Anna Marie pracuje třetím rokem jako novinářka Jednoty. Denně dojíždí z Ivanova Sela. Pár zkoušek ji dělí od titulu magistry českého a chorvatského jazyka. Dříve učila češtinu na školách v okolí. „Odmalička jsem chtěla být učitelkou, mým vzorem byla paní učitelka Pinterová. Na třetím ročníku studia jsem začala učit v Hrubečném Poli, pak jsem učila v Končenicích, Daruvaru, Virovitici... Ve škole se mi moc líbilo, sblížila jsem se s dětmi. Nebyla jsem na ně přísná a moc dobře jsme si rozuměly. Líbil se mi školní kolektiv, zvlášť v Končenicích. Ale pracovat na více školách je složité, v žádném kolektivu pak nejsi doma.“ Na otázku, co bude dělat, až do ruky dostane diplom, Anna Marie ještě přesně neví. „Během studia jsem jeden semestr strávila na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Byla to výborná a velká životní zkušenost.“
Kolektiv a novinářská práce v Jednotě se jí moc líbí. „Tady se ještě víc stýkám s lidmi z krajanského prostředí, kteří se zabývají podobnými věcmi jako já. Navázala jsem tu mnohé nové kontakty a přátelství lidmi, s kterými mám hodně společného. Cítím se o to bohatší,“ říká.
Jako by jí práce v Besedě nestačila, Anna Marie je zapojena i do menšinových rad od začátku jejich činnosti. V současnosti je už druhým rokem členkou županské a předsedkyní hrubečnopolské Rady české menšiny. „Do tohoto politického tělesa jsem se rozhodla zapojit, abych přispěla k vrácení práv menšině na úroveň, jaká byla před devadesátými lety. Prvním úkolem bylo vrácení práva na doplňkový hlas, nyní bojujeme o návrat dvojjazyčnosti na Hrubečnopolsku. Není to jednoduché, je to tvrdý oříšek. Změnou městských stanov jsme hodně získali, ale o části práv ještě musíme jednat. Někdy mám pocit, že politika až příliš vyčerpává a hodně zasahuje do mého soukromého života, ale když se nebudeme zabývat politikou my, bude se politika zabývat námi, ne?“
Anna Mariin příjemný hlas je slyšet v relaci Česká řeč, kterou každý měsíc vysílá Radio Hrubečné Pole. Jako hlasatelka začínala ještě na gymnáziu, pravidelně to dělá během asi posledních pěti let.
Tato sympatická, usměvavá mladá žena se narodila v rodině Marie a Miroslava Štrumlových. Tatínek a babička na ni a sestru Mirelu odjakživa mluvili česky, ale za první skutečný kontakt s českým menšinovým životem Anna Marie považuje první školní léta v Pémii, kde učitelka Boženka Pinterová s dětmi nacvičovala divadla, besídky a programy. Právě od ní se naučila, jak se chovat k českému jazyku a kultuře. Vzpomíná, jak jí jako děvčátku divadlo učarovalo a jak obdivovala herce na scéně. Vyzkoušela si také, jaké je to zpívat na festivalu v Končenicích, krátce tančila ve folkloru, nejdřív ve škole, pak v Besedě.
Na dožínkách v Ivanově Sele v roce 1987 desetiletá Anna Marie návštěvníkům z vozu rozdávala buchty. „Všichni vesničané, i můj tatínek, měli kolem organizace hodně práce. Zvlášť živě vzpomínám na dožínkový folklorní program. Dnes by Ivanovo Selo na tak velkou akci nemělo sil, když nás je vlastně hrstka. Činnost je dnes mnohem menší, než byla před válkou , ale jsem ráda, že je aspoň taková, jaká je. Válka vesnici změnila, Pémie už není to, co byla. Hodně lidí se vystěhovalo. Já se snažím vrátit činnost na dřívější úroveň, ale jde to pomalu a těžce. Myslím si, že je etno den pro nás vrchol toho, co dnes můžeme zvládnout. Máme i divadelní večírky, účinkujeme v masopustu a školní besídce.
