Jakmile se posadili do autobusu, začalo to: Morava, krásná zem, Co jste hasiči, Až já na tu vojnu půjdu, dokonce i Nová ves na melodii známé písně Kolíne, Kolíne…
Ovzduší, které vládlo autobusem, zpívaní českých písní a hovor výhradně v české řeči vyvrací všeobecný názor, že Broďané jsou na tom s češtinou špatně. To vůbec není pravda. Český jazyk ovládají málem všichni a písničky znají hlavně zpaměti. Kdo si nevzpomene na některá slova, pomůže mu zpěvník, zpracovaný zvláštním způsobem – psaný foneticky, bez háčků a čárek. Je také psaný velkými písmeny, ale to nemá spojení se znalostí jazyka, to je úplně jiná historka.
Písniček bylo hodně. Cesta trvala asi půl druhé hodiny. „Ono je to vlastně blízko Brodu. Když se vyšplháte na tenhle kopec, uvidíte stavení v Slavonském Kobaši, a to je kousek od Brodu,“ vysvětlovali nám později v Nové Vsi. „Kdysi býval v Kobaši pontonový most a byli jsme tu v cuku letu, nyní musíme kolem dokola.“ Kdysi nebyla ani hranice na Sávě, teď ano. To také ubírá čas a posiluje dojem vzdálenosti.
Když se kodrcající se autobus začal plazit klikatou úzkou silnicí a po obou stranách se objevovaly zničené osady, zbouraná a spálená stavení zarostlá až ke střeše, ptali jsme se, co nás dočká na cíli. Brodští krajané totiž pořád zdůrazňují, že v Nové Vsi, která byla kdysi výhradně českou osadou, nezůstal skoro nikdo a že Čechy lze spočítat na prsty jedné ruky. Naštěstí tomu tak zcela nebylo.
Malá vesnice vypadá docela pěkně, většina domů je renovovaná a hezky udržovaná. V osadě je škola s dvaceti dvěma žáky od druhé do páté třídy. Opouštěných a zchátralých stavení je jen několik… Ale, není to ta vesnice, která někdy byla. „Tady, na čísle domu šedesát jedna, žili Stručkovi, hned za nimi Páralovi, na čísle sedmdesát dva Pirklovi, a v tomto opouštěném stavení bez domovního čísla bydlela nejbohatší novovesská rodina - Kratochvílova“. O Nové Vsi se přesně ví, že byla založena v roce 1894, a že na tomto místě byl les, který vykáceli čeští přistěhovalci. Svědčí o tom pamětní deska na Českém domě, která uvádí pětadvacet rodin, které vesnici založily, mezi jinými Kopeckých, Suchánkova, Bártova, Jandíkova… Z někdejších pětačtyřiceti českých stavení, Češi nyní žijí asi v každém desátém. „V osadě je kolem dvaceti Čechů, ale máme mnoho přátel, takže naše Sdružení Čechů má hojně členů,“ sdělil nám předseda místní České besedy Josef Bureš.

„Když se v roce 1938 stavěl tento kostel, byla jsem vysoká jak tamta Matka Boží,“ říká paní Marie Čirićová, rozená Kraftová a ukazuje na sochu Panny Marie ve výklenku nad kostelním vchodem. „Hned vedle žil můj strýc, který pro kostel udělal všechnu truhlařinu, přes cestu žil další strýc, hned vedle něj sestřenice, která byla vždycky o dva prsty vyšší než já a dnes je tomu stejně tak.“ Za chvíli nás „o dva prsty vyšší sestřenice“, Mařenka Vašková, pozvala, abychom si šli trošku „zamézit“, totiž po bosensky něco málo pojíst. Tomu se nešlo vyhnout.
Ústřední událostí novovesských setkání je mše svatá, kterou se vzdává pocta deseti krajanským ženám, které byly koncem druhé světové války v roce 1944 zabity a spáleny, jakož i ostatním zahynulým a zemřelým vesničanům českého původu. S ohledem na to, že se slavnost koná o svátku Narození Panny Marie, věnoval kněz Vlado Lukenda své kázaní biblickým přirovnáním na téma zrození a narozenin, a protože náhoda chtěla, aby se tato událost konala v sobotu 12. září, právě o svátku Jména Panny Marie, své kázání rozšířil na záležitosti jmen. Nevynechal samozřejmě ani „každodenní nářek“ o tom, jak je třeba kostel obnovit a upravit hřbitov, na což však nejsou peníze. Po mši si nám postěžoval, že je katolických věřících křížem krážem Republiky Srbské čím dál méně, takže tato osada funguje jako filiálka farnosti Prnjavor, kde je farářem. „Kdysi bylo v tomto kraji osm farností, teď jen jedna, a zde je kostelíček otevřen jen jednou ročně.“
Nevelký kostel má nevšední české znamení – obraz patrona české země s podpisem „Svatý Václave, pros za nás!“, také obraz svatého Cyrila a Metoděje. Další pozoruhodností byly zpěv a modlitba v češtině, o které se postaral sbor slavonskobrodské Besedy Vltava. „Vždycky jsem pro to, aby se každý modlil v mateřském jazyce, aspoň nejzákladnější modlitby – Otče nás a Úkon kajícnosti. Zpívání písní se, zvlášť věnovaných Bohorodičce, které jsou všude stejné, rozumí samo sebou,“ řekl veledůstojný V. Lukenda, který během mše nakukoval do zpěvníku a pokusil se také zpívat česky.

