Zatím měl kontakty na Daruvar, řekl nám, kde je Svaz Čechů v Republice Chorvatsku ústřední organizací české menšiny a v roce 2004 byl také hostitelem fakultní studijní výpravy do balkánských států, v nichž se zjišťovala situace české menšiny. Navštívil Chorvatsko, Srbsko a Bulharsko.
„Byl jsem tehdy krátce v Daruvaru, s výpravou jsme navštívili českou školu a byli jsme překvapeni podmínkami, ve kterých probíhá vzdělávání žáků. Škola žákům nabízí moderní prostředí, vlastně evropské vybavení a je otevřená světu. Pozvali jsme ji do Brna, a to se uskutečnilo. Krajanští učitelé a vychovatelé hostovali na brněnských školách, získali nové zkušenosti a mohli navázat partnerskou spolupráci s českými institucemi.“ Tato spolupráce pokračuje.
Letos měl PaedDr. Ivo Martinec, CSc., jinak i redaktor časopisu Komenský, možnost přijet sám a věnovat se shromažďování základních informací o tom, v jakém rozsahu se české menšině v Chorvatsku daří výuka českého jazyka. „V českém prostředí tato problematika není známá, i když je jinak zpracována celá řada témat o historickém, etnografickém a politickém životě české menšiny. Pohled na pedagogickou stránku života je neznámý, hodně se o ni zajímá i kolega dr. Václav Štěpánek. Uvažuje se o tom, co by pomohlo české menšině v Chorvatsku. Z České republiky jí přichází dost intenzivní pomoc, nemyslím jen na dva české učitele, pomoc věnuje i řada státních orgánů, konec konců zapojen je i předseda Senátu Parlamentu ČR, který nedávno Chorvatsko navštívil. České menšiny si všímají vysocí státní činitelé i osobnosti obou států, také při výročí krajanského života. V její kultuře a vzdělávání je to vidět.“
Doktor Martinec konstatoval, že české spolky v Chorvatku, ať už se zabývají kulturou nebo školstvím, zprostředkovávají kvalitní život v tom kterém životním prostředí. V nich se kultura žije a dělá. Kolik je jen pěveckých sborů Českých besed! Kolik je jen divadelních skupin! Přihlížeje k početnosti příslušníků české menšiny v Chorvatsku, její přítomnost je vidět a cítit. Velký význam v zachování úrovně jazyka spatřuje také v existenci českého tisku, který považuje za velkou přednost.
Největší problém na českých menšinových školách tento odborník vidí v precizním zvládnutí spisovné normy českého jazyka. Zápolí s ní sami učitelé, kteří používají české varianty, typické pro dané prostředí. Tak se stává, že devadesát procent žáků projde test ve svém prostředí, a je jim lhostejné, zda ho napsali dobře, česky nebo chorvatsky. Společenství jim to nebude brát za zlé. „Je pravda, že se musíme ptát, zda je potřebné zvládnout spisovnou normu a k čemu to bude pro žáka dobré,“ řekl dr. Martinec a zauvažoval i o záhřebské škole, v níž se vyučuje tzv. C modelem. „Situace záleží na každém žákovi.
Jestli český jazyk nebude potřebovat třeba pro zaměstnání, asi mu na tom nezáleží a přísné zvládnutí spisovné normy by byl i z hlediska učitele nadbytečný požadavek. Čeština má v Záhřebu svá specifika. Jde o obdivuhodný fenomén, že se jí tady tak daří. Ano, fenomén, udržet tady český kulturní svět v takové podobě. Vlastně, máte mimořádnou situaci, že jste česká společnost otevřená vůči chorvatské společnosti.“
PaedDr. Ivo Martinec nakrátko prozkoumal prostředí daruvarských i záhřebských Čechů. Česká menšina se zcela integrovala, ale je si vědoma českého původu. Děti rády chodí do české školy, ale ti starší, záhřebští středoškoláci, netrvají na tom, aby ve vysvědčení měli známku z českého jazyka. „Také mne těší, že dospělí zdejší Češi rozumí přelomu r. 1989, jak nám to v Čechách změnilo život, že máme samostatnost a svobodu pohybu,“ uvedl tento milý návštěvník. Z. Táborská/ls