Za posledních patnáct let byl Český dům přistavěn a upraven. Teď se v něm každý den něco děje. Nacvičuje se divadlo, schází se tu mládež, ženy, hasiči... Beseda se stará o etnografickou sbírku, byla bych ráda, kdyby byla navštěvovanější.
Pémii mám moc ráda, nikdy bych z ní neodešla. Raději bych za prací každodenně dojížděla. Divím se lidem, kteří vesnici opustili. Představuju si, jak by asi ves vypadala, kdyby tu byli zůstali. Já bych se do města za prací nestěhovala. Pro mě je život v Ivanově Sele nejkrásnější.“
VŠEDNÍ DEN U TUČKŮ
Anna Marie, manžel Zdenko a děti, dvanáctiletý Mateo a sedmiletá Klára, žijí ve společné domácnosti se Zdenkovými rodiči, Františkou a Vénou Tučkovými. Rodina má velké hospodářství, chová šedesát kusů hovězího dobytka.
„Ráno vstáváme asi o půl šesté a jdeme do chléva nakrmit a podojit třicet krav. Pak spěchám pod sprchu, budím děti, aby se připravily do školy, a jedu do práce. Dojení mám na starosti také k večeru. Práce kolem krav je sice namáhavá, je to ale zároveň relaxace. Doma u Štrumlů jsme krávy neměli, tady jsem si na ně zvykla a dělám to ráda.
Zjistila jsem, že jsou krávy chytrá zvířata, každá z nich má svou povahu. Při manželovi jsem se hodně naučila o zemědělství a dobytkářství, musím se vyznat také v „papírech“, kvalitě mléka a podporách. Je to celá věda.“
Nejraději jsme všichni spolu. Povídáme si, čteme si. Všichni milujeme přírodu, v létě trávíme volné chvíle u rybníka, jezdíme na dovolenou k moři. Cestou poznáváme naši vlast.“
Anna Marie ráda čte, ráda jezdí autem, „a to rychle,“ směje se, ráda žertuje a v každém člověku prý hledá něco dobrého. Nemá žádná zvláštní přání, kromě toho, aby členové rodiny byli zdraví a žili tak, jak žijí dnes. Lituje jen, že se nenaučila maďarsky, protože její matka pochází z maďarské rodiny, v Maďarsku měla příbuzné. Spolu se sestrou Mirelou před lety navštěvovaly kurs maďarštiny.
NA PRKNECH, KTERÁ ZNAMENAJÍ SVĚT
Anna Marie převzala vedení ivanoselské divadelní skupiny od učitelky Pinterové, režíruje od třetího ročníku gymnázia. Vzpomíná na první divadlo Ich melde, které nacvičila s Ivanoselskými, Rášenickými a Tréglavskými. Dvakrát se dostala na seminář Jiráskův Hronov a jednou na loutkářskou Chrudim.
Od začátku občas spolupracuje s Vlatkou Daňkovou, Ivanoselští několikrát účinkovali ve společném divadelním projektu. „Zlaté časy naší divadelní skupiny nastaly s příchodem učitelky Bohdanky Pěvy Šolcové. Velice dobře jsme si rozuměly a jsme kamarádkami. Kontaktujeme a navštěvujeme se dodnes. Bohdanka pro nás s manželem Radkem Kukurou Jančekem připravila tři autorská divadla, psala nám je přímo na míru. S Kocourkovem jsme se dostali na chorvatský divadelní festival na Visu, účinkovali jsme i na mezinárodním divadelním festivalu ve Varnsdorfu právě díky Bohdaně Pěvě Šolcové. To byl zároveň první besední zájezd do Čech.
Jsem ráda, že se mi letos podařilo shromáždit čtrnáct mladých herců na hru Podhorský penzion. Mládež má o divadlo zájem. Za odměnu za jejich snahu jsem jim slíbila zájezd do Česka.“
Ž. Podsedník, foto žp a archiv