Do Kutiny, jednoho z největších měst Sisacko-moslavinského županství, jsme se vydali za manželi Miluškou a Josefem Hojkovými. Povídali jsme si s nimi o životě, mládí, dětech, ale i o tom, jak moc jim schází čeština. Aby k ní měli blíž, zapojili se už před patnácti lety do nejbližší, mezuračské Besedy. Doufají, že jednoho dne se i u nich český spolek zrodí a oni se dočkají i vytoužených kursů češtiny.

Miluška se narodila před šedesáti lety v Horním Daruvaru Amálce, roz. Husákové, a Jirkovi Částkovým. Prožila tam krásné dětství a ráda se tam vrací. Do první třídy chodila na Podborech k učitelce Zdence Radakovićové a od druhé třídy do české školy v Daruvaru k Ludmile Kolejákové. V té době se totiž přestěhovali do Daruvaru. Po studiích na ekonomické škole v Daruvaru pracovala v místním zemědělském kombinátu Ilova.
Hojkovi se po svatbě rozhodli hledat štěstí v Sisku, kde Josef, rodák z Trojehlavy u Dežanovce, dostal práci v termoelektrárně a Miluška ve firmě Jeklotehna. Po třech letech se však odstěhovali do Kutiny - Josef pracoval v Petrokemiji a jeho manželka ve firmě Lonia. Teď jsou oba v důchodu, pomáhají dětem a starají se o tři vnuky.
  „Do Horního Daruvaru jsem ráda jezdila k prarodičům Fanynce a Ivanovi Částkovým a k Marjánce a Viktorovi Husákovým. U prvních se často zpívalo, u jedněch i druhých bylo vždycky veselo. Umět české písničky mi přišlo vhod, učím je zpívat vnoučata,“ pochvaluje si Miluška. V Částkově rodině se dva ze čtyř tatínkových bratrů – Milivoj a Hynek – zabývali hudbou. Milivoj je trumpetista a vedoucí končenické dechové hudby a Hynek hrával na bubny. „Ještě teď mám na Podborech kamarádky z dětství, s kterými se občas stýkám – Vlastu Malinovou-Hašplovou a Libušku Horákovou-Královou. Také na tatínkovy sestry, Světlušku a Jiřinu, které se o mě v dětství staraly, mám hezké vzpomínky.“
  K prarodičům Husákovým na Podbory Miluška jako dítě ráda jezdila pomáhat na pole, krmit dobytek a jezdit s koňmi. Byl to zážitek. „Je zajímavé, že ani jedna z podborských babiček neuměla chorvatsky, ale jen česky,“ zamyslela se Miluška. Její otec pracoval v daruvarské Ilově a mladší bratr Vitomír v továrně MPD. Maminka hospodařila doma. Přestože žili v Daruvaru, Horní Daruvar ji stále přitahoval. Snad kvůli muzikám, zpěvu nebo kvůli dobrým lidem. „Češtinu mě v trojehlavské škole učili Milivoj Částek a Antonín Horák,“ vyprávěl Josef o svém životě. Po dvou letech, kdy se doma zabýval zemědělstvím, se rozhodl pro studium na technické škole v Daruvaru, obor strojní technik. Jeho rodiče, Fanynka, roz. Čapková, a Rudolf moc rádi zpívali a v České besedě v Trojehlavě společně s otcovými sestrami hráli česká divadla. Besedu tam asi do roku 1965 vedl předseda Hradec.
Hojkovi mají tři děti, Hanu a dvojčata Libora a Alenku. Hana vystudovala vysokou pedagogickou, Alenka střední turistickou a Libor vyšší informatickou školu. Všichni tři už vylétli z hnízda a založili si rodiny, takže babička a děda Hojkovi se teď, když jsou v důchodu, starají o vnuky – Karla, Vítu a Lucase. Jednota, kterou odebírají skoro třicet let, u nich slouží jako učební pomůcka, stejně tak Koutek. Nejraději si přečtou vtipy, recepty, ale i rozhovory s krajany.
  Manželé Hojkovi se shodli na tom, že posvícení, draní peří, maškarní průvody, čištění ořechů, sklizně plodin... byly nejen rodinnou, ale záležitostí celé vsi. Teď je situace jiná – na poli skoro vše sklidí stroje a doma kraluje televize a počítače.
„U nás na Podborech jsme se vždycky těšili na posvícení. Poslední neděli před svátkem Všech svatých se oslavoval konec polních prací – i to, že je vše uklizeno do sýpek, sklepů a spíží, že všichni se na zimu jaksepatří připravili. Hospodyňky vařily a pekly několik dní předem. Pekla se husa a nejlepší koláče a cukrovinky. Babička vstávala ve dvě ráno, aby pro hosty a příbuzné stihla udělat knedlíky se zelím. V Domě hrála večer muzika,“ vzpomíná Miluška. Na každé posvícení musely být nové šaty, které jí šila její teta Máňa Majdaková. Josef vypráví o trojehlavských posvíceních: „Na Podborech bylo posvícení v říjnu, na svatou Hedviku a Havla, a trvalo skoro týden. To se pak u nás doma sešlo deset rodin Hojkových. Zpívalo se a bylo veselo.“
Také doderná byla v šedesátých letech na Podborech i v Tojehlavě populární: „Neexistoval dvůr bez hus. Teď už není jejich kejhání ani slyšet. Děvčata drala peří a kluci zatím dělali hlouposti. Zpívalo se, pomlouvalo... K večeři bývala pečená husa, po večeři se podávaly smažinky a další dobroty. Zvykem bylo pro děvčata připravovat výbavu – taky peřiny z peří, teď je situace jiná,“ říká Miluška. I sklizeň kukuřice byla společenskou záležitostí. Domů se vozily neoloupané palice a tam se z nich odstraňovalo šustí, přitom se zpívalo a bylo veselo. Teď to všechno udělají stroje.
V úterý před Popeleční středou procházely Horním Daruvarem maškarní průvody s koňskými spřeženími. Večer na muzice dostaly nejhezčí masky cenu. Babské bály se na Podborech pořádají i teď. Zahrála si v nich i Miluščina babička Husáková, a když se jí ptali, zdali ji něco bolí, říkala: „...když hraju kuplety, nic mě nebolí!“ Také v Trojehlavě se koncem šedesátých let hrály oblíbené babské bály, potvrdil Josef. Nacvičovaly je nejen Češky, ale i Chorvatky a Srbky.

MEZURAČSKÁ BESEDA JE SPOJUJE
Josef byl dvakrát členem České rady Kutiny a pak dvakrát členem Rady Sisako-moslavinského županství. Uvedl, že v Kutině žijí asi tři stovky Čechů. Hojkovi se při hledání možnosti, jak si uchovat jazyk a kulturu, už před patnácti lety zapojili do mezuračské České besedy: „Jezdíme na valné hromady, oslavy, muziky. A je nám tam dobře. S Mezuračskými si moc rozumíme,“ svěřili se. Také oni mají na mysli mezuračský Národní dům, a přestože je v něm ještě dost práce, jsou rádi, že jsou ve svém. Mnozí kutinští krajané by si podle Hojkových přáli mít styk s češtinou, chtěli by se setkávat, povídat si a učit se česky. Doufají, že jednoho dne bude školám v Kutině nabídnut program fakultativní výuky češtiny nebo alespoň kurs českého jazyka. A. Raisová/ar