Teprve, když jsem je viděla, jak v modrých pláštích „lámou“ dlouhé vysázené nudle olověného textu na menší kousky a skládají je v zrcadlovém provedení na stránky (text byl v negativu; pozitiv, který se dá číst, vznikl teprve, když přes řádky přešel ve stroji papír), jsem pochopila, proč se stránky „zalamují“ a proč se nákresu na stránku říká zrcadlo nebo „špígl“.
Nikdy nezapomenu na přísný pohled Tonyho Bukače, když jsem přišla s tím, že bych změnila formát Kalendáře. „A proč?“ změřil si mě přes své velké černé brýle: „Zapamatuj si, že ten Kalendář tu byl i před tebou a bude snad i po tobě. To, že ho teď lámeš ty, neznamená, že máš právo měnit ho jenom proto, aby byl jinačí.“
„Ale nějak už to uděláme,“ těšil mne jinak málomluvný Láďa Sekereš, když jsem skoro s brečky přišla s pro mě neřešitelným problémem. Doháněl se termín určený pro vyjití knihy způsobem, že první kapitoly už byly vytištěny, kdežto poslední ještě nebyly dosázeny, a tak se na konci poslední tiskařské formy objevily prázdné stránky, které nebylo čím vyplnit. A pak to udělal tak šikovně, že to vůbec nebylo vidět.
Vždy usměvavý a veselý Zdeno Lipovský, který nejčastěji lámal Dětský koutek, mě naučil další důležitou sazečskou poučku: nikdy do textu nedávej žádné chytáky typu – Vlatka je vůl – spoléhaje na to, že to korektor při čtení zkušebních otisků chytí. Jinak počítej s tím, že se může stát, že budeš vlastnoručně přelepovat neslušný řádek v celém nákladu…
Pomohli mi s každým problémem: když nebyly peníze na stránku v plné barvě, když se na cestě mezi Jednotou a tiskárnou záhadně ztratil důležitý obrázek (a nikdy se nenašel), když bylo třeba zmodernizovat logo i vzhled Jednoty a konečně i v situaci, kdy se přešlo na počítačový tisk a kilogramy olověných písmen, ze kterých kluci pinzetami skládali titulky, putovaly spolu se starými „Heidelbergy“ na odpad, kde byly prodány - na kilogramy. Když jsem asi před rokem viděla, jak nenávratně mizí budova někdejší daruvarské tiskárny Ognjen Prica v Radićově ulici, srdce se mi sevřelo steskem. Kluci z tiskárny se však shodli, že - bylo na čase, aby tam někomu střecha nespadla na hlavu.
Technologie se změnila, stránky teď lámeme v počítači u nás v Jednotě. Tony, Láďa i Zdeno jsou v důchodu, ale jejich pravidla a poučky platí i dnes. Otravuju s nimi mladší část své grafické redakce a přidávám historky o tom, co je to „durchšus“ a co „štoček“ (nikdy tato slova neslyšeli). Vzpomínám tak na své učitele, na kluky z tiskárny, na kluky od olova.

Tony: Byli jsme dělnickou elitou
Měl být obchodníkem, učil se za fotografa, rok chodil do gymnázia a náhoda chtěla, že tiskárna sháněla učedníka. Do školy chodil v Daruvaru, ale zkoušky skládal v Záhřebu. Ve Vjesniku pracoval dva roky a dostal se až k měditisku. Měl výborný plat, ale jak sám říká, chyběla mu provincie. Přijel do Daruvaru na dovolenou, a v tiskárně už zůstal - od roku 1960 do roku 1995.
„Grafické řemeslo bylo krásné řemeslo. Mělo svou zvláštní romantiku. Potkával jsi hodně lidí, redaktorů, autorů. Byla to velice kreativní práce, noviny a knihy se vlastně dělaly na „regálu“ a metér byl skoro rovnoprávným spoluredaktorem. Každý, kdo pracoval s olovem, něco znamenal. Byla to dělnická elita, dělnická inteligence. Grafičtí dělníci byli tehdy na prvním místě. Kdysi. Dnes není nikdo první, ale všichni jsou poslední,“ vzpomíná Tony.
„Krásně se nám tenkrát v tiskárně pracovalo, byli jsme jako jedna rodina. Často byl z otevřených oken slyšet zpěv... Technologie byla tenkrát taková, že lidé nemohli jeden bez druhého. Sazeč bez tiskaře, tiskař bez metéra. Museli spolupracovat. Tak jak se dnes dělá, to bych nedělal. Zalomí se v jednom městě a tiskne v jiném třeba pět set kilometrů vzdáleném. A ti lidé se ani nevidí.
