Věra Sigalová se narodila v roce 1941 ve vesnici u Doboje, kde měli rodiče dům. Byla jejich čtvrté, nejmladší dítě. „Maminka byla z Unhoště, tatínek se narodil v Doboji. Otec studoval v Praze strojírenství, a tam se s maminkou seznámili. Když se vzali, přijela maminka do Bosny. Po válce, myslím v roce 1946, jela s námi dětmi do Daruvaru, protože se dozvěděla, že se odtud Češi vlakem vracejí do Čech, že se organizují reemigrační transporty. Přihlásila se ve Svazu, že odjede s celou rodinou, bez táty. Jeli jsme vlakem přes Maďarsko do Československa. Trvalo to několik dnů, než jsme se dostali do Prahy, kde žila babička, matčiny dva bratři a sestra. Živě si pamatuji na to, jak jsme přijeli, na nádraží na nás čekala babička a strýcové. Nejdříve jsme bydleli u babičky a potom jsme se přestěhovali k matčinu nejmladšímu bratrovi, kde jsme měli malý byteček. Maminka tam občas pracovala, neměla stálou práci. Táta se zatím z nucené práce dostal do Daruvaru. Byl totiž po válce ředitelem podniku Spom. Jeho „přátelé“ mu podstrčili škodu na traktoru, byl obviněn ze sabotáže a musel na čtyři roky do žaláře,“ ne bez hořkosti vzpomíná Věra.
Rodina se v roce 1950 vrátila z Čech zpět do Daruvaru, k otci. Věra v Československu chodila do mateřské školy a ukončila tři třídy školy základní. Otec zatím v Daruvaru jako inženýr získal zaměstnání v Dalitu. „Říkal nám, že chtěl lidem dokázat, že není žádný kriminálník. Starší lidé si přesto pamatovali, jak na silnici roztloukal kámen.“

Věra s úsměvem připomněla, že za tu dobu, co žili v Čechách, zapomněla chorvatsky, a musela se znovu učit, stejně tak, jako se v Čechách učila česky. Z Československa si přivezla knihy, které tam učitelé používali jako pomůcku a profesor Franta Burian ji požádal, aby je přinesla do školy.
„Po osmiletce jsme obě, starší sestra Zora a já, pokračovaly v české třídě gymnázia, Zora byla v první a já v druhé generaci. Zapojily jsme se do České besedy - tančily jsme a zpívaly. Učili nás Štěpán Ambrož-Strejček a Fanynka Altrová. Vzpomínám si, že nás naučila tanec Vrták. U Josefa Knytla jsem se začala učit hrát na housle. Než jsem maturovala na gymnáziu, už jsem na ně hrála. Pan Knytl pro mne napsal noty pro sedmé housle v orchestru, který doprovázel tenkrát slavné operety, například Na ty louce zelený aj. On sám je režíroval. Měla jsem dokonce i sólo. V těch operetách tenkrát vystupovali například Božo Grubišić, Vládo Daněk…
Pamatuji si živě na první zkoušku. Hráli jsme v sále, bylo nás hodně. Pan Knytl nám chtěl ukázat, že toho moc neumíme a že musíme hodně cvičit. Nasadil tempo a my jsme jeden po druhém přestávali hrát, až zůstal on sám. Ale nakonec jsme dokázali, že na operety přijížděli diváci z okolí autobusem.“

Jak k fondu knihovny
Celý fond knihovny je dostupný, ale prostřednictvím knihovnického systému. Stačí do Googlu zapsat „Knihovna F. Buriana“ a pravděpodobně dostanete odkaz na stránku: http://library.foi.hr/m3/metel.asp?B=526
Neuvidíte celý fond knihovny, ale můžete si ověřit, zda knihovna vlastní knihu, která vás zajímá.