizovaný plán udělat na pozemku jezero. A. Raisová /ar

ETNOGRAFICKÁ SBÍRKA
V etnografické sbírce, umístěné v dřevěné chatce, jakoby se zastavil čas. Ve dvou malých místnůstkách jsou pečlivě uloženy více než 150 let staré sáně, vozy, kredenc, postel, lyže, asi 50 předmětů a různého nářadí, které majitel nasbíral na Pakracku, Daruvarsku a Siračsku. Nyní je obdivují návštěvníci nejen z Chorvatska, ale i ze zahraničí. Antun je zvlášť hrdý na starý šokacký kroj svého dědy, který má uschován na jiném místě, protože se bojí odcizení. Postěžoval si, jak těžké a drahé je získat nějakou starožitnost. Také podkroví domku je upraveno v selském stylu. Turisté zde mohou i přenocovat, ale jídlem se musí zásobit sami, protože hospodářství na to není registrované.