Jaký je to pocit být nositelem ceny Gratias Agit, jako jedna z jen třinácti laureátů z celého světa oceněných za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí?
Bylo to pro mne velké překvapení. Poněvadž Svaz Čechů dostal tuto cenu před několika lety, považovala jsem, že je to cena udělená nám všem, tedy i mně. O to bylo překvapení tentokrát větší. Samozřejmě, že mne to potěšilo a jsem vděčná všem, kteří se o to zasloužili. Ministr zahraničních věcí a první místopředseda vlády Karel Schwarzenberg při udělení ceny zdůraznil: „Česká komunita v Chorvatsku je respektována chorvatským národem pro svou organizovanost, bohatou a mimořádně kvalitní činnost. Veliká zásluha na tom patří právě vám. Pozdravujte všechny krajany a ať se vám tak vše daří i v budoucnu…“ Mile mne potěšila celá řada gratulantů, starých přátel, aktuálních a bývalých spolupracovníků, velvyslanců, mnoha, mnoha dobrých lidí. Srdečné uznání na celý život celé naší české menšině a tím i mně osobně.

Jen měsíc předtím jste dostala Znak města Daruvaru, cenu za celoživotní dílo, což je také výrazně velké uznání. Předpokládám, že uznání vlastního prostředí má zvláštní váhu.
To bylo pro mne úplně šokující překvapení. Hlavou mi proletěla první myšlenka: „Bože, to jsem už tak stará?“ Nikdy jsem neuvažovala o tom, že si někdo mé práce všímá v takové míře. Žiji v přesvědčení, že si každá funkce vyžaduje velké angažování, často obětování nejen volného času. Cena za celoživotní dílo města Daruvaru má pro mne zvláště emotivní význam. Návrh vyšel od mladých lidí, což znamená, že si váží všeho doposud vykonaného. Jsem si jistá, že právě takoví lidé budou stavět na všem, čeho jsme doposud společně dosáhli.
Tak velká uznání si člověk nezaslouží jen tak. Přicházejí v okamžiku, když se nacházíte na velké životní křižovatce. Předala jste totiž místo v čele Svazu Čechů a chystáte se ukončit i pracovní kariéru ředitelky české základní školy. Uznání potvrzují, že jste oba úkoly splnila, a to velmi dobře.
Svaz Čechů jsem vedla celých pětadvacet let, celého čtvrt století. V krajanském kulturním a osvětovém životě pracuji přes padesát let. Před zvolením do funkce předsedkyně Svazu jsem osm let vedla divadelní radu Svazu. Bylo to krásné a inovativní období. Chtěli jsme pomáhat divadelním skupinám, abychom divadelnictví pozvedli na vyšší úroveň. Před divadelním obdobím jsem v Lipovci, nejdříve jako studentka a později jako vesnická učitelka hrála a režírovala divadla, tančila a nacvičovala tance, zpívala, vedla už v létech sedmdesátých a osmdesátých pěvecký sbor lipoveckých žen, určitou dobu smíšený, nacvičovala různé estrádní anebo smíšené programy, pracovala na zlepšení životního prostředí vesnice. Byla to nádherná spolupráce s vesničany, ze které vyplynulo hodně úspěchů. Můj manžel Pavel zdědil po svém otci Aloisovi režisérské nadání a organizování vesnických projektů. Malý Lipovec se za pomoci několika daruvarských hudebníků zmohl na čtyři operety. V tu dobu to byl ohromný úspěch.
Mé lipovecké období a úspěšné období působení divadelní rady Svazu byla jakási příprava na funkci předsedkyně Svazu. Bylo mi 41 let, když si mne v roce 1988 zvolili do čela Svazu. To jsme byli společně se Slováky, proto jsem často jezdila do východní Slavonie na různé porady a kulturní akce. Období demokratických změn, domovinská válka, poválečné období, vystoupení Slováků ze Svazu a revitalizace české menšiny, oživení kulturní činnosti, školství... si vyžadovalo zvláštní přístup, osudové rozhodování, správné usměrňování menšiny, boj o její status na státní úrovni, spolupráci s Českou republikou, získávání důvěry a pomoci z ČR.
V roce 1989 si mne kolektiv České základní školy J. A. Komenského zvolil za ředitelku. Bylo zapotřebí sladit dvě důležité funkce.
V jakém stavu byla a v jakých poměrech působila česká komunita, když jste převzala její kormidlo, a jaká je situace nyní, když ji předáváte své nástupkyni?