První ,špíglyۥ jsem do Daruvaru přinesl já z Vjesniku, abych novinářům ukázal, jak se vlastně mají připravovat noviny. Do té doby si v Jednotě mysleli, že je technický redaktor nepotřebný. Seřadili texty a metéři z toho udělali stránky. Když zůstala díra, jednoduše tam vložili vinětu. Dnes nikomu nevysvětlíš, co to tenkrát znamenalo, udělat barevnou titulní stránku Jednoty. Vyfotit na slajd, čekat čtrnáct dní na štoček s rizikem, co ti z toho udělají. A pak - jak to máš, tak to máš.
Když se přešlo na počítačové zalamovaní, bylo to všelijaké. Někdy se řada nových možností využila tak, že to vyhlíželo hůř, než když těch možností bylo málo. Jednu dobu jsem nové knihy nemohl ani otevřít, jak to bylo hrozné. Teď už je to lepší,“ konstatoval Tony Bukač, plným křestním jménem Antonín.
Dnes, jako čilý důchodce ujde každý den pět až deset kilometrů a věnuje se svým koníčkům, filatelii, kaktusům a čtení. Nejdřív si zopakoval klasickou literaturu, teď čte moderní chorvatské autory a chválí je. Jednotu už neodebírá. Těžko snesl, že po té, co se vypisuje veřejný konkurs na tisknutí, Jednota odešla z městské tiskárny do soukromé. „Nikdy jsem si nemyslel, že se to stane. V tiskárně jsme Jednotu nepovažovali za zákazníka, ale chovali jsme se k ní, jako by byla naše. Měla své pravidelné termíny a pro nás byla první.“
Nová budova bývalé tiskárny, ve které je dnes drogerie, se Tonymu Bukačovi líbí, nemůže jen překousnout, že také kaplička není obnovená. „Dnes se říká, že jsme tenkrát žili v černém komunismu. Přitom se nikdy nestalo, že bychom opravili a vymalovali v tiskárně a neudělali to i s kapličkou, která je vlastně součástí dvora. A podívejte se, jak kaplička vypadá dnes…“

Zdeno: Přesně vím, kde stojí které písmeno
I dnes se mu zdá, že jde do práce: „Přijdu do tiskárny, vejdu do ruční sazárny, obléknu plášť a pak tam stojím a přesně vím, kde co je, kde je které písmenko. Jen vzít pinzetu do ruky a začít sázet.“ A to je Zdeno Lipovský už patnáct let v důchodu.
Grafické řemeslo nebylo jeho první životní výběr: „Chtěl jsem vlastně být vojenským pilotem, ale neuspokojil jsem národnostní klíč a tak jsem začal chodit do ekonomické školy. Nelíbila se mi, na konci roku jsem navíc musel na opravnou zkoušku. Tak jsem utekl,“ začal jako vždy s úsměvem v očích své povídání Zdeno. Když pak slyšel, že tiskárna hledá knihtiskařského strojaře, šel se zeptat, jestli by ho nevzali. Místo už bylo jenom pro sazeče a tak Zdenovi nezbylo, než se na něj začít učit.
Stálým dělníkem daruvarské tiskárny se stal roku 1965, do důchodu odešel v roce 1995. „Byla to jedna z posledních gutembergovských tiskáren a alespoň žáci v Daruvaru by o tom měli vědět,“ říká. O sobě jako grafickém dělníkovi má Zdeno velice zajímavý názor. „Byl jsem vždycky moc sebekritický a líný, ale Láďa, ten byl výborný mistr,“ hned pochválil kolegu a pak přidal řadu veselých historek o tom, jak si jako mladí kluci na bývalé zahrádce tiskárny udělali volejbalové hřiště a hráli na něm o každé svačině. Nebo jak hráli na dvoře fotbal - až to samozřejmě skončilo rozbitými okny. Zavzpomínal také na společné oslavy narozenin a čtverácké kousky různého druhu. Nejedna osoba vyšla z tiskárny netušíc, že má na zádech přilepený papír s „veselým“ vzkazem.
Koutek lámal Zdeno plných dvacet let, začínal hned po vojně s redaktorkou Ž. Kraskovou. „Hádanky, křížovky, to byl opravdu kumšt složit z toho, co jsme tehdy měli,“ vzpomíná a přidává z druhého soudku: „Když nám bylo dvacet a skládali jsme úmrtní oznámení pro někoho, kdo umřel v sedmdesáti, říkávali jsme, že se nažil. Dnes se na to díváme docela jinak…“
Na otázku, jak se mu líbí nová budova tiskárny, odpověděl otázkou, zda vím, že v dějinách tiskárny existovaly asi tři plány na stavbu nové, která měla stát nejdřív ve dvoře, pak na hipodromu – už k ní byly pořízeny i projekty a dokonce existoval návrh, aby byla tam, kde je dnešní školka Ferda Mravenec. Vyšel od tehdejšího ředitele Jednoty Antonína Kubce, ale zůstalo jen na plánech.
