Beseda nemá vlastní místnosti, ale to neznamená, že je méně aktivní; právě naopak, její členové téměř každý víkend někde vystupují. Je to mimo jiné zásluha také předsedy spolku, který je jeho animátorem i manažerem a zároveň jedním z nejaktivnějších členů několika besedních sekcí. „V Besedě je během celého roku hodně práce, stále se něco děje, často vystupujeme, jak divadelní, tak pěvecká a hudební skupina,“ řekl hned na začátku rozhovoru předseda Vojta.
„Narodil jsem se v Hercegovci v roce 1950, kde jsem vychodil českou základní školu. Mám na ni jenom hezké vzpomínky, zvlášť na své učitele Karolínu Fialovou a Svatopluka Kozáka,“ zavzpomínal. „Je velká škoda, že dnes českou školu v Hercegovci nemáme a že děti nemají možnost učit se česky. Já sám jsem velmi rád, že jsem se jí mohl dobře naučit, protože dnes mi často přijde vhod. Mé nejhezčí vzpomínky na Hercegovec jsou z velké části spojené se školou, kamarády a učiteli. Přemýšlím, zda si tehdejší dobu neidealizuju, zda byla skutečně tak hezká. Nejraději vzpomínám na hry, které jsme hráli, zvlášť na takové, při kterých se zpívalo. Já jsem totiž odmalička rád zpíval, a když jsme při hře soutěžili ve zpěvu, pro mne bylo největším štěstím, když moje skupina vyhrála.“
Ve školení Slávek Vojta pokračoval v Záhřebu ve střední elektrotechnické škole. Nechtělo se mu tam, velké město ho nelákalo. „Kdysi studenti nejezdili ze Záhřebu domů každý týden, jako se jezdí dnes. Po domově se mi stýskalo a vždy jsem se sotva dočkal víkendu, kdy jsem mohl přijet a zahrát si s kamarády kopanou. Ani dnes si nedovedu představit život ve velkoměstě, kde jsou jenom paneláky a asfalt.“ Slávek odmalička miluje fotbal, čtyři roky byl dokonce vedoucím fotbalového klubu v Hercegovci. Právě v té době spolupracoval hercegovecký fotbalový klub s českým klubem z Jiřic. Vyměňovali si tenkrát návštěvy, a mezi jednotlivými rodinami vznikly přátelské vazby. O Slávkově aktivitě ve sportu svědčí také uznání Svazu sportovních sdružení obce Hercegovec, které mu v roce 2008 udělilo plaketu za životní dílo.
Po ukončení školy v roce 1975 se Slávek přestěhoval do Garešnice, kde plných sedmnáct let pracoval v obci a potom v továrně Modea. Od roku 2010 je v důchodu.
Od založení České besedy v Garešnici se Slávek snažil přilákat do spolku Čechy, kteří ve městě a v jeho okolí žijí. Říká, že jich je ve spolku málo, ale že jsou všichni aktivní. Padesátka členů se snaží, aby spolek v ničem, ve srovnání s ostatními krajanskými spolky, nezůstával pozadu. Všichni k jeho činnosti přispívají podle svých zájmů a možností. „To mne moc těší. Působíme jako jedna velká rodina,“ tvrdí předseda.
„Kolem Garešnice je dost Čechů, ale přímo v Garešnici jich tak moc není. Jsme vlastně roztroušení všude kolem, členy máme i v okolních vesnicích Zdenčac, Garešnický Brestov, Leňák… Určitě není jednoduché dojíždět na zkoušky a na besední akce. Nemá každý auto, a pěšky je to přece jen daleko. Právě tím si vysvětluju fakt, že se k nám nepřidalo víc krajanů z celého okolí. Myslím si, že by všechno bylo lepší a jednodušší, kdyby krajanský spolek existoval o třicet let dříve, kdyby měl tradici. Určitě by nás bylo víc. Ale nestěžuju si, snažíme se udělat co nejvíc. Máme divadelní, pěveckou a hudební skupinu – stejně jako jiné krajanské spolky.
Navázali jsme velice dobrou spolupráci s kulturně uměleckým spolkem Graničar, jehož členové hrají a vystupují společně s naší dechovou hudbou. Díky tomu jsme do svých řad získali hodně mladých lidí. Divadelní skupina letos připravila celovečerní hru, na které se podílelo doposud nejvíce herců, a která nám dala skutečně hodně práce. Na divadelní zkoušky jsme chodili od listopadu a při nácviku jsme strávili spoustu času. Také naše pěvecká skupina má za sebou pěknou řadu vystoupení,“ vysvětluje Slávek Vojta. O Besedě a její činnosti by ostatně dovedl s nadšením dlouho vykládat. Na závěr ještě dodává: „V Besedě se cítíme dobře. Bavíme se spolu, a co je nejdůležitější, pečujeme tak o jazyk a kulturu svých předků.“
OBLÍBENÉ KONÍČKY
Když jsem chodil do práce, nestačil jsem se zabývat tím, z čeho mám opravdovou radost. Teď, když jsem v důchodu, mám na své koníčky o trochu víc času. Relaxace nemusí znamenat vysedávání po celý den u televize, může to být například také pobyt v přírodě nebo práce na zahrádce. Ta mě baví nejvíc. Ve vesničce Peratovici nedaleko Hrubečného Pole mám malou chatu s velkou zahrádkou a sadem. Rád tam chodím. Od jara do pozdního podzimu je tam co dělat. Člověk se přitom zbavuje stresu a předchází zdravotním problémům. Pomáhá nám to nabrat nové síly, a proto by se měla stát běžnou součástí našeho života. Mám rád přírodu. Sbírám léčivé byliny, suším je a vařím si z nich čaje, sbírám také houby a zbožňuju houbové speciality. Jediné, co bych v přírodě snad nemohl dělat, je chytání ryb. Asi by mne unavovalo sedět na jednom místě. To bych nedokázal, takový sport mě nikdy nelákal. V poslední době se zajímám také o bioenergii a další můj koníček, kterým se zabývám, když je deštivé počasí, jsou počítače a elektronika.
Velkou část svého volného času trávím v Besedě, kde jsem zapojený do pěvecké a divadelní skupiny. Obojí mne těší. Zpívání mám odjakživa rád, také maminka a tatínek hezky zpívali, asi jsem tu lásku zdědil po nich.
A. M. Štrumlová Tučková/amšt, žp