„Proč bychom i my nebyli ‚chorvatští Češi‘? My, druhá a třetí generace. Jsme zde v Chorvatsku zrození, většina z nás je také zdejšími občany. Proč tedy stát stranou? Proč se cítit hosty tam, kde jsme a máme být doma?... Necítím se zde hostem. Jsem zde doma... Jsme a zůstaneme Češi. Nikdy a nikde jsem to nezapřel. Ale s tou ‚starou vlastí našich otců a dědů‘ nás spojuje již jenom mateřská řeč. Naší domovinou, vlastí, ne ‚novou‘, nýbrž jednoduše jedinou domovinou jest Chorvatsko. Zde jsme spatřili světlo Boží. Radosti útlého dětství a tužby našeho mládí jsou spjaty s chorvatskou půdou a ovzduším. Proto si přejeme vřelou a upřímnou spolupráci s Chorvaty. Chceme se zúčastňovat chorvatského veřejného života. Spolupůsobit s chorvatskými spolky... Co chci? Spolupráci s Chorvaty. Upřímnou. Trvalou.“
Když to budoucí pomocný biskup záhřebský psal, předcházely jeho teze tehdejší dobu. Mnozí Češi v Chorvatsku byli totiž občany Československa (přesněji v té době Protektorátu Čechy a Morava), a příslušníci menšin v Chorvatsku i jinde byli často považováni za přistěhovalce a cizince, i když se jejich předkové přistěhovali před více staletími.
Dnes můžeme říci, že se Salačova vize uskutečnila a že se příslušníci české menšiny cítí přesně tak - jako chorvatští Češi. Všichni mají chorvatskou příslušnost, chorvatštinu ovládají stejně dobře jako češtinu, ne-li dokonce lépe, mnoho Čechů bránilo Chorvatsko v domovinské válce, chorvatský stát vyčleňuje nemalé prostředky pro zachování jejich identity – zkrátka – chorvatští Češi jsou dnes z politického hlediska Chorvaté, kteří se v Chorvatsku cítí být Češi a v Česku Chorvati a svými zvláštnostmi v kultuře a tradicích Chorvatsko obohacují.
I když jsou české národnosti, nejsou o nic méně Chorvaty, protože chorvatství není kategorie spojená výhradně s etnickými Chorvaty, alespoň ne od vzniku samostatného Chorvatska, a není ani jednotvárné a uniformované.
Ostatně, velký počet etnických Chorvatů má aspoň část předků, kteří byli cizinci, a i sami tvůrci moderního chorvatského národa byli často synové či vnuci přistěhovalců. Otázka identity je velmi složitá a vlastně hluboce intimní, a není snadné jednoznačně odpovědět na otázku, na základě čeho je někdo Čech nebo Chorvat. Přesnou odpověď na tuto otázku by mohl dát jedině obsáhlý multidisciplinární vědecký výzkum. Práci případným badatelům by mohla usnadnit kniha Moje české kořeny, která dává jistý „fotorobot“ průměrného chorvatského Čecha.
Většina autorů příspěvků v ní sebe definuje jako chorvatské Čechy, což je termín přesnější a z pozice většinového národa korektnější než úřední „Češi v Chorvatsku“, který se může vztahovat na českou menšinu, ale i na české občany, dočasně žijící v Chorvatsku, a který trochu naráží na jistou exteritoriálnost. Termín „chorvatští Češi“ ale jasně říká o tom, že příslušníci české menšiny mají kořeny v Chorvatsku, které je jejich jedinou vlastí, jak to v dávném roce 1940 konstatoval Josef Salač. Ovšem, chorvatští Češi mají citový vztah k Česku, ale často si právě tam uvědomují chorvatskou část své identity, protože je mnozí „skuteční“ Češi považují za Chorvaty, kteří sice výborně mluví česky, ale jsou přece jen cizinci, mimo jiné i kvůli kulturologickým rozdílům, zřejmým i ze způsobu chování a stravovacích zvyklostí. Chorvatští Češi mají zpravidla rádi tradiční chorvatská jídla a nemají rádi kmín, který je v Česku téměř nepostradatelným kořením. Když se na sportovním terénu utkají mužstva Chorvatska a Česka, chorvatští Češi fandí Chorvatsku, ale netruchlí ani, když vyhraje Česko. Ovšem, fandění Česku, když hraje proti třetím zemím, je samozřejmé. Chorvatsko-česká identita se odráží i v hovorové řeči. Do jazyka chorvatských Čechů začínají vnikat prvky chorvatštiny a vznikají neologismy jako mýdlovačky (chor. TV sapunice – není to ale zcela nové slovo: slova mýdlová opera, mýdlovka či mýdlovačka najdeme v běžné hovorové češtině, pozn. red.) nebo švestkovat (podle chor. šljiviti). Kdybychom parafrázovali nejproslulejšího chorvatského příslušníka menšiny Nikolu Teslu, chorvatští Češi jsou velmi hrdí na svůj český původ, ale také na svou chorvatskou vlast. Nejde jen o občanskou loajálnost, která se vztahuje na dodržování zákonů a placení daní, ale o hluboce citový vztah vůči Chorvatsku, bez kterého by chorvatští Češi nebyli tím, čím jsou.
Marijan Lipovac, přeložil Ž. Podsedník