Studijní středisko v Dobrušce je součástí Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze. Kromě přípravy kursu českého jazyka pro cizince, tento Ústav zájemce připravuje ke studiu na vysokých školách v oborech, jako medicína, farmacie a přírodní vědy. Tento jazykový kurs v Dobrušce byl v pořadí již devatenáctý. Prvního v roce 1991 se zúčastnili ukrajinští krajané, žijící v oblasti postižené černobylskou havárií. Do dneška se kursu zúčastnilo více než sedm set krajanů z šedesáti zemí světa a ze všech kontinentů. Každým rokem se na kurs hlásí kolem sto dvaceti zájemců. Stejně tak tomu bylo i letos. Jistě není jednoduché vybrat právě ty krajany, kteří z kursu budou mít nejen radost, ale především užitek. Pobyt na něm ale každému určitě přinese nevšední vzpomínky.
Měla jsem štěstí, že jsem byla vybraná spolu s ještě dvěma mladými krajankami. Na cestě do Dobrušky se ke mně připojily učitelka Melita Podholová z Daruvaru a studentka Simona Minićová ze Zahřebu. Letos nás na kurs přišlo 72 z třiceti šesti zemí z celého světa. Většina z nás byla stipendisty Ministerstva zahraničních věcí ČR, někteří, jako například paní Margaret z USA, která byla na kursu již po deváté, si účast zaplatila sama. Jako zajímavost uvedu, že v Dobrušce byly tři generace jedné rodiny: třináctiletá dcera byla nejmladším účastníkem, její tatínek a babička, která má dvaaosmdesát let, byla nejstarší. Alfou a omegou kursu byl Daniel Křivánek, který se snažil, aby nikomu nic nechybělo.

Po příjezdu do Dobrušky byli účastníci rozdělení do skupin, a my z Chorvatska jsem se tentokrát dostali do dvou nejvyšších skupin, páté a šesté, tedy do skupin, kde jsou ti, kteří česky dobře mluví, ale nedovedou číst a psát. Kromě výuky k prohloubení znalostí gramatiky, rozšíření slovní zásoby a komunikace, obsahuje jazykový kurs v Dobrušce celou řadu popularizačních akcí. V praxi to znamená, že výuka jazyka trvá v průměru pět či šest školních hodin denně v dopoledních hodinách od pondělka do pátku. Odpoledne a víkendy jsou věnovány výletům, tanci či zpěvu písní, které všechny kursisty učil Pepa Kejval a ihned se stal nejpopulárnějším učitelem kursu. Hitem letošní Dobrušky byly písně Vojáci jdou a Tři čuníci. Zažili jsme procházku Babiččiným údolím, výlet do Orlických hor, návštěvu Senátu v Praze, noční jazykovou hru v Opočně, sportovní olympiádu kursistů, prohlédli si bunkry z druhé světové války a Hradec Králové. Zvláštní chvíle, na kterou budu vzpomínat, byla hra naší třídy na konci kursu. Předvedli jsme hru o popelákovi, kterou jsem sama napsala. To bylo smíchu. Na hodně věcí budu vzpomínat.- na naše společné kávy v zahradě univerzity, na dlouhé rozhovory dlouho do noci, na výlety, mnoho, mnoho smíchu, na překrásné zámky,, Nejvíce mi budou chybět lidé. Nejsem smutná, vím, že jsem bohatší o několik kamarádů od Ameriky až k Austrálii. Jak nám učitelka Alena Obstová pořád ukazovala směr Dobrušky v případě, že zabloudíme, tak já už vím, že Dobruška není ani vpravo, ani vlevo, ale že je v mém srdci. Byl to nádherný a užitečný měsíc mého života. Dal mi hodně a budu na něj dlouho vzpomínat! Marijana Bakunićová