Jednu dobrou zprávu jsme dostali ještě před koncem roku, když byly konečně zveřejněny výsledky sčítání lidu, o kterých v tomto čísle najdete podrobnější zprávu. Jak je vidět, ještě jsme tady a ještě stále nás je dost. Blahopřejeme proto všem, kteří se do kolonky Národnost nezdráhali napsat to, co cítí. Dokázali jsme tak, že nám nejde jen o zpívání a tancování, jak o české menšině většinová společnost občas usuzuje, ale že dokážeme jasně říci, čím se cítíme být a co je pro nás důležité. Teď jde o to, abychom využili výhod, které z toho vyplývají. Při květnových lokálních volbách se poprvé nebudeme muset rozhodovat, zda hlasovat jako občané Chorvatska anebo jako příslušníci menšiny. Konečně budeme plnoprávnými chorvatskými občany s jedním specifickým právem navíc, které zohlední naši národnostní příslušnost. A to je další dobrá zpráva, kterou jsme získali přesně deset let po přijetí Zákona o právech národnostních menšin, jenž toto právo stanovil.
Třináctý rok nás i formálně přivede do evropské společnosti. V souvislosti s tím máme naděje a pochybnosti zároveň. Bude lépe? Svět není černobílý a tak bude pravděpodobně něco lepší a něco jiného horší. Jedno je ale jasné: Evropa nabízí hodně šancí zejména mladým lidem, především těm, kteří něco dovedou. Naši mladí znají jeden jazyk navíc, a protože jsou jim vlastní dvě kultury, chorvatská a česká, jsou jistě otevřenější, vstřícnější a tolerantnější k dalším kulturám. O to víc šancí budou mít. A doufejme, když už se rozletí do světa, že se jednou, obohaceni dalšími znalostmi, rádi vrátí ke svým kořenům a stanou se přínosem i malé české menšině, ze které vyšli.
Právě kvůli nim, těm mladým a perspektivním, které bychom chtěli zachovat ve svých menšinových řadách, musíme i my rozšiřovat své obzory. S chloubou říkáme, že jsme dobře zorganizovaní, čehož si všimli i jiní v zemi, ve staré vlasti i ve světě. Naše menšina je svébytný živý a životaschopný organizmus. Vytvořil si vlastní kulturu, založenou na tradicích, které pečlivě střeží. Ale právě kvůli těm mladým se nesmíme uzavírat do sebe. Česká kultura nejsou jen dechové hudby, lidové písně a tance, pohádky Boženy Němcové a obrázky Mikuláše Alše… Ty jsou krásné, to je fakt, ale mladým to stačit nemůže. Svět kolem nás jde mílovými kroky dál a mladí nechtějí zůstat v ghettu starých tradic. Umožněme jim poznat českou kulturu v plné šíři. Pomozme jim poznat laskavý humor a neopakovatelnou sebeironii českých filmů, poezii českých filmových pohádek, vtipná a zároveň hluboce moudrá slova českých písničkářů, nádheru české poezie a literatury, do které stojí za to se začíst... Aby to všechno mohli poznat, musí nutně znát dobře svůj mateřský jazyk. Ne pouze na úrovni běžné komunikace, ale hlouběji a lépe. Nebojme se učit se a jít si pro poučení do studnice české kultury. Bez ohledu na to, že i tam najdeme kromě perel obyčejná sklíčka, možnost srovnání s chorvatskou kulturou nám dává schopnost posoudit a vybrat si. Tuto schopnost ztratíme, bude-li nám stačit naučit se česky pouze tolik, abychom si v Česku dokázali říct o pivo. To ostatně dokáže kdokoli, a nemusí ani být hrdý na svůj český původ.
A tak vám nakonec přeju, abyste díky znalosti českého jazyka dokázali poznat, vychutnat si a přijmout za svou i soudobou českou kulturu, nejen tradiční, kterou všichni s takovou láskou pěstujeme. Přečtěte si, co o všem tom – o činnosti a perspektivách české menšiny soudí předsedkyně Svazu Čechů. Je to přínosné a povzbuzující. L. Stráníková