Jakmile přejedete někdejší hraniční přechod ve Fuchsbrunnu a dostanete se do Folmavy, německou přísnost a přesnost nahradí česká rozjařenost a rozcuchanost. Kolem vás už není Bayerischer Wald, ale Český les, ale autobus stále ještě jede pěkně upravenou silnicí vinoucí se pestrou krajinou. Tou silnicí přes Kubici a Babylon zamířila prekopakerská Česká beseda navštívit své přátele z národopisného souboru Postřekov.
Podél silnice je už charakteristické české stromořadí jeřabin, které lákají pohledy hojností tmavočervených plodů. Zároveň cestujícího pletou nadpisy, které v němčině ohlašují slevu v obchodech.

„Tady nejde o dvojjazyčnost, ale o ekonomii,“ vyložil nám později Jaroslav Buršík, který v Trhanově s manželkou Marií uvítal hosty. „Žádná německá menšina zde nežije, ale Němci přicházejí nakupovat a tankovat. Proto jsou na každém rohu čerpací stanice, zatímco herny na tomto kousíčku za hranicí nelze ani spočítat. Karbaní tam výhradně Němci.“ Naopak, Češi z pohraničního území do západního sousedství vůbec nejedou. „Dokud zde byly dráty, toužili jsme po Německu a silně tam chtěli jet, teď když se to otevřelo, byli jsme se podívat dvakrát, a to nám stačí,“ praví pan Buršík, který do Trhanova ze šest kilometrů vzdáleného Postřekova přijel s manželkou na kole. Zde je totiž cyklistika oblíbeným koníčkem a cyklostezky běžnou záležitostí.
Přivítání proběhlo více méně pracovně. Předsedové Jaroslav Vozáb a Radek Zuber měli plné ruce práce umístit padesát lidí, kteří se potom rozběhli po chodbách a schodištích. „Dnes budete spát v zámku,“ sdělil pan Buršík. Vbrzku jsme však pochopili, že v jeho svátečním tónu byla trocha ironie. Trhanovský zámek totiž pamatoval i lepší časy. Nyní je to trochu sešlá stavba se čtyř a pětilůžkovými pokoji, vybavená solidně, avšak skromně, a úplně zralá k renovaci. Dějiny však měl skvělé. Zámek nechal v letech 1676-1677 vybudovat Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreutu, řečený Lomikar, který potlačil chodskou vzpouru a dal popravit jejího vůdce Jana Sladkého Kozinu. Určitě víte, že Kozina zpod šibenice proklel: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne tě zvu na Boží soud,“ a že Lomikara trefila mrtvice dříve, než vypršela lhůta. Během staletí zámek několikrát vyhořel, ale byl vždy obnoven a rozšířen do šířky a do výšky. Dnešním majitelem zámku je obec Trhanov, a slouží škole v přírodě.

Výborně posloužil také k ubytování hostů z Chorvatska, kteří nejdříve vybalili hudební nástroje a Alois Huška a Josef Kubálek hned zahájili česko-chorvatskou směs písní. Uvítací večer proběhl ve vzájemné výměně informací o rodinách, protože se Prekopakrané a Postřekované znají už dlouhá léta. „Letos to bude asi čtyřicetileté jubileum,“ řekl nám pan Vozáb, a dodal, že vzájemné návštěvy nelze ani spočítat. „Spolupráce sice málem zanikla v sedmdesátých letech, když klesla činnost našeho spolku, potom rozkvetla, a po domovinské válce přišla krize další. Výměna návštěv byla obnovena v roce 2002.“ „V Chorvatsku jsem byl poprvé v roce 1968, když jsme se zúčastnili mezinárodní přehlídky folklóru,“ řekl nám doyen domácího souboru Antonín Kuželka příštího dne v Postřekově, kde hostitelé připravili bohaté hody, dokonce s prasetem na rožni, a dodal: „Byli jsme tehdy také v Dolanech a bydleli u Zemanů.“

