Novou radost a spokojenost do jejího života přinesla činnost v prekopakerském krajanském spolku.
Lenka Bogdanová je rodačkou z Horního Daruvaru, kde první tři roky chodila do školy k učitelce Daně Kovačićové, potom do české školy Komenského v Daruvaru. V době, kdy ještě bydlela v Horním Daruvaru, tančila v besední taneční skupině a na dožínkách v Dežanovci se seznámila se svým manželem Vénou. Ona ráda tančila, on zase pěkně zpíval a hrál na harmoniku. Zamilovali se. Roku 1974, nedlouho po tom, co se vyučila švadlenou a provdala, se přestěhovali do Pakrace. Pracovala v pakrackém podniku Odjeća (později NIK Zagreb a pak Moderna).
Život rodiny Bogdanovy by nejspíš byl úplně obyčejný, se všemi radostmi a strastmi, které život s sebou nese – zaměstnání, starosti s dětmi a tak dále – ale přišla válka. Bogdanovi byli přinuceni uprchnout a opustit svůj domov. Ze zničeného domu se Lence podařilo zachránit jen dvě věci – figurku Ježíše, kterou zdědila po matce, a figurku svatého Josefa, kterou s sebou vždycky nosila. Aby utrpení bylo větší, byl manžel Véna zajat. Lenka s dvěma malými dětmi bydlela nejdříve u své sestry v Mezurači. Její agonie, kdy o manželovi neměla žádné zprávy, trvala několik měsíců. Naštěstí byl Véna při výměně zajatců osvobozen.
Utrpení v zajetí na něm ale zanechalo těžké stopy, které jednoduše nedokázal překonat, a proto se rozhodli odejít co nejdál. První zastávka byla ve Slovinsku u italské hranice, kde žila manželova sestřenice. Protože však u ní už jedna uprchlická rodina byla, nezůstali dlouho, šli dál. Prostřednictvím Červeného kříže a díky dobrým lidem bydleli nejdřív celý rok v městě Miren u Darka Cijana, s kterým dodnes udržují kontakty, a potom v Nové Gorici u Milky Miheljové, která je tak pěkně přijala, že se cítili málem jako doma. Dobří lidé jim opravdu dali vše, co potřebovali, takže Bogdanovi nemuseli žádat Červený kříž o další pomoc. I zaměstnání se jim podařilo najít. Lenka pracovala jako švadlena v soukromém butiku a Véna ve školce na pěstování sazenic. Sužovala je však nostalgie. Nejdřív se do Chorvatska vrátil starší syn Robert, aby ukončil zámečnické řemeslo. Lenka s manželem a mladším synem Mariem zůstali ve Slovinsku ještě dalších šest let, během kterých Mario ukončil školu a stal se kuchařem. Válečné pohromy se na Pakracku uklidnily, navíc se blížil čas, kdy měl Mario jít na vojnu. Kromě toho jim byl v rámci obnovy postaven nový dům, takže se Lenka v roce 1997 rozhodla vrátit domů. Nový začátek byl těžký, v obnoveném domě neměli nic. Krok za krokem se dařilo řešit situace – oba synové získali zaměstnání a další finanční jistotu poskytoval Véna, který ještě stále pracuje ve Slovinsku.
Bez ohledu na starosti s vybavováním domova, hledala Lenka své místo a uplatnění v životě. Část svého volného času věnovala sbírání figurek svatých, protože hluboce věří, že jim všechnu tu nepřízeň pomohl překonat svatý Josef: „Svatý Josef nás vždy chránil,“ říká s přesvědčením. Stále jí ale něco scházelo. Projevilo se její češství, které v sobě Bogdanovi měli stále, ale životní strádání je utlumilo. Znovu ho vzbudila prekopakerská Česká beseda. Nejdřív se do taneční skupiny zapojil syn Robert. Nedlouho potom, přesněji roku 2009, se Lenka zapojila do besedního pěveckého sboru. „Tolik jsem si přála, abych si znovu oblékla český kroj, že jsem si ho sama ušila,“ řekla nám. Zkoušky, vystoupení, zájezdy a pobavení s milými lidmi, to byla ta poslední maličkost, která Lence v životě scházela. T. Doležal/td