S velkým entuziasmem udržuje dobré jméno Besedy a v loňském roce se mu se skupinou aktivistů podařilo Českou besedu zviditelnit v chorvatském i českém prostředí. Je osobností, která má nejvíce kontaktů se světem a také nám se velice rád věnoval.
V současné době jste zaneprázdněn funkcemi v Besedě a české radě.
V české menšině a Besedě v Záhřebu jsem se začal angažovat v důchodu, dříve jsem neměl čas. Nejdřív jsem byl členem správního výboru, pak jsem se stal místopředsedou a předsedou správního výboru Besedy, v tu dobu jsme připravovali sto třicáté výročí založení. Roku 2006 jsem byl zvolen za předsedu Rady české menšiny města Záhřebu. První volby jsem uspořádal hlavně sám. Byla na to krátká lhůta, léto, rodiče na zájezdu s dětmi v Čechách. S mnohými jsem kontaktoval telefonem, abychom mohli jako Česká beseda přihlásit kandidátní listinu. Práce v České besedě je pořád dost, nikdy nekončí. Nejvíce jsem se zabýval úpravou Domu, zajištěním prostředků na úpravy a vytvářením podmínek pro působení Besedy. Co se týče Rady, město Záhřeb nám uděluje prostředky na řádné působení a my jimi pomáháme i Besedě.
Velmi se snažíte o zajištění lepšího postavení příslušníků české menšiny v Záhřebu a Chorvatsku.
Na první pohled se nezdá, že má Rada moc práce a že dost působí. Jestliže se však podíváme podrobněji na programy, na které zajišťuje prostředky, většinou jde o besední činnost, činnost české menšiny v Záhřebu a české menšiny v Chorvatsku. Rada vydala třeba několik knih, ta poslední je Češi Záhřebu – Záhřeb Čechům, která zachycuje minulost, abychom nezapomněli, čím jsme přispěli Záhřebu a Chorvatsku. Zajistili jsme také prostředky na natáčení filmu stejného názvu. Tím způsobem si zachováváme český jazyk a kulturu a česká menšina se prezentuje většinovému národu i ostatním menšinám
. Z čeho máte zvlášť velkou radost?

Jsem rád, že se nám přes všechny potíže a nedorozumění, které se v Radě a Besedě vyskytly, podařilo udělat mnoho. Lidé dovedou zpochybňovat úspěch. Vyšlo nám to s oslavou besedního výročí. Objevily se velké pochybnosti o tom, zda se patronátu nad naší oslavou ujme prezident republiky. Podobně bylo i se zajišťováním peněz. Mám dobrý pocit z toho, kolika lidem jsme předali uznání za účast a spolupráci a že jsme se zviditelnili.
Dobře spolupracujete se Zdenkou Čuchnilovou, sněmovní poslankyní za českou a slovenskou menšinu.
Je to normální, zvláště když se díváte na politickou stránku zákona o právech menšin. Rady a jejich koordinace jsou politická tělesa, ne stranická, představují jen Čechy, kteří se vyjádřili jako Češi. Poslankyně nám pomohla zařadit naši Českou doplňovací školu do soustavy chorvatského školství. Zvlášť intenzívní spolupráce byla při oživení Nadace Rafaela Pávíčka, jež ve své historii přežila mnohé kotrmelce a obraty. Z iniciativních prostředků pro oživení nadace, které zajistila Z. Čuchnilová, se Besedě s úvěrovou částkou podařilo založit Centrum J. V. Friče. Za veškerou pomoc, kterou nám poskytla, ji Beseda jmenovala čestnou členkou.
Když se vyskytnou peněžní nesnáze, v Besedě a Radě se všichni obracejí právě k vám.

Moje působení se zaměřilo hlavně na zajištění peněz pro úpravu Českého národního domu, činnost Besedy nebo činnost Rady. Vždy to bylo komplikované. Ze začátku jsme si jednoho nájemce zajistili na deset let dopředu. Další část prostředků jsme získali s pomocí ČR a prostřednictvím Svazu Čechů, ale neměli jsme pro to zvláštní porozumění. Všichni si mysleli: v Záhřebu mají Dům, pronajímají ho a mají dost peněz, aby si to všechno financovali sami.
Zavzpomínejte na svého otce.
Na otce vzpomínám s hrdostí. Ve společnosti něco znamenal, v České besedě Daruvar patřil k předním osobnostem. Matka mu v tom také pomáhala. Nejvíce vařila v kuchyni, obsluhovala a pomáhala s úpravou místností. Vzpomínky na otcovo působení nesu hluboce v sobě. Také ve svém oboru – strojním zámečnictví, otec něco znamenal a dlouho předsedal Sdružení řemeslníků města Daruvaru.
Co pro vás znamenají rodina a děti?
Na rodinu jsem měl málo času následkem pracovní zaneprázdněnosti. Syn Krešo je padesátník, dcera Jarmila o čtyři roky mladší. Vychovával jsem je v českém duchu, i když neměly štěstí chodit do české školy. Česky rozumí, ale mluví, jen když musí. Dcera má tři děti, jsou to studenti a středoškolák. Když jsem pracoval v Praze, děti přijížděly na návštěvy, zpívali jsme české písničky, tančily české tanečky, mají to i natočeno a občas se na to podívají.