I když šlo o neoficiální posezení, měli hosté příležitost poslechnout si výbornou charakteristickou místní malou dudáckou kapelu a o nic méně kvalitní skupinu Chodská vlna, která hraje folkovou hudbu v rockové úpravě. Přidali se také hosté a náladu pozvedl se svými známými klávesami nevyhnutelný Brestovan Miroslav Kligl Ježo, který se k Prekopakře a do Čech dostal náhodou. Protože pěvecky sbor kvůli rodinným povinnostem vedoucí Jadranky Radonjićové-Sirovicové zůstal bez odborné vedoucí, přispěchal Ježo na pomoc a za pouhé čtyři zkoušky dovedl sbor skvěle připravit. Vystoupení měli v neděli na Václavské zábavě, na které se celé odpoledne a večer na jevišti střídali domácí a hostující interpreti. Prekopakrané vystoupili s dětskou a dospělou folklorní skupinou, doprovázenou hudební kapelou a se sborem, který doprovázel Miroslav Kligl. Hostitele zastupovaly dudácká kapela, folklorní skupina, zábavní orchestr a nádherná ženská pěvecká skupina ze sousedního městyse Klenčí pod Čerchovem. Není divu, že hosté z Chorvatska byli nadšeni programem hostitelů. Vždyť jde o soubor, který vloni oslavil sedmdesáté páté výročí a řadí se mezi nejstarší významné národopisné spolky v České republice. S písněmi a tanci z horního Chodska vystupuje na mnoha festivalech. Zvlášť dbá o zachování historických krojů a jejich zdobení, zároveň také o tradiční zvyky a tance. Zvlášť atraktivní byl tanec a hra s cepy, který se pokusili naučit i Prekopakrané.

Péče o tradici a místní zvláštnosti je vlastnost celého kraje. I když jde o malou obec s jen tisícem stem obyvatel, Postřekov se pyšní hasičským muzeem a muzeem lidových krojů, jakož i pamětní síní s ukázkou z dějin Chodska. Pro své hosty připravili převážně volný program, bez mnoho oficiálních záležitostí, ale plný zajímavých detailů. Pro většinu hostů byly nejcennější návštěvy rodin, kde byl přichystán nedělní oběd. Váš autor měl tak příležitost seznámit se s rodinou Buršíkovou, která patří k neaktivnějším ve spolku. Jaroslav Buršík a jeho manželka Marie tak trochu předávají štafetu mladým – syn Petr je pravou rukou vedoucího souboru Radku Zuberovi a ve spolku pilně pracují také Petrova manželka Mirka a sestra Věra s manželem Pavlem Blatským. Byla to pěkná příležitost poznat místní vesnický život a zajímavosti z dějin Chodska.

V neposlední řadě umožnili hostitelé Prekopakranům navštívit rodinný pivovar Chodovar v Chodové Plané, velebný areál, v rámci kterého se kromě pivovaru nachází hotel, řada restaurací a první české pivní lázně s nabídkou jedinečné pivní kosmetiky. Pivo tam měli skvělé, buďto šlo o jedenáctku, tmavé, nebo kvasnicové. Musí se však uznat, že plzeňský Gambrinus, který nám běžně čepovali, také chutnal báječně.
„Jsme velmi rádi, že jste tady byli, a zrovna tady vykládám, jak jste všichni velice srdeční, prostě že jsme si navzájem blízcí,“ řekla nám Anna Vrbová před odjezdem, když se motor autobusu už zahříval a zůstalo ještě jen rozloučit se, zamávat a jet. Tato blízkost byla zřejmě důvodem, že předseda Jaroslav Vozáb těžce nalézal slova rozloučení a poděkování za pohoštění. Přislíbil, že Prekopakra oplatí stejnou měrou, a popřál, aby se to stalo co nejdříve. Jeho kolega Radek Zuber ohlásil, že to bude asi za dva roky, a řekl, že slova jsou při takovýchto příležitostech slabá, a že je to lepší říci písní. A zazněla písnička Na rozloučení, která vyprovázela hosty do autobusu. M. Pejić/mp

CHRONOLOGIE UPŘÍMNÉHO PŘÁTELSTVÍ
Prekopakrané se domnívají, že od zahájení spolupráce uplynula čtyři desetiletí, podle Postřekovanů je to o rok více. Členové chodského národopisného souboru totiž cestovali do Chorvatska poprvé v roce 1968, ale tenkrát nenavštívili Prekopakru. Byli na mezinárodní přehlídce folklóru v Záhřebu, pak v Daruvaru a Dolanech. Na příští návštěvu čekali málem dvacet let, ale stálo to za to. V roce 1987 strávili u nás deset dnů a zúčastnili se dožínek v Ivanově Sele, prohlédli si velkozdeneckou mlékárnu, daruvarský pivovar a lipické lázně. Zajeli také do Hercegovce a Brestova, a v Prekopakře byli ubytováni v rodinách. Prekopakra se stala od té doby jejich nevyhnutelnou destinací. Kromě toho byli za příštích návštěv v letech 1990, 2004 a 2007 také v Záhřebu, Rijece, Končenicích, Pakraci a Daruvaru. Konečně, pět členů souboru loni trávilo dovolenou v Bašce na ostrově Krku.