V prvních letech mého vedení Svazu jsem byla zklamaná nezájmem mladé generace o kulturní činnost v Besedách, místy dokonce ignorováním a posměškem na vše besední, české. Členové předsednictva, většinou starší zasloužilí krajané, se s takovou inertní situací v menšině smířili. Musela jsem obhajovat svou vizi, dnes to snad smím pojmenovat pravým jménem, obrození české menšiny v Chorvatsku – zmobilizovat všechny generace a zajistit výhodné podmínky v každé Besedě, v každé škole. Postupně jsem získávala důvěru u mnoha lidí, spolupráce se rozvíjela. Důležité bylo, že jsme si věřili a vzájemně si pomáhali. Kdysi smutné, nenavštěvované, neperspektivní valné hromady postupně vystřídaly hojně navštívené, sváteční a slibné výroční schůze. Je to zásluhou všech Besed a dosavadního vedení Svazu, které takovou činnost podněcovalo. Počet Českých besed se z osmnácti zvýšil na třicet kvalitních a organizovaných spolků se sto třiceti skupinami folklorní, divadelní, hudební, pěvecké, knihovnické a jiné činnosti.
Během času jsem získala hodně spolupracovníků, bez kterých je vůbec nemyslitelný dnešní Svaz takový, jaký je. Musela bych jmenovat tolik lidí, že by se to na stránky Jednoty ani nevešlo, ale přece jen několik významných osob – Josef Matušek, Josef Zámostný, Václav Tomek, Jiřina Staňová, Jarmila Kulhavá, Věra Kliglová, Jaroslav Klubíčko, Vjenceslav Herout, Jaroslav Vojta, Jaroslav Vozáb, Libuše Stráníková, všichni předsedové Besed dosavadní i nynější, mnozí členové rad Svazu, osvětoví poradci, poslanci, učitelé, vychovatelky, novináři, zkrátka hodně krásných a obětavých lidí.
Vzhledem k tomu, že přibývá Českých besed, že je podle výsledků sčítání lidu zpomalena asimilace a kolem tisíce dětí podchyceno výukou češtiny, že se ze státního rozpočtu financuje kulturní autonomie menšiny a vydávání učebnic, zdá se, že je snadno a hezké být Čechem v Chorvatsku. Je tomu skutečně tak?
Je to pravda. Dnes je mnohem lehčeji a hezké být Čechem v Chorvatsku. Chorvatsko má snad nejpozitivnější zákony, týkající se práv menšin ohledně školství, používání mateřského jazyka a pečování o vlastní kulturní dědictví. Problém je uplatňování zákona v některých obcích a městech, což znamená, že je problém vždy v lidech, v jednotlivcích, kteří svým postojem a z moci svého postavení brzdí uplatňování zákonů, týkajících se menšin. Na úrovni státu je vše v pořádku, ale lokální správy podléhají občas vůli anebo moci svých „šerifů“. Je opravdu chvályhodné, že se kulturní autonomie všech menšin financuje ze státního rozpočtu. Rada pro menšiny a její předseda Aleksandar Tolnauer důsledně bojuje za všechny menšiny. Vždy jsme se snažili všechny finanční prostředky použít účelově podle daných kritérií a včas dodávat všechny předepsané materiály a vyúčtování. Nikdy jsme se nechovali nezodpovědně. Tím jsme si získali důvěru a určitý respekt úřadů a institucí, které nás pravidelně podporují.
Dotace ze státního rozpočtu zatím kryje potřeby spolkových sekcí, ale jelikož se počet složek zvyšuje a obnos peněz mírně klesá, problémům se nevyhneme. Je česká menšina připravena na hledání jiných zdrojů financování?
Vždycky mi vadilo, když někdo mermomocí porovnával, jak bylo kdysi a jak je tomu dnes, bez ohledu na co se to vztahovalo. Dnes velmi často sama sebe přistihnu, že dělám totéž. Ale ono to snad v životě tak musí být. Zvykli jsme si na velkou jistotu, že nám peníze budou přicházet pravidelně a tolik, kolik budeme potřebovat. Časy se mění, celosvětová krize ovlivnila i naše zdroje financování. Musíme se přizpůsobit době a novým podmínkám. Během několika let se na úrovni Svazu, Besed, škol, za pomoci poslanců, velvyslanectví ČR, županství a měst pořádala celá řada edukací, jak si poradit s projekty, jak získat finanční prostředky. Při Svazu se bude muset formovat pracovní tým v tom směru vzdělaných osob, které budou na všechny akce, programy a udržování kulturních domů vypracovávat projekty na získávání financí z různých fondů.
Od roku 1992 má česká menšina poslance v parlamentu, a od roku 2003 krajané v jednotlivých obcích, městech a županstvích volí rady a představitele. V jaké míře to ovlivňuje působení spolků a Svazu?
Vzájemná komunikace a spolupráce vždy přinese úspěch. Funkce zastávají rozumní a schopní lidé, kteří se jistě nedají strhnout vlastní ješitností a nedají tak přednost osobnímu úspěchu před společným. Budoucnost české menšiny by měl mít na zřeteli každý funkcionář, který se nechal zvolit. V poslední době se politické strany až moc pletou do menšinové politiky. Získává se dojem, že politickou stranu nezajímá pokrok a uctívání práv příslušníků menšin, pro ně je důležité, aby do funkcí dosadili „svého“ člověka. Naši příslušníci museli často zvedat ruku proti vlastnímu přesvědčení. Je to smutné poznání, pro menšinu zhoubné a přitom všichni zdůrazňují, že vládne demokratické ovzduší.
