Člověku, nezvyklému na velkoměsto se jistě zdá být velice podivný pohled na maminky s dětmi, které za rachotu tramvají vcházejí do průjezdu, posázeného různobarevnými deskami různých sdružení a institucí, sídlících v pronajatých místnostech Českého domu. To všechno proto, aby svou často dlouhou cestu ukončily na, jak nás stereotypy pokoušejí přesvědčit, pro žáky jinak velice nemilém místě: ve třídě, navíc v pro školáky nepracovní den. Záhřeb jako největší město ve státě, významné politické a hospodářské středisko, má své výhody, ale také specifické nevýhody, které česká komunita musí zdolat. Už zmíněná možnost pronajímat místnosti, za kterou Česká beseda Záhřeb vděčí výhodnému umístění Domu, poskytuje jistý finanční příjem, kterým se financuje kulturní a školní činnost. To je velká výhoda. Na druhou stranu velikost města, velký počet obyvatel a disperze členů menšiny veškerou kulturní a školní činnost komplikuje.
Tak se často stává, že děti, které jdou do školy, musí zdolat více než hodinovou cestu. Kvůli školním povinnostem během týdne je sobota jediný den, kdy do doplňovací školy mohou všichni. Pro většinu žáků by takové těžké podmínky jistě byly demotivující, ale ne pro pilné záhřebské žáky a pro členy Besedy, kteří školu organizují a provozují.
Výuka češtiny probíhá modelem C (český jazyk a kultura - dvě hodiny týdně). Jak jsme se dozvěděli od předsedy Besedy Jiřího Bahníka, v tomto školním roce je ve škole úhrnem jednačtyřicet žáků z třiadvaceti základních škol ze Záhřebu a okolí, od Veliké Gorice (vzdálené dvacet kilometrů) až do Sesvet (patnáct kilometrů). „Jsme velice šťastní, že v podmínkách velkoměsta vůbec můžeme školu organizovat a že máme v Českém domě tak dobré podmínky,“ dodal pan Bahník. Žáci jsou rozděleni do čtyř skupin, podle věku a znalosti češtiny (dvě a dvě třídy základní školy spolu) a hodiny jazyka se střídají s hodinami kultury. Je to velice zajímavě a šikovně promyšlený rozvrh: nejdříve do lavic usedá nejmladší skupina, po ukončení hodiny se k první skupině připojí druhá, o trochu starší, aby spolu tančili a zpívali na hodině kultury. Pak jdou prvňáčci domů a druhá skupina usedá do lavic, aby se učila češtinu. Stejně se to opakuje s třetí a čtvrtou skupinou. Takový způsob organizace žákům umožňuje kvalitnější a zajímavější výuku a učitelkám Emílii Sedláčkové a Martině Marinkovićové-Plechaté čas na oddech během dlouhé školní so-boty.
Mladé učitelky češtiny Emílie Sedláčkové, která jako náhradní vyučující v zimním pololetí učí jazykovou část programu, jsme se zeptali na její dojmy a zkušenosti z vyučování v Záhřebu: „Je tomu úplně jinak než v Daruvaru. Tam děti mluví česky většinou velmi dobře, kdežto tady se většinou ve škole s češtinou teprve seznamují. Proto je program lehčí, úkoly jsou jednoduché, aby se děti nenudily a aby si vybudovaly zdravý vztah k menšině. Myslela jsem si, že bude problém chodit na výuku v sobotu, vždyť děti mají vyučování od pondělí až do pátku, ale ne. Jsou velice pilné.“
Martina Marinkovićová -Plechatá už deset let volontérsky vede hodiny kultury, na kterých se zpívá, tančí a recituje, aby si - jak sama říká „děti nemyslely, že je čeština jenom pravopis a gramatika“. Na toto specifické školní prostředí má podobný názor: „Je to krásná věc! Máme děti z více než dvaceti škol a fakt, že věnují volnou sobotu češtině, je něco úžasného. Když máme vystoupení, stává se, že ani nejdou domů. Zůstanou tu celou sobotu a rozvíjejí tak i tímto způsobem lásku k České besedě. Většina dětí doma s rodiči česky nemluví, jen s babičkami a dědečky. Na češtinu jim zbývá jenom ta sobota.“
Jak je na tom vlastně Záhřeb s poč-tem Čechů a s češtinou? Pro koho tato škola vůbec je? Jestli se podíváme na nedávno uveřejněné údaje ze sčítání obyvatel zjistíme, že se 835 obyvatel Záhřebu, hlásících se k české národnosti, velice snadno ztratí mezi 790 tisíci všech obyvatel našeho hlavního města. Záhřebští Češi sice podle počtu představují solidních 8,7 procenta všech Čechů v Chorvatsku, ale jen 0,11 procenta obyvatel Záhřebu. Jazyková a kulturní situace je proto mnohem komplikovanější a hrozba asimilace vážnější, než v osadách jako jsou například Končenice, kde Češi mezi 1110 obyvateli tvoří 47,03 procenta populace a jsou tak nejpočetnější národností v obci. V takových osadách česky uslyšíte na ulici, v obchodě, u lékaře, a děti se česky naučí už doma a na hřišti vlastně dřív, než se dostanou do školy. V metropoli je tomu jinak. Česky uslyšíte jen v Besedě, a děti se mohou češtině učit jen v besední doplňovací škole. Právě kvůli této schopnosti většinových ko-munit spolknout komunity malé, je práce Besedy a školy v Záhřebu pro českou menšinu velice důležitá.