Mše svatá je sice ústřední událostí sjezdu novovesských krajanů, avšak nejdůležitějším místem je – hřbitov. Na důstojně upravených a pěkně udržovaných pomnících čteme: Vlk, Kraft, Holubek, Struček, Vaško, Valenta, Pirkl, Javůrek, Fiala… Zde leží sto patnáct let dějin osady Nová Ves, zde jsou všichni, kteří osadu zakládali, zasloužili se o její rozvoj a plánovali její budoucnost. Zde je důvod a smysl ročních setkání. Zde krajané ze Slavonského Brodu, Banja Luky, Mačina Brda a Prijedoru vzdávají poctu svým předkům, setkávají se s příbuznými, kteří v osadě žijí, vzpomínají na hezké dny mládí a mají z toho radost.
Vzpomínání by však mohlo trvat do nekonečna, protože každý vzpomíná na dětské hry na dvorečcích a v ovocných sadech, u potoka Osovica a pod svahem hory Motajica. A všichni tvrdí, že tehdy život byl hodně lepší, lehčí a hezčí.
Řada vzpomínek vyplnila cestu k Českému domu, který už zvonil hudbou a zpěvem. Nedávno byl obnoven díky donaci padesáti tisíců konvertibilních marek českého velvyslanectví ze Sarajeva. Když ho renovovali, předseda Bureš se postaral, aby byl adekvátně ozdoben, takže na stěnách domu jsou malby, které připomínají češství zdejšího obyvatelstva – vesnické veduty, erb Besedy s českým lvem, dokonce i etiketa Staročeského piva z Daruvarského pivovaru. Toho večera se sice Staročeské nečepovalo. Vždyť jsme přece v jiném státě, takže bylo úplně v pořádku ochutnat jejich místní Nektar z Banja Luky a srbský Jelen z Apatinu.

Hostitelé se vykázali nabídkou občerstvení, a v dobré náladě předčili Broďané. Písně střídaly jedna druhou, a jejich mladá harmonikářka Mája Omerbašićová ukázala během večera, že umí hrát také na elektrickou kytaru a bubny. Místní kapela, která hrála k pobavení, sice nepatří zrovna do první ligy, ale když zahrála řadu českých písní, byla pro všechny přítomné nejlepší na světě. Po nějaké době se k nim na jevišti přidali Emil Páral, novovesský rodák, který žije v Lice, a Vládo Boček, který pochází z Mačina Brda a nyní bydlí v Osijeku. Dva virtuosové na harmonice navodili skvělou atmosféru a ukázali, jak se dělá dobrá stará zábava se „Z“. Za chvíli byl sál příliš malý pro všechny, kteří si chtěli zatančit, a po půlnoci musel předseda brodské Besedy Oto Vaško Broďany tahat z tanečního podia, aby autobus mohl vyjet. Nikomu se nechtělo, protože všichni věděli, že na další takovou zábavu musí čekat celý rok. M. Pejić/vd

UDÁLOST ZAJÍMAVÁ PRO MÉDIA
Setkání novovesských Čechů je událostí, která vyvolává velkou pozornost bosensko-hercegovinských informačních prostředků. Radio televize Republiky Srbské natáčela přílohu pro vysílání Srbska dnes a setkání sledoval také novinář místního rozhlasu ze Srbce, který je zároveň korespondentem řady novin, takže se zpráva dostala do Večerních novostí, banjaluckého Glasu a Fokusu, Avazu a dokonce i do novinové agentury Srna. Ale nejen to, zábava, která následovala v Českém domě, zaujala novináře tak, že v Nové Vsi zůstali do pozdních večerních hodin.