Jedno ze specifik tehdejší tiskárny byly manželské páry. Patřili mezi ně i Zdeno a jeho manželka Olga, která pracovala v účetnictví. Jejich syn Elio ale nešel rodičovskými stopami, založil si ozvučovací firmu.
O dnešním Koutku, se kterým se setkává ve školních brašnách svých vnuček, Zdeno říká, že se mu líbí. „Za můj šmak je hezkej,“ říká a žertuje: „Ale já mám možná dětskej rozum…“ O svých důchodcovských dnech říká: „Jsem tlustej a spokojenej, mám svůj dvůr a garáž, mám kamarády. Umíme se setkat a „feštat“, být nostalgičtí a vzpomínat na ty časy, kdy jsme do noci tancovali a pak šli ráno do práce...“

Láďa: Škoda, že nezůstalo alespoň muzeum
I Ladislav Sekereš se ke grafickému řemeslu dostal náhodou. Tam kam chtěl, měly přednost děti padlých bojovníků a tak se zapsal do grafické školy do Záhřebu, aniž by vlastně dost dobře věděl, co to je. Škola se mu nakonec zalíbila a ještě neměl ani osmnáct, když dostal práci v Poreči. Plat byl malý, vzpomíná Láďa, vynášel dvacet dva tisíce dinárů.
Využil první příležitost, vrátil se a v daruvarské tiskárně pracoval od roku 1964. „Nechali jsme tam své mládí,“ říká dnes. „Je veliká škoda, že ze staré tiskárny není muzeum. Alespoň jeden z těch starých strojů, na kterých se tisklo v olovu, mohl zůstat. Dát ho do jedné místnosti, kde by byly regál i olovněná písmenka a kde by se staří mistři sešli jednou týdně a ukazovali dětem, jak se to dělalo...“
Do důchodu odešel roku 2000, takže posledních několik let, místo aby lámal olověné špalty, lepil v montáži fólie, které vyšly z tiskárny počítače. „Je to práce čistší, ale já měl radši olovo. V montáži není žádná kreativní strana, jen to lepíš dohromady. Když děláš stránku v olovu, je taková, jakou ji uděláš ty. Hodně jsme tvořili sami, měli vizi, jak by stránka měla vypadat, vybírali titulky. Božo Grubišić uměl přijít odpoledne a zhruba naházet texty na stránku, my jsme pak ráno složili titulky a dotáhli to. Zrcadla nám začali v Jednotě kreslit teprve od éry Jindřicha Stani.
Byla to práce kreativní. Když si u nás někdo objednal řekněme vizitku, dostal různé verze, z kterých si vybral,“ vzpomíná Láďa, jako i na to, jak se vkusy a zvyky mění. Kdysi se skoro vůbec nedělala svatební oznámení. Teď by se to považovalo za neslušné. Hosty se zvalo osobně „abyste se za nás nestyděli“, a když už si je někdo přece jen dal tisknout, tak ve sváteční červené barvě. Grafická práce byla umělecká práce, kdežto s počítačem je to čistá industrie.“
Tisk v olovu měl samozřejmě i své nedostatky. Obrázky nemohly být aktuální, jejich olověný negativ se dělal buď v Záhřebu či v Subotici a do Daruvaru putoval poštou. „Měli jsme proto v tiskárně zlatou rezervu klišátek - Tita, Bakariće, Záhřeb, Bělehrad, OSN, kombajn a traktor a ty se pak používaly víc než deset let, kdykoliv nám na stránce zůstal nějaký prostor bez textu,“ zavzpomínal Láďa, jako i na problém, který jim dělal nedostatek písmen s diakritickými znaménky. Tiskárna sice dostala z Čech již používané písmo, ale to nebylo pro mnohonásobné použití, takže se brzy opotřebovalo. Pak se objednala nová česká písmenka různých velikostí z podniku Slovolivnica z Bělehradu, která byla opravdu kvalitní a sloužila dlouho.
I Sekerešovi byli jedním z manželských párů, které pracovaly v tiskárně. Láďa byl s kluky v sazárně a Anička mezi ženami ve vazbě knih. Ani jejich syn Dalibor nešel rodičovskými stopami; dnes pracuje v telekomunikační službě v poště: „Když ho vždycky zajímaly dráty...“ s úsměvem nám pověděl Láďa.
A čím krátí své důchodcovské dny? „Mám velkou zahrádku….“ V. Daňková/vd