Všichni jsou si toho zde vědomi: „Rozdíly mezi skupinami jsou citelné. Hodně záleží na náhodě, tedy jaká generace žáků se dostane do lavic, jaká je jejich znalost češtiny před tím, než do školy přijdou, ale pokrok je díky výuce, zřetelný,“ říká Emílie, a Martina zdůrazňuje, že je zájem o školu poměrně velký: „Každý rok zapisujeme nové žáky. O patnáct se zvýšil počet žáků základní školy, takže i když starší končí nebo pokračují ve vyšším ročníku, celkový počet školáků roste.“
Vrátíme se na statistiky sčítaní obyvatel a optimistické zmínky o zvýšení počtu žáků. Je zajímavé, že v Záhřebu navzdory všeobecnému snížení počtu obyvatel v republice se počet obyvatel zvýšil, a zvýšil se také počet Čechů. Je to zhruba o jedenáct tisíc obyvatel víc, z toho je o dvaadvacet Čechů víc, než při sčítání před deseti lety. Může se zdát, že je to málo, ale jestli můžeme věřit Státnímu statistickému úřadu, je to o 0,01 procenta více vzhledem k všeobecnému počtu občanů města. V Bjelovarsko-bilogorském županství, kde žije většina Čechů v Chorvatsku, se za stejných deset let počet Čechů snížil o osm set jedenáct.
Pro podrobnější analýzu nám uveřejněné statistiky neprozrazují dostatečně informací, ale je jisté, že velký podíl na zvýšení počtu Čechů v Záhřebu mají globalizační a urbanizační vlastnosti doby, ve které žijeme. Je jasné, že se do Záhřebu jako ekonomického a politického střediska bude stěhovat stále víc Čechů, jak zdejších, tak i Čechů z České republiky, a že Beseda bude pro tyto přesídlence nesmírně důležitá instituce, stejně jako škola. Věk imigrantů je sice daleko vyšší než věk žáků školou povinných, ale vždy je tu příští generace.
Velikou roli v udržení kulturní identity proto hraje rodina. Lýdie Puškarićová je matkou tří školáků doplňovací školy, a je si vědoma významu péče o kulturu a jazyk: „Rodiče jsou, pokud jde o vzdělávání, nejzodpovědnější. Když jsou děti ještě malé, je na rodičích aby je sem přivedli. Když jsou větší mohou samy rozhodovat, jestli do školy půjdou nebo ne. V každém případě je to velká zodpovědnost.“ Ovšem, všichni jsou si vědomi toho, že škola nesmí být jen povinností a odpovědností, ale musí nabídnout také smích a lásku. Tak to vidí také Andrea Křenková, matka dvou školaček: „Moje dcery jsou školou nadšené. Bylo by to pro ně velice obtížné, kdyby školu neměly rády. Když se v sobotu ráno bez problémů vzbudí, a cestovat do školy až z Veliké Gorice do Záhřebu pro ně není problém, znamená to, že se jim tu líbí. Jinak by sem nechodily.“
Skutečně, dětský smích a veselá česká píseň školáků jsou nejdůležitější důvody provozovaní školy a největší odměna rodičům, učitelům, organizátorům, i těm, kteří školu financují. Slyšet nesmrtelnou klasiku jako jsou písně Červený šátečku a Já mám koně, jak se rozléhají Českým domem v Šubićově ulici, a jak dokonce přehlušují ,lomoz velkoměsta, je podivuhodný zážitek. Jsme přesvědčeni, že doplňovací škola všem svým žákům, jak nynějším, tak všem budoucím, způsobí ještě hodně radosti. Marko Pejić