Anita pochází z rodiny Turkovy. Spolu s manželem Robertem vyrostli v Lipovci, byli sousedé, takže se znají celý život. Když se jich zeptáte, jak to, že zůstali v Lipovci, odpovídají: „Mladé rodiny chtějí dětem zajistit dostatek svobodného pohybu na čerstvém vzduchu a sobě dopřát bezpečné útočiště před stresem, který na ně dnes a denně utočí. Dnes jsou i na venkově dobré podmínky pro mladé a vzdělané lidi a rodiny s dětmi, a nám se v Lipovci doopravdy líbí.
Netoužili jsme žít ve městě, protože tady máme všechno. Není tady dům na domě, místa a zeleně je tu dostatek. Děti si mohou hrát venku na dvorku, aniž by někomu překážely, a ne jako ve městě, v paneláku, kde si na všechno musíš dávat pozor. Upravili jsme si terasu se spoustou květin a máme tu kus přírody jenom pro sebe. Přitom to do města máme blízko,“ řekla Anita.
Anita a Robert mají dva syny: tříletého Michala a pětiměsíčního Brunu, s kterými je teď, když jsou ještě malí, hodně práce. „Pro koníčky a záliby nám moc času nezbývá. S dětmi trávíme všechny volné chvíle. Myslíme si, že naši chlapci brzy vyrostou, a pak by nám mohlo být líto, že jsme se jim dost nevěnovali. Snad se za nějakou dobu, až děti povyrostou, budeme moci vrátit ke svým koníčkům,“ uvažuje Anita a Robert s úsměvem dodává: „Máme štěstí, že jsou obě babičky blízko, tak nám děti pohlídají, kdykoliv je to zapotřebí. Je to pro nás velké pohodlí, a babičky a dědečkové jsou tu od toho.“  Už v základní škole Anita věděla, že se stane učitelkou. „Výtvarnou výchovu přednášela učitelka Míra Borošová, která s námi bezvadně pracovala, my jsme ji měli moc rádi a její hodiny jsme zbožňovali. Už tehdy mi učitelská práce učarovala a věděla jsem, že chci pracovat právě tak jako ona,“ sdělila nám. Anita tedy při výběru svého budoucího povolání nemusela hodně přemýšlet, zvolila si pedagogickou akademii, kde vystudovala výtvarnou výchovu. „Jednu dobu jsem pracovala ve Virovitici jako učitelka češtiny, teď jsem na mateřské dovolené. Jsem se svou prací spokojená. Myslím si, že je to opravdu krásné, když můžeš dělat něco, co máš rád.“
Když se jí zeptáte, zda si nemyslí, že je její předmět vůči ostatním předmětům trochu zanedbávaný, odpoví: „Ano, myslím si, že je tomu tak. Dnešní svět je vizuální, přesto se vizuální výchova a kultura podceňuje. Je to zásluha nových medií, že jsou děti bombardovány různými nepotřebnými věcmi a nejsou schopny vybrat si, co je dobré. Kolem nich je stále hodně nekvalitních věcí, které na ně negativně působí. Výtvarná výchova pomáhá zapojit fantazii a děti se učí být tvořivé. Neměly by mít strach využívat různé výtvarné techniky při práci s různým materiálem. Navíc, výtvarná výchova dětem posiluje sebevědomí a žáky i rodiči není vnímána jako nezbytná součást školy, proto ji mnozí neberou vážně.“
Často se stane, že jsou děti při hodinách výtvarné výchovy hlasité a hlučné. Jak si Anita poradí s tím, aby se chovaly slušně? „Každá třída může být v chování nejlepší, jen když chce. Ale ono vlastně nejde o třídu, jako spíš o jednotlivce. Ti dokážou narušit celou hodinu, křičet o přestávce i během hodiny. Protože v některých třídách nemáme vodu a děti si pro ni musí dojít na chodbu, dělají hluk i tam. Pak to samozřejmě odnesou všichni. Je rozdíl, zda je ve třídě třicet dětí nebo třeba jen dvacet či méně. Předpokladem dobré práce dětí i učitele je příjemná atmosféra, klid a pohoda. Být učitelkou znamená učit žáky, ale i sebe neustále vzdělávat,“ uvažuje Anita. Výtvarná výchova podle ní pomáhá objevit to, co jinak nelze vidět. Anita má ráda květiny a každou volnou chvíli tráví prací kolem domu. Upravuje předzahrádku, kam vysázela hodně krásných rostlin. Postavili si s manželem také zimní zahrádku.