S manželkou Vlastou působíte jako velmi sladěná dvojice.
Před rokem jsme oslavili padesáté výročí sňatku. Je to dlouhá doba. Fakt, že jsme spolu vydrželi tak dlouho, něco znamená. Spolu jsme zvládli všechny potíže v životě. Seznámili jsme se ve škole, byla to školní láska. Je zajímavé, že z naší třídy uzavřelo sňatek pět dvojic.
Vlasta byla Radovićová, otec Chorvat, matka Češka. Matčini rodiče byli oba Češi. Doma se mluvilo chorvatsky. Česky mluvily matka s babičkou a také se něco naučila od syna Tondy Matouška - určitou dobu bydleli ve stejném dvoře v Daruvaru.
Vlasta si zdokonalila jazyk v Praze. Moje působení v České besedě Záhřeb je velkou částí zásluha mojí manželky. Ráda komunikuje, kamarádí, zpívá v besedním pěveckém sboru, peče koláče a chodí na zábavy. Pracovala také v podniku INA, v úseku zahraničního obchodu.
Jste v kontaktu s bývalým pracovištěm. Rozčilí vás jako řidiče, když slyšíte, ze se zvýší ceny benzínu?
Jsem v kontaktu i ve sdružení důchodců mého bývalého podniku. Na vyšší ceny se nehněvám, u výdělečných podniků je to normální.
Jaká jste osoba?
Asi jsem něco mezi introvertem a extrovertem. Používám různé přístupy k lidem. Zkouším ocenit, jak kdo bude reagovat. Mockrát se mi v pracovním věku stávalo, že jsem pracoval pro druhé. Podstrčil jsem jim své nápady, nebyl jsem ale žárlivý, že uznání za mou práci dostal někdo jiný. Snažil jsem se dosáhnout něčeho dobrého, užitečného a prospěšného pro spolek a podnik. Pracoval jsem, někdy to ani nebylo vidět. Vážím si lidí s vlastními názory, nápady a iniciativou. Podpořím je. Nejvíce mi překáží, když lidé nechtějí komunikovat a nedají si některé věci vysvětlit. Měli bychom si vyčistit své myšlenky, jak říkají Angličané, mnohé bychom si ujasnili. Ani zvýšený tón mne neurazí.
V Daruvaru jste kdysi byl odbíjenkářem?!
Zajímalo mne všechno možné. Odbíjená mi brala moc času, až se otec někdy zlobil, že nemám čas chodit do sekce besední mládeže. Při otci jsem se v jeho dílně naučil mnohému, co jsem později využil ve vlastní domácnosti. Mistry jsem nepotřeboval.
Sledujete politiku?
Politika mne moc zajímá, není mi jedno, co se děje. I noviny hodně čtu, ale profesionálně o politiku nemám zájem. V době Chorvatského jara jsem měl jednu nabídku, ale jsem ji nevzal.
Plány do budoucna.
Manželčina matka právě měla devadesát devět let. Důležité je, aby mi i ve stáří sloužilo zdraví, život bude kvalitnější. Z. Táborská/zt

ZE ŽIVOTOPISU
Narodil se roku 1935 v Daruvarském Brestové matce Anně (říkali jí Fána) a otci Adolfovi. V roce 1938 se přestěhovali do Daruvaru. Rodiče byli velmi pracovití, otec se vyučil za strojního zámečníka, matka pracovala doma. O šest let starší sestra zahynula roku 1944 při bombardování Daruvaru. Chodil do chorvatské sedmiletky, vzpomíná na kursy češtiny Franty Buriana. Ze střední školy si pamatuje na Žofii Kraskovou, která mu dala dobrý základ českého jazyka na celý život.
V Dar. Brestově má mnoho příbuzných. Velký počet rodin jsou příbuzní z matčiny strany – byla Gelerová, stejně tak otcovy. Rodina Tomkova má původ v Hradci Králové v Čechách.
Studoval na Ekonomické fakultě v Záhřebu. První pracovní místo získal ve Splitu, pak v Raši v Istrii. Stěžejní část pracovního věku strávil v největším pracovním podniku tehdejší Jugoslávie, INA, ropném průmyslu, a to na místě ředitele obchodu. Ke konci pracovního poměru byl dva roky v Praze ředitelem zastupitelstva téhož podniku.