Obě děti navštěvují mateřskou školu Ferda Mravenec. V poslední době je často i s dětmi vídáme na krajanských akcích. V příjemném rozhovoru jsme se dozvěděli ještě celou řadu zajímavých věcí o jejich životní dráze, vztahu k češtině, zálibách a plánech.
Doktor Vladimír Bartoš se narodil v krajanské rodině doktora Vlády Bartoše a Miroslavy – Mirušky, rozené Klubíčkové. V Daruvaru vychodil českou základní školu Komenského, střední školu v Hrubečném Poli a Bjelovaru. Vystudoval Lékařskou fakultu záhřebské univerzity se specializací na gynekologii. Při zaměstnání pokračoval v odborném vzdělávání, navštěvoval postgraduální kursy v Chorvatsku, a také několikrát v Čechách, například v Ústavu péče o matku a dítě v Praze. Absolvoval i mezinárodní kurs v Olomouci. Rozhodl se pro kursy v České republice, protože má dojem, že je tam medicína pokročilejší než u nás. Je tam například devět středisek roboticky asistované chirurgie, zatímco v Chorvatsku není žádné. Navíc nemá problém s jazykem, je tam jako doma. Vladimír zavzpomínal na školní léta v daruvarské české škole, na kterou má velice pěkné vzpomínky. Jeho učitelkou v nižších třídách byla Milada Rašetićová, na kterou celá generace ráda vzpomíná. Se všemi bývalými spolužáky z české školy dodnes kamarádí.
Volba povolání nebyla jednoduchá. Rodiče nebyli hned nadšeni s jeho zájmem o medicínu, ale nakonec s jeho rozhodnutím souhlasili. Během studia se seznámil se svou manželkou Tajanou, která studovala stomatologii. S úsměvem uvedl, že sice oba strávili velkou část svého dětství v daruvarské Svačićově ulici, kde jejich dědové měli své živnosti ve vzdálenosti několika desítek metrů od sebe, ale seznámili se až v Záhřebu.
Tajana Petrincová-Bartošová po-chází také z lékařské rodiny. Zubní lékařkou je její matka Jasenka Borovnjaková-Petrincová. Také matčin otec byl známým daruvarským zubním lékařem. Tajana tedy pokračuje v rodinné tradici. Pracuje v zubní ambulanci v Dežanovci. Své povolání miluje, na vesnici se jí líbí a lidé, jak říká, jsou tam milí. 
Český původ mají vlastně oba manželé Bartošovi: Tajanina babička byla Boštíková z Polan. V dětství Vladimír hodně pobýval u babičky a dědečka Bartošových v Končenicích. O dmalička byl veden v duchu českých tradic - chodil v průvodu s tanečníky daruvarské Besedy, které vedl babiččin bratr, Strejček Štěpán Ambrož, čtyři roky hrál na klarinet ve školní dechovce... Také jeho matka Miroslava byla donedávna aktivní členkou bjelovarského sboru Kateřina, a to od jeho začátků. Během studií a na začátku kariéry měli mladí Bartošovi méně času, ale dnes rádi navštěvují kulturní programy, především kvůli dětem. Tajana pověděla, že na ni na nedávném koncertu Holubičky zvlášť zapůsobilo bohatství krojů, písní a tanců. Češtinu slýchávala od babičky, a donedávna navštěvovala také kurs, který vedl učitel Slávek Rusín.
  Na adresu Bartošových každý týden putuje i nové vydání Jednoty. Vladimír o tom říká: „Jednotu odebírají moji rodiče, my ji odebíráme také. U nás ji přečte nejdřív manželka, potom já, a to všechno řadou. Manželka porozumí spíš textům, které píšou zdejší novináři, převzaté texty jí trochu dělají potíže. Proto se rozhodla pro jazykový kurs. Jednou se vrátila z kursu a pořád zpívala Rolničky,“ zasmál se. Českou beletristiku čte Vladimír méně, zato hodně sleduje českou odbornou literaturu. Rád si přečte i české časopisy.
