V současné době jsou v Radě pro národnostní menšiny zastoupeny bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, romská, rusínská, ruská, řecká, slovenská, srbská a ukrajinská menšina. Jako stálí hosté jsou na jednání Rady zváni zástupci olašské, židovské a vietnamské komunity.
Rada je poradním orgánem vlády. Jejím úkolem je zprostředkování komunikace mezi státní správou a komunitami národnostních menšin. V praxi to znamená např. návrhy novelizace zákonů, které se národnostních menšin dotýkají. V tomto roce dala Rady podnět pro novelizaci zákona o právu shromažďovacím. Má také podíl na rozhodování o jejich podpoře ze strany státu, každoročně připravuje pro vládu zprávu o situaci národnostních menšin a monitorovací zprávy o plnění úmluv Rady Evropy.
Sekretariát Rady, kde pracuji, je jakýsi servis pro zástupce ministerstev, která mají národnostně menšinovou politiku ve své agendě. Naším současným šéfem je ministr pro lidská práva Michael Kocáb.
Jste také členem výboru pro otázky národnostních menšin Rady Evropy.
Výbor slouží k výměně zkušeností a podílí se na koordinaci politiky. Základním dokumentem k tomu je Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin, kterou ratifikovalo třicet devět členských zemí. Výbor se schází dvakrát ročně ve Štrasburku.

Co menšiny od vašeho úřadu nejvíce potřebují?
Nejvíce času nám zabírají debaty o financování projektů národnostních menšin. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo kultury mají dotační program na jejich podporu, a Rada má právo účastnit se procesu rozhodování. Je to dost často namáhavá diskuse. Nemáme přímou rozhodovací pravomoc, ale o to je to zajímavější. Důležitý je také přímý kontakt s organizacemi národnostních menšin. Znamená to poměrně časté cesty do terénu.
Mají všechny menšiny stejné postavení např. co se týče jazyka?
To určitě ne. Nejlépe je na tom polská menšina, která má v moravskoslezském regionu konzistentní školský systém. Naopak v nejsmutnějším stavu je chorvatština, která vlivem poválečného nedobrovolného vysídlení jihomoravských obcí, kde Chorvaté čtyři sta let žili, téměř vymizela. I když se snažíme o všemožnou podporu, mám obavu, že již je pozdě. Je to situace, na které se stát velmi podepsal a je velmi těžké najít vhodnou cestu zmírnění křivd. Jak jsou práva menšin chráněna legislativou České republiky?
Jde hlavně o zákon o právech příslušníků národnostních menšin, který práva vymezuje podobným způsobem jako Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin. Vláda stanoví způsob poskytování dotací ze státního rozpočtu na aktivity menšin a na podporu integrace romské komunity. Zájmy národnostních menšin jsou pak vyjádřeny ve speciálních zákonech, jako je např. zákon o obcích či školský zákon. Pak jsou zde i mezinárodní závazky. Kromě Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, která se týká osobních práv, ratifikovala Česká republika i Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků. Plnění obou dokumentů se sleduje. Česká republika kromě vzdělávání romských dětí velkých problémů nemá.

Jaké akce pořádají menšiny v České republice?
Převažují kulturní akce, koncerty a literární prezentace, rozličné formy jazykového vzdělávání a mimoškolní aktivity pro děti. Menšiny vydávají na třicet periodik. Důležité je, že se menšiny mohou „jenom“ setkávat a udržovat tak své komunity živé. V Praze k tomu slouží Dům národnostních menšin, který byl za finanční podpory státu zřízen Magistrátem hl. města Prahy. Na všechny aktivity menšinových sdružení vynakládá stát každoročně na 150 miliónů korun.
Polská menšina díky svému teritoriálnímu usídlení v oblasti Těšínského Slezska působí nejvíce semknutým dojmem. Nejvýznamnější akcí chorvatské menšiny je Chorvatský kulturní den v Jevišovce, kde se sejdou stovky rodáků, letos v září byl již osmnáctý. Začíná tradičně v kostele mší svatou, potom průvod prochází památnými místy v obci a vrcholí vystoupením chorvatských souborů. Není to žádná monstrózní akce, ale je poznat, že jde o upřímné setkání lidí, kteří si mají co říci.
Spolupracujete také s českými menšinami v zahraničí?
Krajany má na starosti Ministerstvo zahraničních věcí, to nepatří do naší agendy. Ale máme neformální kontakty mimo jiné i s českou menšinou v Chorvatsku.

Globalizace vede ke smývání hranic. Myslíte si, že menšiny tento tlak ustojí?
O tom nepochybuji. Globalizace podle mého názoru znamená především obohacování kultur jinými vlivy. Lidé, kteří se globalizace bojí, mají problém s identitou. Jsem přesvědčen, že – ač globalizace působí dojmem jakési „hromadnosti“ – je to naopak hodně individuální, vnitřní otázka: kdo jsem, kde stojím a kam jdu.
Co vás na práci s menšinami nejvíce baví?
To je velmi jednoduché: služba potřebným a dobrý pocit, když je pochopena a něco tomu druhému přináší.
Z. Hubinková/zh