„My bychom si ani nevzpomněli, že bychom měli oslavovat nějaké výročí svatby, ale děti nás příjemně překvapily. Pozvaly celou rodinu a připravily nám diamantovou svatbu. Dostali jsme šedesát růží a pravnoučata po nás házela rýži... Byla to pro nás velká událost a my jsme se cítili jako ve filmu,“ vyprávěli se zaslzenýma očima při vzpomínce na svůj slavnostní den.

Emila se hned pochlubila s dětmi, vnoučaty a pravnoučaty, o kterých říká, že jsou jejím největším bohatstvím: „Všichni jsou výborní a máme je moc rádi. Společně s manželem jsme vychovali dvě děti, syna Dalibora a dceru Libuši. Víte, jak jsme jim vybrali jména? Dalibor dostal jméno podle opery známého českého skladatele Bedřicha Smetany. Jde o Dalibora z Kozojed – šlechtice, který podpořil rolnické povstání a byl za to popraven. Libuše se jmenuje podle české kněžny, nejmladší dcery vojvody Kroka. Její sestry byly Kazi a Teta, a ona si za manžela vzala Přemysla Oráče. Snad každý slyšel pověst o nich. Taková stará česká jména se nám moc líbila.“
Emila byla dlouhou dobu zapojená do činnosti České besedy Hercegovec. Nejvíc ji bavilo divadlo, které prostě zbožňovala. Pamatuje si na představení Mario Lanz, které s nimi připravil a režíroval Oldřich Oliva. Manželovi se to občas nelíbilo. Jednou jí řekl, že by si její divadelní parta měla objednat cirkusový vůz, se kterým by pak mohli jezdit po světě a bavit sebe i ostatní. „V tu dobu jsem často nebyla doma, hodně jsem vystupovala, ale manžel to přece jenom chápal. Ostatně, on pro mne udělá všechno a je na mne moc hodný. Snad proto jsme spolu tak dlouho. Oldřich vysává, krmí kuřata, vaří, vidí kdejakou pavučinu… Ještě pořád tvrdí, že nikdo neumí srovnat dříví jako on a dodnes to dělá sám,“ chválila manžela Emila.
Moc jí vadí dnešní nezodpovědný vztah k manželství, také to, že se velký počet manželských párů po krátké době rozejde, skoro hned po svatbě. Emila radí: „Můžeš se i pohádat, ale musíš umět zapomenout. Někdy nás bylo v domě deset a nemuseli jsme se hádat. Všichni jsme byli k sobě přátelští. Teď je to úplně jiné. Když jsme se my dva vzali, byli jsme velice chudí, měli jsme jenom obyčejnou železnou postel a pokrývali se kabáty, protože jsme ani deku neměli. Nám to vůbec nevadilo, měli jsme se rádi a to nám stačilo – žili jsme z lásky.“
Oldřich je teď už dlouhá léta v důchodu. Pracovní věk strávil v kombinátu v Hercegovci jako řidič. Jeho otec byl vojenským kapelníkem a rodina se často stěhovala: do Bjelovaru, Negotinu, Požarevce, Mariboru, Postojny, Sinje a Hercegovce. Když otec odešel do důchodu, zůstali natrvalo v Hercegovci, otec byl kapelníkem besední dechové hudby. „Jak jsme tady zůstali, tak jsem se také oženil. Kvůli práci jsem musel hodně cestovat a na dlouhé cesty jsem si s sebou občas bral manželku,“ řekl nám Oldřich, který i teď v pozdním věku řídí Mercedes, a je na to patřičně hrdý.
Přestože jsou v pokročilém věku, manželé mají ještě stále velikou zahrádku. Letos vysázeli dokonce devadesát sazenic rajčat. Všechnu domácí zeleninu rozdají dětem, vnukům příbuzným a známým… Na dvoře chovají kuřata a slepice pro celou svou velkou rodinu. Domácích vajíček je dostatek pro všechny, všem přijdou vhod. Vzpomínají na dny, kdy jejich vnoučata byla malá a bývala u nich na prázdninách. S velkou radostí a láskou pro ně připravovali snídani, kterou potom vynesli na stolek do zahrádky. To pak bylo křiku, jásotu a štěstí. Byly to pro ně nejkrásnější chvíle. Dnes už tady není slyšet dětský smích, ale po dvoře pobíhá pejsek a koťata, mají také papouška – je jim s nimi veseleji.
Mohli jsme se přesvědčit, jak jsou i v těchto pozdních letech manželé Svobodovi romantičtí: „Večer se nedíváme na televizi, protože je tam samá politika a nudné seriály, které nám jdou na nervy. Všichni se dívali na Larin izbor a nám se to vůbec nelíbilo. My si sedneme spolu na schody našeho rodinného domu a pozorujeme hvězdy, někdy je dokonce spolu počítáme a díváme se do toho velkého nebeského prostranství. Vědí o tom i děti, které se večer projíždějí na kolečkových bruslích. Víte, že i hvězdy chodí večer jedna k druhé na besedu?“
Zeptali jsme se, jestli mají recept na dlouhou společnou životní cestu. Odpověděli nám: „Abychom s někým mohli tak dlouhou dobu kráčet životem, je nutná tolerance, úcta, vzájemný respekt, ale i pevné zdraví.“ A to už za oslavu určitě stojí. A. M. Štrumlová Tučková/amšt

SVATBA DŘEVĚNÁ, STŘÍBRNÁ, ZLATÁ...
Výročí svatby je hned po narozeninách nejčastěji slaveným svátkem. Co je výročí vyšší, o to větší a honosnější by měla být oslava. Vždyť manželé, kteří se dožijí např. zlaté svatby, si určitě oslavu zaslouží. Její organizaci si mohou vzít na starost jejich děti či vnuci. Název kulatého výročí je odvozen od toho, jaký dárek by si měli manželé navzájem dát, takže když slavíte svatbu dřevěnou, obdarujete se dárky ze dřeva, a pokud se dožijete svatby perlové, tak by vaše dárky měly být z perel.
Stříbrná svatba se slaví po dvaceti pěti letech a zlatá po padesáti letech ode dne sňatku. Diamantová svatba je opravdu událostí, která překračuje rámec rodiny a kruh přátel. Určitě nezůstane bez povšimnutí u místních médií. A víte, proč se šedesáté výročí jmenuje svatba diamantová? Protože po šedesáti společně prožitých letech je tento svazek tak pevný, jako ten nejtvrdší diamant. Svědčí o tom i manželský pár Svobodových.