Skromně tvrdí, že za daleko větší úspěch považuje bohatou činnost své Besedy a skutečnost, že se konečně podařilo dát dohromady muzikanty z Mezurače a Banovy Jarugy.
Vzhledem k tomu, s jakou odhodlaností se Velibor Potužák věnuje své Besedě, jejíž je několik let předsedou, dalo by se očekávat, že své vyprávění začne vzpomínkami, jak už v dětství vystupoval. Jako desetiletý chlapec se na začátku osmdesátých let sice učil hrát na trubku, ale podobně jako většinu chlapců ho spíš zajímala kopaná. Od třinácti let je členem Fotbalového klubu Metalac v Mezurači, v němž plných 27 let hrál na pozici brankáře. Samotné hraní dnes přenechal mladším, ale pravidelně navštěvuje jejich utkání a klubu pomáhá jako podpůrný člen. Po ukončení základní školy (první čtyři roky v Mezurači, další čtyři v Banově Jaruze), studoval na střední elektrotechnické škole v Záhřebu. Následovala povinná vojenská služba v tehdejší JNA, a zaměstnání v továrně Petrokemija Kutina, kde pracuje už jednadvacet let. S manželkou Zdravkou se vzali těsně před domovinskou válkou, takže se obě jeho dcery jako válečné děti narodily v Záhřebu, kde byl Velibor příslušníkem speciální policie. Kromě dvou dcer má Velibor ještě třináctiletého syna Valentina, který podobně jako jeho tatínek miluje kopanou.

Do menšinového života je zapojena celá rodina. Dvacetiletá Mateja a o rok starší Adrijana už třináct let zpívají a tančí v mezuračské České besedě, ale protože je maminka Zdravka slovenského původu, zapojily se i do taneční skupiny Matice slovenské v Mezurači. Během posledních několika let Mateja častěji tančí ve slovenské folklorní skupině a Adrijana se víc věnuje českým tancům v besední skupině Mezuračtí čerti. Potužákovi tvrdí, že je činnost a spolupráce České besedy a Matice slovenské v Mezurači tak propojená, že je těžko říci, kam kdo patří. Svědčí o tom Zdravčina účast na dožínkách ve Zdencích roku 2006, kdy vystupovala s mezuračskou besední pěveckou skupinou.
Besední činnosti se Velibor začal víc věnovat po roce 1992, kdy byl zvolen do výboru mezuračské Besedy. Jeho krajanská kariéra měla správný vzestup: roku 2000 převzal funkci domovníka, roku 2005 se stal místopředsedou a od roku 2008 je předsedou České besedy Mezurač. Nezůstalo jen na tom. Velibor je zároveň předsedou české menšinové rady města Kutiny, členem koordinace menšinových rad a členem županského sdružení kulturně-uměleckých spolků v Kutině. Když k tomu připočteme zaměstnání, podpůrné členství ve fotbalovém klubu, rodinné hospodářství a případná pomoc bratrovi a tchánovi při zemědělských pracích, musíme se zeptat, jak na to všechno stačí. Velibor se na tuto otázku jen pousmál, lehce pokrčil rameny a řekl: „Každodenně asi dvě hodiny věnuju Besedě, ale když každý v rodině udělá, co je zapotřebí, na všechno se stačí.“ Dodal ještě, že se jako předseda snaží navštěvovat zkoušky všech besedních skupin, neboť to považuje za svoji povinnost. „Když sečteme všechna vystoupení všech skupin, tak je to do roka víc než padesát vystoupení,“ pochlubil se skromně.
Na otázku, co považuje za největší úspěch ve své dosavadní krajanské činnosti se kupodivu nezmínil o přístavbě Českého domu v Mezurači, ale vytkl skutečnost, že se podařilo propojit mezuračskou besední dechovou hudbu s hasičskou dechovou hudbou z Banovy Jarugy. Byl to jeden z trvalých problémů, protože sedm muzikantů hrálo v obou hudbách, což jim znemožňovalo kvalitní práci a komplikovalo vystoupení. Jistě souhlasíte, že aktivita Velibora Potužáka je opravdu pozoruhodná. Spousta času, který věnuje menšině a místním záležitostem, přináší i velké množství starostí: „Když jsem příliš napjatý, odejdu na starou Ilovu na ryby,“ řekl nám Velibor na závěr. Je to ten správný způsob, jak si odechnout a nasbírat síly pro další akce. T. Doležal/td

PŘÍSTAVBA DOMU
Jako místopředseda mezuračské Besedy navrhl Velibor Potužák v roce 2006, aby Beseda koupila pozemek pro přístavbu Domu. Díky finanční pomoci České republiky, Sisacko-moslavinského županství, bývalé poslankyně Zdenky Čuchnilové a obce Lokca v Slovenské republice, která poskytla stavební materiál, bylo doposud do dostavby vloženo asi milión a půl kun. Podle jeho předpokladu bude na dokončení menších stavebních prací a zajištění veškerého vybavení, zapotřebí ještě dalších sto tisíc eur. Mezuračtí ale nic neočekávají najednou: „Krok po kroku, a bude to,“ říká Velibor.