Zdá se, že jsou všichni účastníci festivalu šťastni a nesmírně dojati. Jak se cítíte na konci druhého krajanského festivalu vy?
Musím říci, že se cítím dobře, přestože už téměř týden skoro nespím, stejně jako celý můj tým. Po celé dny jsme na nohou, ale člověk na únavu zapomene, když vidí, jak jsou lidé šťastní, rozzáření, jak zpívají s radostí, tančí s láskou a jak je atmosféra nádherná.
Co vás přivedlo k myšlence organizovat v Praze krajanský festival? Jde přece o lidi, kteří v českých zemích nežijí a často se zde ani nenarodili, a teď do Čech přinášejí českou kulturu.
Myšlenka vznikla u krajanů samých. Právě na Týdnu zahraničních Čechů v roce 2006 jsem o přestávce mezi jednáními mluvila s mnoha krajany a všichni říkali: kdyby tak tance, které doma nacvičují, písničky, které přenášejí z generace na generaci, všechny kroje, které opatrují a upravují a znovu šijí podle starých vzorů - kdyby mohli přijet a všechno to ve své pravlasti ukázat. Aby bylo vidět, že nezapomínají na svůj původ, že v srdci jsou stále Češi. A tenkrát jsem si řekla, tak proč bych to neudělala já. Zkusila jsem to, a podařilo se.

Byla jste někdy mezi krajany v jejich zemích?
V devadesátém roce jsem byla oslovena poradcem tehdejšího prezidenta Václava Havla, abych se podívala za Čechy do českých vesnic na Ukrajině, jak je to s jejich zdravotním postižením následkem černobylské havárie roku 1986. Byla jsem rozhodnuta, že tam pojedu jen jednou. Bylo po revoluci, otevřely se hranice a já měla jiné cíle. Ale přišla jsem do první, druhé české vesnice a moje srdce bylo zasaženo. Viděla jsem, jak lidé žijí krásným sousedským společenským životem, jaký byl, když jsem byla jako malá u babičky a dědečka na vesnici, jak si hrají a zpívají a scházejí se u rodinných vesnických slavností, jak se posadí na lavičky a vypráví si, a každá zabijačka je událostí celé vesnice. Velice se mi to zalíbilo. Vládla tam taková dobrosrdečná atmosféra, jaká bývala na vesnici za mého dětství. Vrátila jsem se rozhodnuta, že budu bojovat za jejich přesídlení. Celý rok jsem na tom dělala a podařilo se mi prosadit zákony o jejich přesídlení a vlastně jsem se stala člověkem, který za přesídlení odpovídá. Nakonec jsem na Ukrajině strávila s krajany několik let, a tisíc osm set krajanů se podařilo do Čech přesídlit.
Proto je na festivalu nejvíc krajanských souborů z Ukrajiny?
Já myslím, že na Ukrajině nemají mnoho materiálních statků ani možností se realizovat. Dlouhá léta žili v útlaku a češství v nich je únikem z tvrdé reality. Většina jich přišla o půdu, mnoho jich pozavírali a poslali na Sibiř. Žili v neuvěřitelně těžkých podmínkách, ale stále si uchovávali lásku k jazyku, k rodné zemi. To byla síla, která je držela. Mezi nimi je vlastenectví ještě vyhraněnější než v ostatních zemích, kde život pro krajany nebyl tak těžký.
Jak si představujete další ročníky festivalu. Budou bohatší?
Určitě. Každý rok oslovuji mnoho lidí. Napsala jsem asi tisíc mailů s pozvánkou, ale všude nemají skupinu, která zpívá nebo tančí. Krajané ze Švédska a loni z Rakouska tu byli jako diváci. Tam jsou lidé hodně zaneprázdněni, mají více možností, jak se realizovat. Letos se přihlásilo asi dvě stě šedesát pět lidí, deset skupin. Texasané tu byli jenom dva dny a několik skupin se na poslední chvíli odhlásilo: Moldavsko, jedna skupina z Chorvatska a Slovensko. Ale nemyslete si, není to jen moje práce. Mám partu přátel - asi patnáct lidí, kteří mi pomáhají, Celý můj tým zaměstnanců pomáhá v rámci svého osobního volna.
Má tento festival význam také pro Čechy v Čechách?
Jsem šťastná, že krajané ukazují našim mladým lidem dobrý příklad lásky k vlasti, k rodnému jazyku a k lidové písni a tanci. To je, myslím, hlavní přínos festivalu pro českou veřejnost. A pro mnoho lidí je to také důkaz, že Češi žijící v zahraničí nezapomínají na svůj původ a jsou na něj hrdí.
L. Stráníková/ls