Zaskočilo nás, že profesorka filozofie učí v České besedě Sisak češtinu. „Během studia chorvatského jazyka jsme se na třetím ročníku měli zapsat do kolegia kteréhokoliv slovanského jazyka. Já jsem si podle svých zájmů vybrala česká jazyková cvičení u prof. Alena Novosada.“ To byl začátek. V Centru pro cizí jazyky na téže fakultě ukončila roku 2002 kurs češtiny. Výhoda byla v tom, že studentů bylo málo a pořád museli mluvit česky. „Jednoho dne jsem přijela domů do Sisku a k maminčině obrovskému překvapení jsem s ní začala rozhovor česky,“ vesele zavzpomínala Romana. Na knihovnictví se věnovala angličtině, povinný byl i další jazyk a tak se opět vrátila k češtině. Navíc tehdy napsala seminární práci o knihovně České besedy Záhřeb.

Romana měla vždy potřebu dávat dohromady různé obory, proplétat znalosti a metodicky je používat při práci. Rozšíření kruhu přátel z Čech vyústilo v cestování po Čechách, kde lépe poznala český jazyk, kulturu a lidi. Kupovala si učebnice, mluvila s lidmi, navazovala přátelství. Roku 2006 se zapsala do intenzivního kursu českého jazyka Masarykovy univerzity v Brně a ukončila ho v nejvyšším stupni. Pak začala učit česky na základní škole 22. lipnja v Sisku a vést kurs sisacké České besedy. Jela do Prahy na odborný seminář pro české učitele a později i do Dobrušky a češtinu si zdokonalila.
A co jí čeština poskytuje? „Vždycky jsem využívala příležitosti, co nejvíc se češtinou zabývat v každodenním životě. Každý jazyk je pro mne svět pro sebe, a když mluvím česky, žiju bohatěji. V životě mi prostě nestačí mluvit jen chorvatsky. Doma jsme v rodině česky nemluvili. To mi dnes vůbec nevadí, protože nikdy není pozdě něčemu se naučit. Babička a dědeček Milerovi z Dežanovce se vždy snažili se mnou česky mluvit, ale trávili jsme spolu málo času. S dědečkem a babičkou jsem si od mala psala dopisy. Nedovedete si představit, jak jsem byla hrdá, když jsem po roce učení dědečkovi napsala dopis v češtině! Věřím, že i on byl hrdý na mne. Dědečka jsem měla velmi ráda a napsat mu dopis v češtině mělo pro mne velký význam. Babička dnes žije v Sisku a maminka Libuška a já s ní mluvíme česky.
Na Základní škole Tina Ujeviće v Záhřebu pracovala Romana Pastuovićová jako profesorka chorvatského jazyka a knihovnice, dnes je tam také v pracovním poměru. Rok pracovala ve škole v Brestovci Orehovičkém a rok v Ivanić Gradu. Zajímavé zkušenosti má z doby, kdy lektorovala časopis Nacional (2007), a kdy pracovala jako prodejní agent v turistické kanceláři Adriatica.net a jako profesorka chorvatského jazyka v individuální přípravě na maturitní zkoušky v Záhřebu, Sisku a Sarajevu.

Smyslem její práce je, aby poznala, jak žijí lidé v různých krajích země. Když člověk někde pracuje a snaží se, stane se členem místní společnosti. Zdá se jí, že se teprve když začala vyučovat v kursech češtiny v Sisku, začlenila do sisacké společnosti. Stejně je tomu i v Záhřebu. V budoucnosti ale sama sebe nevidí ani v Sisku ani v Záhřebu. Ráda by se ještě více naučila českému jazyku, poznala českou kulturu a své vědomosti využívala ve prospěch ostatních lidí, kteří se také rádi učí novým věcem. Také by ráda pracovala na něčem, co by bavilo i ji i lidi kolem ní. Nezní to nadneseně. Taková je Romana. Způsob její práce jako vedoucí kursu je následující: Z anglicko-české učebnice připravuje cvičení, hry, kvízy, uvádí české písničkáře. „Být českou učitelkou pro mne zároveň znamená být žákyní, často právě těch lidí, kteří ani netuší, že jsou mými učiteli. Vlastně, když jedu na kurs do Sisku, je to něco tak příjemného, jako bych si dala dobrou kávu,“ říká s úsměvem.
„Kam se z tebe vytratila filozofka?“ ptáme se. „Nemám kontrolu nad tím, jak se věci v životě rozvíjejí. Ale vím, co v životě chci, a co ne. Teď vím, že chci co nejvíc žít češtinou, užívat si osobní svobody, příjemné společnosti, pozitivní a kreativní práce, přírody a kulturního prostředí. Kde budu za deset let, není ani tak důležité, dokud mám pocit, že jsem každý den bohatší osobou, že se můj horizont šíří a že žiji plnými doušky,“ odpovídá nám tato mladá, moderní žena, vědoma si svých možností, ale i rozhodnutí. Z. Táborská/zt