„Všichni tancujeme a zpíváme. Jsme krojovaný smíšený sbor. Kroje máme moc špatné, jsou staré a nebyly šité na nás. Ale prozatím nám stačí. Beseda nám slíbila nové kroje, těšíme se, že budou ještě letos. Nutně bychom ale potřebovali odbornou pomoc."
Energie mají na rozdávání. Člověk je tak starý, jak se cítí, uvědomují si Zdenka a Vlado. Není jednoduché vést skupinu, která zpívá a tančí, ale manželé jsou zkušení tanečníci i zpěváci. Když byli mladí, v sedmdesátých letech minulého století, tančili asi sedm let v chorvatském Kulturním spolku Sloga Ladislav. Jejich pěvecký repertoár se skládá ponejvíce z českých lidových písniček. V šedesátých a v polovině sedmdesátých let se účastnili hercegoveckých festivalů lidových písní při dechové hudbě.
„Zpívat jsem začala v roce 1968 a Vlado o čtyři roky později. Na českém festivalu v Hercegovci jsem poprvé vystoupila 16. prosince 1972 s písněmi Pod našima okny a Kolíne, Kolíne. Zpívala jsem sólově a v duetu s Karlem Sejkou píseň Kdepak je to moje zlaté mládí," vzpomíná Zdena. „Nebudete tomu věřit, ale zpívat jsme se oba naučili na pastvě krav v rodné Ladislavi, odkud pocházíme, a kde jsme chodili do školy." Zdena pak pokračovala v Hercegovci a Bjelovaru a Vlado v Garešnici a Bjelovaru. Na dětství a školní léta vzpomínají oba rádi, mimo jiné také na to, že i Zdenčiny i Vladovi rodiče rádi zpívali.
Zdena má i hudební vzdělání – v základní škole Slavko Kolar v Hercegovci chodila do harmonikářské skupiny, kterou vedla Zlata Hercegová, a pak dva roky do střední hudební školy v Bjelovaru. Harmonika jí přirostla k srdci a je součástí jejího života. Na čtvrté přehlídce českých a slovenských písní v Kaptole si v roce 1976 vyzpívala třetí místo za slovenskou píseň Voda, voda. Její zpěv obdivovali v Jiřicích v Čechách, kam jela v roce 1972 s Češkou besedou Hercegovec na dožínky.
Zdena si vzpomněla, že u jejich stavení v Ladislavi zdobili jedinou májku. I když tam žilo několik českých rodin – Vaňůrkovi, Pokorní, Vlčkovi... májový obyčej se zachoval jen u Harychů. Ale teď je situace jiná – pusto a prázdno jako v jiných vsích. Lidé se stěhují za prací do větších měst, ale ani tam není možné práci najít. Kdo ji má – ten jako kdyby vyhrál v loterii, to kdysi nebývalo, shodují se manželé. Zdena po obchodní škole v Bjelovaru pracovala jako prodavačka a později jako skladnice v Hercegovci, Vlado jako řidič nákladních automobilů v hercegovecké pobočce kombinátu PIK Garešnica, později jako vedoucí místního mlýna a v zemědělské zádruze Hercegovec.
Další velkou láskou Ulovcových je divadlo: „V základní škole jsme měli dramatický kroužek, do kterého jsem se zapojila. Hodně mě to v něm bavilo a zůstalo mi to dodnes," říká Zdena, která má za sebou dvacet let na lidové scéně Chorvatské čítárny v Hercegovci, kde často hrála hlavní role. Díky aktivitě v Chorvatské čítárně v Hercegovci procestovala několik zemí. „Hráli jsme Chorvatům žijícím v Rakousku, Maďarsku, Bosně, Rumunsku... cestovali jsme i po Chorvatsku. Navázali jsme přátelství s divadelní skupinou ze Stari Gradu na Hvaru. Nemůžu zapomenout na představení Ljubavni ultimatum starog gospodina, v kterém jsem byla na scéně hodinu a půl!"
Kdysi manželé hrávali i v českých divadlech. „Jako holka jsem si zamilovala operety a taky jsem si v nich společně s manželem zahrála. Bylo to v letech 1971-72 , kdy režíroval Oldřich Oliva. Na jednu z nich stále vzpomínám, jmenovala se Odtroubeno a měla několik repríz. Hráli jsme v ní oba a sklidili jsme velký úspěch. Chtěli bychom se k operetám vrátit." Vlado se k divadlu dostal, když sháněli herce pro obsazení jedné mužské role. Protože nechodil do české školy, neměl to jednoduché: musel se učit mluvit správně česky a přesně vyslovovat. Kdo ví, možná, že se jednoho dne v Besedě dočkáme i založení divadelní sekce. Potenciály a zkušenosti mají, tak proč se nepustit do práce, která by spolek ještě víc zviditelnila.
„Hned po svatbě se manželé Ulovcovi odstěhovali do Hercegovce, ale do Ladislavi jezdili pomáhat rodičům. Nyní, když už nežijí, Zdena a Vládo tam chovají stádo ovcí a koz."
A. Raisová/ar, rodinný archiv

DĚTI A VNUČKY ZDĚDILY LÁSKU K HUDBĚ A ZPĚVU
Také děti něco zdědily po rodičích – dcera Vlatka lásku ke zpěvu – zpívávala na festivalu v Hercegovci, syn Miroslav k hudbě a divadlu – hrál v besední dechové hudbě, divadlo si zahrál v Chorvatské čítárně, nejvíce v recitálech. Kromě toho sportoval, hrával ve Fotbalovém klubu Hajduk v Hercegovci, později působil jako rozhodčí.
Dcera po střední zdravotní škole pracuje v bjelovarské nemocnici. S manželem Vanjou Šelířem žije v Bjelovaru, kam za ní rodiče často jezdí hlídat vnučku Rinu. Vystoupila na chorvatském dětském festivalu Zlatni slavuj v Hercegovci.
Syn absolvoval střední elektrotechnickou školu v Bjelovaru a Fakultu pošt a telekomunikací v Záhřebu. Pracuje jako vedoucí pojišťovny Alians a s manželkou Stelou a dcerou Tiou žijí v Záhřebu. Obě vnučky se Ulovcovi snaží naučit česky a vážit si svého českého původu.