  U Resů je cítit teplo příjemné rodinné atmosféry. „Dům, který jsme koupili, nebyl dokončený, což se nám vlastně líbilo, takže jsme si ho mohli upravit po svém. Manžel se staral o zařizování topení, o podlahy… a já jsem využila své výtvarné schopností a vedla úpravu interiérů,“ vysvětluje Anita. V dětském pokojíku nakreslila oblíbené postavičky z kreslených filmů, kterými se nám Michálek hned pochlubil. Předváděl i hru chytání motýlků ze zdi a ukázal, do jaké výšky může naskládat kostky. Rád se dívá na televizi, nejraději na dětské pořady České televize. Na Českou televizi se všichni v rodině rádi dívají. Říkají, že se tak zdokonalují v češtině.
Robert se už jako sedmiletý zapojil do místního dobrovolného hasičského spolku. V paměti mu zůstala první hasičská soutěž, která se konala v Daruvaru. Jeli tam nějakým starým autobusem, a Robert o tom mluví s určitou dávkou nostalgie: „Bylo to jako ve filmu - starý autobus s mladými hasiči. Cestou vládla výborná nálada, byl jsem zvědavý, protože jsem nic podobného ještě nezažil. Byla to pro mne nová životní zkušenost: soutěžit v hasičských dovednostech. Natolik se mi to zalíbilo, že jsem už tehdy uvažoval o tom, že se stanu hasičem. Sen se mi splnil - dnes se profesionálně zabývám hasičstvím - prací, která je však mnohem náročnější, než jsem si tehdy představoval.“
  Pro většinu lidí jsou hasiči prostě hasiči, ale ve skutečnosti jsou na jedné straně ti, kteří si tu práci vybrali za své povolání, a na druhé ti, kteří tuto činnost vykonávají dobrovolně ve svém volném čase. Robert svou práci dělá odborně a profesionálně. Jak se vůbec stal profesionálním hasičem? „Po ukončení druhého ročníku střední obchodní školy v Daruvaru jsem přestoupil na hasičskou školu v Záhřebu. Jedině tam jsem po dvou letech školení mohl získat diplom hasičského technika. Dlouho jsem čekal na práci ve svém oboru, takže jsem pracoval na různých pracovištích, hlavně jako prodavač… Teď už několik let pracuju ve svém oboru v Daruvaru.“
Michálek se často ptá: „Kde je táta?“, protože tatínek skoro nikdy není doma. V práci tráví víc času než doma s rodinou. „Máme tu výhodu, že hned na začátku roku dostanu rozvrh pracovních víkendů na celý rok. Mám jenom jeden volný víkend v měsíci, někdy ani to ne, takže je velice těžké naplánovat dovolenou u moře. Manželka to má s dovolenou snadnější, protože je celé léto doma, kdežto já mám v létě nejvíc práce: léto je totiž období největších a nejčastějších požárů. Často máme taktická cvičení, která se konají na různých místech po celém státě. Někdy také přednáším mladým hasičům,“ řekl Robert o svých pracovních povinnostech a potížích skloubit s nimi rodinný život.
Robert už má za sebou ohnivý křest a zkušenosti s nebezpečnými požáry. „Byl jsem při hašení několika velkých požárů v Dalmácii. Stalo se, že jsme byli v terénu plných osmnáct hodin bez vody a jídla. To se už nějak zvládne. Hodně nám však vadí, když nemáme podporu lidí v místě, kde hasíme. Zažili jsme i velice nepříjemné situace: přijeli jsme hasit do jednoho města u moře. Požár jsme uhasili a místní, místo aby byli vděční, psali petici, abychom nespali ve škole, ale venku na dvoře. Nemohli jsme tomu věřit. Ale většinou jsou k nám lidé milí. Nám vlastně stačí, když nám jednoduše poděkují a popovídají si s námi.“
A. M. Štrumlová Tučková/amšt