I když bydlí na protějším konci Rijeky, k setkání se ochotně dostavili do Českého domu Tomáše Garrigue Masaryka, kam každý týden dojíždějí i několikrát. Zdenka Blažková vzpomíná na začátky ve spolku:
„Do Besedy jsem se zapojila, protože jsem se cítila být Češkou. Činnost v Besedě mě bavila a líbila se mi. Byla jsem ráda, že i my v Rijece máme svůj český spolek. Když jsme se všichni vzájemně víc seznámili, začali jsme také zpívat, tak vznikl náš sbor Nostalgie. Pak jsme začali cestovat na vystoupení i na zájezdy a bylo to ještě zajímavější. Potom jsme získali terén na stavbu Domu, začalo se čistit, potom stavět... A dnes jsme tu spolu v Domě, z kterého máme radost a na který jsme pyšní, kde se odehrává řada kulturních akcí.“
Josef Růžička se do Besedy zapojil ze stejných důvodů. Zavzpomínali jsme na besední začátky, kdy se ještě scházeli v místním domě na Pehlině a v kanceláři v Križanićově ulici. Při pracích na stavbě Českého domu, které z velké části prováděli sami členové spolku, strávil tento stavební technik mezi sedmi sty až tisícem hodin.

„Nikdy mi to nebylo líto. Dělali jsme to s radostí, proto, aby po nás něco zůstalo pro mladou generaci. Také ženy dělaly, co se dalo - čistily, vynášely, podávaly cihly. Pracovalo se nejčastěji v neděli, a to beseďačky doma vařily obědy pro mistry a přivážely je na staveniště. Tak jsme zvládli většinu hrubých prací. Trvalo to takové tři, čtyři měsíce.“
V rijecké Besedě se všechno zakládá na dobrovolné nezištné práci. „Naším mottem od začátku bylo, že každý bude dělat to, co umí. Každý z nás něco umí a může pomoci. Někdo umí zpívat, někdo tančit, někdo vařit, někdo umývat nádobí, ale pomoci může každý. Tak je tomu dodnes,“ řekla Zdenka.
Na výsledek své velké práce jsou dnes právem hrdí. Těší je, když krajanské návštěvy obdivují velkolepé modro-červené stavení, připomínající palác. Ochotně nás provedli Domem, z kterého je nádherný výhled na celou Kvarnerskou zátoku. Na cokoli jsme se podívali, bylo aspoň částečně dílem rukou členů rijeckého spolku. Jako nejnovější nám ukázali nově upravovanou knihovnu v suterénu, na které Josef Růžička samozřejmě také pracoval. Zavzpomínal na dobu, kdy se rozhodovalo o místě stavby dnešního Českého domu T. G. Masaryka. Právě on věděl o tomto pozemku a myslel si, že je na stavbu Domu nejlepší. Tenkrát to byla keři porostlá kamenná stráň na kraji města, ale dnes je Dům s okolím krásně upravený a dopravně výborně dostupný. „Bylo hodně práce, bylo hodně odříkání, ale nebylo to marné,“ praví.
V nejkrásnější místnosti v Domě – klubovně na místě dosavadní knihovny – nás pohostili domácími specialitami. Nechyběly uzené klobásy a šunka z vlastní udírny, paní Blažková napekla domácí furianty, na kterých „tvaroh a smetana nejsou jako z Holubňáku,“ ale chutnaly výborně. „Kdo chce a umí, může i v přímoří udělat slavonskou zabíjačku,“ řekl Josef s úsměvem.
Jednotu čtou oba rádi. Dříve ji odebírali oba, a odkdy žijí na stejné adrese, stačí jim výtisk jeden.
Josefovi se snad nejvíc líbilo hostování v Ostravě před třemi lety. „Snad není krajanská osada ve Slavonii, kde jsme nebyli, snad jenom Mezurač, Sisak, Jazvenik a Slavonský Brod, možná čtyři, pět Besed. Vždy mi to připadalo moc zajímavé. Nevýhodou je vysoká cena, autobus je drahý. Ale všichni se na to moc těšíme, je to taková nostalgie. Je nám zvlášť milé, když se v těch Besedách sejdeme s vrstevníky a povídáme si o lidech, místech a událostech z našeho mládí,“ uvedla Zdenka.
Do Besedy oba chodí nejméně jednou týdně. Zapojili by se i do taneční skupiny dospělých, ale jezdit do Besedy třikrát týdně by bylo hodně, byli by v Domě téměř víc než doma. Každé úterý zpívají, schůze výboru jsou jednou za měsíc. Když se chystá nějaká větší akce, scházejí se i častěji. Na otázku, které divadlo a píseň se jim nejvíc líbily, uvedli Zlodějskou historii, kterou hráli před deseti lety, a píseň Májová noc.
ZDENKA...
...se narodila v rodině Anny a Ivana Řichových v Holubňáku. V mládí působila i v místní Besedě, kde byli činní také její rodiče. Do Rijeky se provdala v roce 1966. S manželem Vénou Blažkem pracovali v Německu, ale vrátili se, aby tady děti chodily do školy. Do důchodu pracovala jako kuchařka v jedné mateřské škole.
Po nějaké době po manželově smrti začala chodit do Besedy a setkala se s Josefem, rovněž vdovcem, kterého znala ještě z osmiletky v Holubňáku. Sblížili se a začali spolu žít. Teď jsou oba v důchodu, starají se o vnoučata a chodí do Besedy. Mají čas na své záliby, a na výlety. Zdenčin syn Dalibor žije v Rijece, má syna Jana a dceru Nou. Dcera Liduška žije se svojí dcerou Denise v Berlíně. Všechny Blažkovy děti mluví česky, a do Besedy přichází na divadla, programy.
JOSEF...
...na průmyslové škole v Pakraci se vyučil zedníkem. Je synem Kateřiny a Fráni Růžičkových, měl bratry Vénu a Míru. Do Rijeky se dostal vlastně náhodou, v roce 1969 si tu našel práci. Při zaměstnání ukončil školu a stal se stavebním technikem. Pracoval ve stavebním podniku Primorje, dostal se také do Iráku a Německa. Do Rijeky se vrátil, když se manželka Libuška rozstonala. Má syna Sašu a dceru Kristinu, oba s rodinami žijí v Rijece. Všechny tři vnučky, Sašova dcera Matea a Kristininy dcery, Laura a Lorena tančí v besední skupině Ráčkové. „Mají to k Českému domu pár minut,“ říká Josef. Jeho děti česky rozumí, ale mluví jen málo.
PLÁNY A PŘÁNÍ...
...oba by byli rádi, kdyby se v Besedě dál pracovalo tak, jak se pracuje. „Jen kdyby se k nám připojili i mladí, naše děti. Ať Dům zůstane a slouží našim dětem, aby se Beseda udržela, ať dělají jako my. Říkali nám, že se zapojí, až jim děti povyrostou,“ uvedla Zdenka. Při našem setkání se Zdenka a Josef těšili na maškarní bál v Besedě, mezitím na něm (zase) získali cenu za nejúspěšnější masku, počítají s květnovým vystoupením sboru v Bašce, pomoci při organizaci festivalu Děti Rijece. Těší se také na besední zájezd, který by se měl uskutečnit na jaře.