Chorvatská veřejnosti o Masarykovi dostatečně neví, zvláště pokud jde o jeho vztah jako prezidenta k Chorvatům. Zhodnotil ho jako kontroverzní, který nelze snadno vysvětlit.
Většina Záhřebanů zná Masarykovu ulici, ale neví, kdo T. G. Masaryk byl, soudí Lipovac, ani ke kterému národu patřil. Masarykovy ulice v Chorvatsku jsou zbytky minulých dob. Je pravda, že se Masarykovi podařilo v centru Evropy na troskách Rakouska-Uherska utvořit nový stát, který se svou demokratičností, svobodou a hospodářským rozvojem stal ve své době vzorem pro mnohé evropské státy. Češi v posledních devadesáti letech Masaryka ctí a hovoří o něm jako o „tatíčkovi“, což vypovídá o velké citové vazbě k Masarykovi jako člověku.
Lipovac uvedl, že během studia ve Vídni začal Masaryk chodit na slavistické přednášky a učit se chorvatsky. Roku 1882 už byl profesorem filozofie na Karlově univerzitě a stal se ústřední osobností českého vědeckého, kulturního a veřejného života. Měl velký vliv na chorvatské studenty v Praze, zvláště po roce 1895, kdy byla skupina studentů vyloučena ze záhřebské univerzity kvůli spálení maďarské vlajky. V jeho idejích o drobné práci a praktickém působení poznali to, co je možné aplikovat v Chorvatsku. Stjepan Radić se s ním spřátelil, ale kvůli Masarykově názoru na Chorvaty a Srby, i rozešel. Masaryk je totiž považoval za jeden národ, aniž by bral v úvahu jejich historické, hospodářské, kulturní a civilizační rozdíly. Jelikož byli Srbové početnější a měli samostatný stát, byli pro Čechy hospodářsky přitažlivější, a proto je favorizoval. Masaryk a čeští intelektuálové podporovali sjednocení Chorvatů a Srbů, jeho studenti byli vůdci Chorvatsko-srbské koalice, což v praxi vedlo k uskutečnění velkosrbské ideje.
„Již sto let trvá kritický vztah části chorvatské veřejnosti k Masarykovi. Zazlívalo se mu, že pod jeho vlivem chorvatští studenti začali zamítat chorvatské historické státní právo a vyžadovali sloučení se Srbskem. Dnes, kdy se Jugoslávie ukázala jako pochybená idea, která stála hodně životů, Masarykovi se jako hlavní hřích vyčítá jeho pomoc při vytváření Jugoslávie. Šlo o stát pod srbskou hegemonií, ne o rovnoprávný svaz jihoslovanských národů,“ konstatoval M. Lipovac.
Tomáš G. Masaryk se nedovedl vypořádat ani s národnostní otázkou v Československu. „I když byl po otci Slovák, neměl pochopení pro slovenské snahy o samostatnost ani pro nespokojenost Chorvatů v novém jugoslávském státě, takže Radiće přirovnával k Hlinkovi. Vztah Masaryka k Chorvatům je sporné téma a není ho snadné vysvětlit. Politické vztahy Prahy a Bělehradu se nakonec manifestují jako srbsko-české vztahy.“ Z. Táborská/J. Kozáková