Reemigrace byla politická otázka. Všechno začalo rozhodnutím velkých sil, že se Němci, kteří žili v mnoha státech východní Evropy, mají vrátit zpátky do hranic Německa. Potom se stěhovali ostatní. Vlády jednotlivých zemí provádělyjen to, co bylo nařízeno shora. Mezi stěhováním Němců a Čechů byl však rozdíl – Němci totiž museli odejít, zatímco Čechům to bylo nabízeno jako odměna za jejich účast v antifašistickém boji. Nabídka se setkala s velkou odezvou, protože velký počet zdejších Čechů toužil po své pravlasti, a představoval si Československo velice růžově. Zvlášť starší, kteří říkali, že mají jen jeden cíl – ještě jednou vidět pravou matičku a zemřít. Teď se najednou stalo, že je matička volá, a mnozí toho chtěli využít.
Jak jste se dostával k údajům, ze kterých zdrojů jste čerpal informace?
Svérázným průvodcem byla Jednota, která začala vycházet krátce po zahájení procesu reemigrace. Psala ale jen to nejlepší a určitým způsobem agitovala pro stěhování. Existuji také mnohé dokumenty, dopisy, stvrzenky, které museli zájemci o přestěhování získat …Některé věci však nevycházely najevo, protože opatrné státní vedení nenechávalo stopy o citlivých mezinárodních záležitostech.
Vzhledem k tomu, že vedete archiv Svazu Čechů, věděl jste, co je na jeho policích k nalezení. Právě práce v archivu zabírá hodně vašeho volného času.
Co se týče práce v archivu, já nejvíc pečuju o to, jak se s archivní látkou zachází. Byli zde určitou dobu odborníci z České republiky, kteří vykonali velkou část práce. Teď jsem upravoval dědictví profesora Josefa Matuška, který si za života doma pořídil bohatý vlastní archiv. Pravě Josef Matušek byl v osmdesátých letech zakladatelem a organizátorem archivu a archivní knihovny. Jde o velice cennou sbírku s třemi tisíci titulů v knihovně a spoustou dokumentů v archivu.
I když jste v důchodu, každodenně neúnavně pracujete. Na čem momentálně pracujete, co právě chystáte?
Vbrzku vyjde kniha Grđevacká vzpoura a Juro Valečić, která bude mít křtiny 8. září. Zároveň končíme s psaním textů pro knihu o Janu Vlašimském a České besedě Virovitica, která měla vyjít letos, ale s Besedou jsme se dohodli, že vydání posuneme na příští rok. Další práce je náboženství chorvatských Čechů, ale zatím nevím, kdy vyjde. Následuje práce o prvních redaktorech Československých listů, sborník prací o ukončení druhé světové války, který se chystá v nové historické sekci záhřebské Besedy… Takže práce je opravdu dost, a zdá se mi, že čím víc píšu, tím víc se nových témat vyskytuje. M. Pejić/žp

BOHATÁ BADATELSKÁ ČINNOST
Václav Herout (Brestov, 1943) vystudoval pedagogickou akademii v Pakraci, potom dějiny na filozofické fakultě v Záhřebu. Pracoval v Ivanově Sele, Belém Manastiru a v daruvarském gymnáziu, odkud v roce 2007 odešel do důchodu. Kromě učení ve školách, se věnoval také výzkumné práci. Těžisko jeho badatelské činnosti byly domovské dějiny, tedy dějiny vztahující se k území, kde žije převážná část zdejších Čechů – zvlášť území Daruvaru a Hrubečného Pole. Stejně tak zkoumá dějiny a kulturní život příslušníků české menšiny. Podílel se na založení Etnografické sbírky v Ivanově Sele a přípravě stalé výstavy Svazu Čechů. Je předsedou historické rady Svazu, spolupracuje s bjelovarským vědeckým ústavem Chorvatské akademie věd a umění, je činný v daruvarské pobočce Matice chorvatské. V říjnu 2007 obhájil doktorskou dizertaci z oblasti dějin na filozofické fakultě v Olomouci.
Jako autor nebo spoluautor uveřejnil dokonce dvacet jednu knihu a jeho příspěvky do odborných časopisů a periodik dosahují čísla sto. S Jednotou pravidelně spolupracuje už více než čtyřicet let.