„Stěhování je trvalý proces,“ řekl autor ve svém projevu. „Po druhé světové válce se nestěhovali jenom Češi, ale také Němci a Maďaři. Šlo také o reemigraci, totiž stěhování zpátky do mateřské země. Jen z Československa se odstěhovaly tři milióny Němců. Rozdíl mezi reemigracemi byl v tom, že Němci a Maďaři se stěhovali pod nátlakem, zatímco Češi byli k návratu do země svých předků vyzváni lákavou nabídkou.“

Celý proces, vysvětlil V. Herout, začal návštěvou Československu dvě stě padesáti partyzánů z Československé brigády Jan Žižky z Trocnova, kteří byli uvítáni jako hrdinové a vyzvaní, aby zůstali. Potom jeli další, a do roku 1949 se z Chorvatska vystěhovalo pět tisíc osob. Reemigranti ale dopadli různě. Někteří z nich dostali statky a domy, jiní si je museli koupit, někteří byli spokojení, jiní ne, a reemigrovali ještě jednou, zpátky do Chorvatska. Společné ale pro všechny případy bylo to, že šlo o záležitost tragickou, která zanechala v životech lidí hluboké stopy. Kvůli nejistotě a nedostatečným informacím se hlavně nestěhovaly celé rodiny, a v mnoha případech se rozdělily na léta, desetiletí, nebo navždy.
Údaje pro tuto knihu autor čerpal hlavně z chorvatských zdrojů, převážně z Jednoty, která začala vycházet krátce po začátku procesu reemigrace. Fakt, že texty a dokumenty jsou, potvrzuje, že nešlo o událost zakázanou, ale zamlčenou. A že jde o téma, o které je velký zájem, svědčilo hojné publikum, mezi kterým byly také poslankyně Zdenka Čuchnilová a předsedkyně Svazu Čechů Lenka Janotová. Většinou šlo o lidi z rodin rozdělených reemigrací, kteří svými dojemnými projevy přispěli k bohaté a velmi zajímavé debatě.
V. Herout poděkoval všem, kteří se na přípravě knihy podíleli, zvlášť vypravěčům, jejichž zpovědi zařádil do knihy, a poslankyni Zdence Čuchnilové, která pomohla zajistit financování. Zvláštní dík patří ale Zdence Turkové, rodačce z Daruvaru, která pracuje v Praze jako novinářka Českého rozhlasu. Zdenka spolu s dcerou Teou udělala jazykovou a odbornou redakci knihy. I když během práce komunikovali výhradně mailem, byla spolupráce dobrá a úspěšná. „Mým úkolem bylo udělat dílo čitelným pro každého čtenáře,“ řekla Z. Turková. „Myslím si, že se nám podařilo vykonat dobrou práci, že máme knihu, která bude zdrojem údajů pro budoucí badatele.“ O grafickou úpravu a technickou přípravu se postaral Željko Podsedník, který řekl, že kniha vyšla v rámci knihovny Svědectví, už dobře a kvalitně uspořádané, takže jediný problém byl nedostatek obrázkového materiálu. M. Pejić/žp