Vždycky jsme se řídili rozhodnutím, že Svaz musí být nepolitická organizace. Správně, nepolitická a nezávislá. Jestli se ale nebude do určité hranice politikou zabývat, politika se bude zabývat jím, omezovat a diktovat, co by měl a neměl dělat. Poslanec a menšinové rady také musí zaujmout stanovisko, které menšině nejvíce vyhovuje.
Trpěl váš soukromý, osobní, rodinný život tím, že jste tolik času věnovala Svazu a škole? Mohla jste se vůbec zabývat něčím, co vás baví, mít nějaký koníček, hobby, zálibu. Čím se nejraději zabýváte ve volných chvílích a čemu budete věnovat pozornost v budoucnu? Nechci použít slovo trpět. Naše celá rodina žila a žije menšinovým životem, což se chápe jako samozřejmost. V rodině má každý svůj úkol anebo povinnosti. Vzájemně se ve všem doplňujeme. Máme poměrně velký rodinný dům, který jsme si s manželem postavili, velkou zahrádku, zahradu a kolem trávníky s květinami. Práce je dost. Zahrádka, květiny, zavařování zeleniny a ovoce je moje povinnost a záliba. Jsme jedna z mnoha rodin, které dávají přednost menšinovému životu před osobním, anebo dovedou sladit oba požadavky. Měla jsem to štěstí, že mne ve funkci a práci podporovala celá rodina. Jako učitelka jsem byla plně vytížená, jako ředitelka a předsedkyně Svazu teprve. Přece jsem ve volném čase, pokud byl, ráda pletla, šila a vyšívala. Co budu dělat a čím se budu zabývat? Budu pokračovat jako doposud, rodina, pěvecký sbor, budu psát, číst a hlavně pomáhat rodině. Všichni se na to těší, nejvíce manžel, poněvadž budu konečně doma. Jsem šťastná, že jsou všichni v menšině angažováni. Syn Míro si našel velkou zálibu v divadle, dcera Jitka a zeť Tomislav ve folklóru a vnučka Klára ve zpěvu a tanci. Všichni budou volněji dýchat.
Co byste vzkázala svým nástupcům na funkcích předsedkyně Svazu Čechů a ředitele/ředitelky české školy Komenského?
Přeji jim hodně zdraví, štěstí a vytrvalost v práci. Přála bych si, aby důstojně vykonávali své povinnosti a nedopustili úpadek v celkové činnosti české menšiny. Česká škola je částí české menšiny. Může ji vést osoba zasvěcená do menšinového života. Svazem Čechů a českou školou se žije, a neřídí. To není povolání a zaměstnání, to je poslání a často sebezapření. Samozřejmě, je to krásná, kreativní a šlechetná práce s možností poznávání hodně spolupracovníků. Přeji hodně zdaru v práci a děkuji za dosavadní krásnou spolupráci.
Otázky kladl M. Pejić

ŠKOLA ZPOMALÍ ASIMILACI
Asimilaci úplně zastavit nemůžeme. To bychom se snad museli všichni uzavřít do nějakého českého ghetta, a to si nikdo z nás nepřeje. Chorvatský stát nám umožňuje a finančně podporuje školství s českým vyučovacím jazykem od předškolního k vysokoškolskému vzdělávání, kulturní autonomii, spolupráci se starou vlastí. Kvalitně zorganizované menšinové školství je nejjistější předpoklad zpomalení asimilace a záruka budoucnosti každé menšiny. Dovoluji si zdůraznit, že česká menšina musí ve školství udělat rozhodnější kroky. Myslím si, že je zapotřebí stanovit určitá kritéria zápisu dětí do mateřské školy. Přednost při zápisu musí mít děti z rodin, které své dítě zapíšou do české školy.

UDRŽELI JSME SVAZ JEDNOTNÝM
Dnes jsem na to hrdá, že se nám podařilo v bouřlivých časech začátkem devadesátých let udržet Svaz nezávislý a jednotný. Navštěvovala jsem pravidelně všechny Besedy, povzbuzovala k činnosti, radila a pomáhala. Nejvíce mne trápilo poznání, v jak těžkých podmínkách Besedy působí. Kulturní domy volaly po obnovení a nabytí kulturních podmínek práce pro všechny generace, zvláště pro mládež, budoucnost menšiny, folklorní skupiny, dechovky a mnohé jiné sekce po správném oblečení, obuvi, hudebních nástrojích… Samozřejmě, že jsme se s prosbou o pomoc nejdříve obrátili na ČR, na prezidenta Václava Havla, premiéra, ministry, arcibiskupa, různé instituce a společenská sdružení. Bohudík, všichni podpořili náš záměr a tzv. kulturní a společenské obrození české menšiny v Chorvatsku. Podobně se muselo jednat s chorvatskými úřady. Poválečné období bylo velmi těžké, ale podařilo se nám snad důstojným chováním, rozhodným a přesvědčivým přístupem řešit problémy a odůvodněním požadavků získat velkou podporu státního rozpočtu.