Vladimír i na manželku mluví česky a také své děti vedou k tomu, aby se česky naučily. Nuša už mluví, je to téměř předškolačka a chodí do nejmladší Holubičky a do herny v hudební škole. Vladimír se pozastavil nad tím, proč se víc dětí neučí česky, i když jsou k tomu ideální podmínky. „My máme bilingvní přístup k výchově, děti se bez problémů a úplně normálně naučí dvěma jazykům. To, že budou umět jeden jazyk navíc, může pro ně být jen výhodou. Nelíbí se mi přístup rodičů, kteří nechtějí naučit děti česky, protože to považují za namáhavé. Vidím, že se k češtině tak staví poměrně dost lidí, a to je chyba.“

Vladimír jako lékař, který pečuje o zdraví žen, nesleduje na svém pracovišti normální průběh těhotenství, to mají na starosti kolegové v gynekologických ambulancích. Do jeho domény patří operační část gynekologie a porody, císařské řezy. Převážně operuje, zabývá se také patologickými těhotenstvími. Dnes prý každý gynekolog provádí přes dvě stě velkých i malých operačních zákroků ročně. Na otázku, zda nějak zvlášť prožívá okamžik, kdy pomůže na svět přivést nový život, s úsměvem konstatuje, že je to prostě práce jako každá jiná. Manželka podotkla, že jinak tomu bylo, když se v bjelovarské porodnici narodily jejich dvě děti a tatínek byl samozřejmě u toho. „Nejlepší je, když je všechno v naprostém pořádku, ale součástí práce jsou i komplikace. Každý případ je jiný a specifický.“
Za posledních třináct let, jak Vladimír pracuje na bjelovarské gynekologii, prý počet porodů klesl. „Dnes je to kolem sedmi set ročně. Když jsem začal pracovat, bylo jich asi 850. Může za to i ekonomická situace. Lidé se tíž odhodlají mít druhé nebo třetí dítě. Většinou jde o ženy, které rodí poprvé, navíc se rozhodují otěhotnět až v pokročilejším věku.“
Vladimír si všiml, že v bjelovarské nemocnici pracuje poměrně dost krajanů. Jako řada Daruvařanů i on každodenně cestuje automobilem do Bjelovaru. Připadá mu to normální, je to vlastně nejklidnější část jeho pracovního dne, kdy si s chutí a v klidu poslouchá rádio. Každodenní cestování ho neodradilo od života v malém Daruvaru.
„Daruvar se mi líbí, vyrostl jsem tady. Myslím si také, že toto prostředí je ze všech aspektů vhodné pro výchovu našich dětí, už i kvůli škole. Prostředí malého města je podle mne pro výchovu dětí lepší než velké město. Mohl jsem se usadit v Bjelovaru, měl bych to lehčí, mohl jsem si najít zaměstnání i v Záhřebu, kde je nedostatek lékařů, zvlášť gynekologů. Pro Daruvar jsme se rozhodli společně, manželka uvažovala stejně tak.“ Zajímalo nás, jak u Bartošů vypadá všední den. „Vstáváme každé ráno o půl šesté, odvezeme děti do školky a rozjedeme se každý do svého zaměstnání. Odpoledne se zabýváme hlavně dětmi, protože ty jsou celý den ve školce a tak sami na nějaké koníčky čas nemáme. Občas se o víkendu rádi vydáme na procházku, třeba na Petrův vrch.“
Na závěr jsme se zeptali na přání a plány sympatické mladé rodiny do nového roku, který právě nastoupil. Vladimír řekl: „Teď bychom, když nám děti už povyrostly, chtěli znovu cestovat a pokračovat v odborném vzdělávání. Už dva roky jsme nikde nebyli. Bylo by dobré, kdyby i hospodářská situace byla lepší, je to důležité pro všechny, i pro českou menšinu.“ Tajana s úsměvem namítla: „Já jsem skromná. Přeju si jen, abychom všichni byli živi a zdrávi.“ MANŽELÉ BARTOŠOVI MAJÍ ZÁLIBU V CESTOVÁNÍ
Tajana a Vladimír Bartošovi donedávna hodně a velmi rádi cestovali. Doposud navštívili Turecko, Řecko, Itálii, Korsiku, vlastně velkou část Evropy. Jako všichni mladí lidé rádi chodili do společnosti a na večírky, jezdili lyžovat, navštěvovali koncerty.
Tajana si ráda přečte dobrou knihu, zajímá se o psychologii a psychoanalýzu, „ale to nemá rád můj muž,“ zasmála se. Teď se těší, že budou zase cestovat, a to všichni spolu. Doposud se jim nejvíc líbil ostrov Santorini v Řecku nebo Korsika, kam jeli autem, přespávali v kempu a obdivovali netknutou přírodu, do které se chodí na pěší turistiku a kaňoning (canyoning). „Rádi bychom se ještě jednou podívali do Českého Krumlova. Celý kraj jsme projezdili na kolech a viděli jsme, že je tam hodně vodáků. Plavba po Vltavě prý trvá dlouho, několik hodin. Moc se nám tam líbilo,“ řekl Vladimír s úsměvem.
Ž. Podsedník/žp