„Můj tatínek je z Brače, a jak už to na ostrovech bývalo zvykem, některé rodiny dostaly různé přezdívky. To proto, aby se lehčeji rozlišovaly, protože jich tam bylo hodně se stejným příjmením. My jsme tedy Bonačić Dorić. Proč, to nikdo neví. Zůstali jsme ale poslední v rodině, jeden tatínkův bratr se podepisuje jenom Bonačić, druhý Dorić, třetí žije v Austrálii, tak je Dorich,“ vysvětlil hned na začátku rozhovoru Joško Bonačić Dorić, manžel Dalidy, Daruvařanky, kterou pamatujeme jako slečnu Husákovou.
Tuto strojařskou inženýrku a elektrotechnika dala dohromady oslava jedněch studentských narozenin a spolu jsou už osmnáct let. „Věděl jsem, že v Daruvaru žijí Češi, ale nevěděl jsem, že se tam ještě česky mluví,“ říká Joško, který vyrostl ve Splitu. „A jakmile k nám začal do Daruvaru chodit, tak se u Husákových začalo v jeho přítomnosti mluvit chorvatsky a tak už to zůstalo,“ posteskla si Dalida. „Naše dcery Nola a Nensi tak vlastně česky nemluví. Nola hodně rozumí, je znát, že jsem s ní byla dlouho doma na mateřské. Mladší Nensi česky jenom zpívá. To ji naučil děda Števa. Je moc sympatické, když si nejdřív řeknou: tři – čtyři, a pak zpívají Kočka leze dírou. Pak si ale řeknou: tři – čtyři a zpívaji Da te mogu pismom zvati...“ s úsměvem v očích líčí Dalida.
„Vím, že jsem mohla udělat víc, aby dcery mluvily česky, ale jednoduše nemám čas a pak, vliv chorvatského prostředí je opravdu silný. Možná se ale něco změní v létě. Babička Blaženka půjde konečně do penze, a tak holky budou moci být o prázdninách v Daruvaru déle.“
Když Dalida začala v Záhřebu studovat strojařinu, viděla svou budoucnost v Dalitu: „Byl to tehdy daruvarský průmyslový gigant. Než jsem dostudovala, všechno se změnilo a tatínek se rozhodl využít éru informatizace a v roce 1997 založil firmu Binel. Já jsem se vrátila do Daruvaru a stala jsem se ředitelkou rodinného podniku. Bylo pro mě těžké nechat Joška v Záhřebu, ale roky v Binelu pro mě byly velkou školou. Tam jsem se naučila, co to znamená vydělat si vlastní plat, a dnes jsem za to vděčná. Práce nám šla dobře, ale všichni jsme dělali všechno, i bratr Kruno, tehdy student. Prodávali jsme počítače, dováželi je, instalovali, učili lidi, jak se s nimi pracuje. Tehdy jsem poprvé zjistila, že to nejen umím dobře vysvětlit, ale že se mi ta práce i líbí.“
V roce 2001, tři měsíce po svatbě, se Dalida stala vedoucí prodeje v jednom záhřebském podniku na informační techniku: „Kdyby mi někdo řekl, když jsem šla studovat, že tu jednou budu žít, nevěřila bych mu. Nelíbilo se mi tu, často jsem jezdila domů. Dnes se tomu musím smát.“ Během mateřské dovolené se starší dcerou se Dalida začala zabývat edukací informatiky a nakonec se stala zaměstnankyní King ICT. V různých firmách učila zaměstnance používat počítačové programy. „Měla jsem tu práci ráda a byla jsem v ní úspěšná. Když se mezi lidmi rozneslo, že je kurs dobrý, přicházelo na mé hodiny stále víc lidí.“ S hospodářskou recesí ale přišly horší časy a Dalida se začala  poohlížet po jiné práci. Tak si všimla nabídky české firmy Sapeli, která v Záhřebu otevírala pobočku a hledala vedoucího prodeje.
Poslala žádost a uspěla. Moc jí v tom pomohly její dřívější zkušenosti s prodejem, technické znalosti a samozřejmě – čeština: „Sapeli je největší a nejstarší výrobce dveří v Česku, je to velice známá značka, řekněme jako u nás Gorenje pokud jde o kuchyně. Chorvatský trh je ale dost zasycený. Bude to chvíli trvat, než si i tady uděláme dobrou pověst. Sapeli nabízí přes dvě stě modelů různých vnitřních dveří a zárubní a navíc má sortiment, který v Chorvatsku chybí. Například dveře pro polikliniky.“
Nová práce odvedla Dalidu nejdříve do Česka na školení. Rok a půl každodenní komunikace s českými spolupracovníky výrazně osvěžilo její jazyk: „Osvojila jsem si současnou češtinu, používám běžné české zkratky a dokonce jsem začala číst české e-knížky. Teprve teď jsem si vlastně uvědomila, jak je jazyk živý, a jak my v Daruvaru mluvíme starobyle.“
Stejně jako v řadě záhřebských rodin tak i zde se všichni její členové sejdou u společného oběda jen o víkendu: „Záhřeb hodně dává, ale hodně i bere,“ říká Joško, odborník na software, který už léta pracuje pro malou slovenskou firmu, specializovanou na výrobu počítačových programů pro komunální podniky. „Hezky si žijeme, ale máme málo času. Já pracuju od devíti do sedmnácti a domů chodím až na večeři. Proto se snažíme ten čas, kdy jsme spolu, žít kvalitně a zdravě. Využíváme toho, že bydlíme pět minut od Jarunu. Joško chodí na fotbal a squash, holky na různé kroužky (volné činnosti), máme pejska. Rádi cestujeme, těší nás to víc, než, řekněme, nový lustr... Jak se říká, každý den žijeme na sto procent,“ s úsměvem pověděla Dalida.
Při fotografování se nám Nola, žačka čtvrté, a Nensi, žačka druhé třídy, pochlubily medailemi a poháry ze soutěží v akrobatickém rock and rollu, který trénují čtyřikrát týdně. Na jejich vystoupení se do Záhřebu rádi jezdí podívat i babička a děda. Za nimi  do Daruvaru pak rodina jejich dcery jezdí asi tak jednou měsíčně: „Joško říká, že jedeme na wellness víkend. On si dopřeje masáž, já nový účes. Za celou dobu, co žiju v Záhřebu, jsem si tu nedokázala najít kadeřnici, a tak stále chodím ke Kristince. Všichni si pochutnáme na tom, co babička Blaženka uvaří, děda Števa hraje s děvčaty na syntetizátor. Hudba je krásná věc. Snad nejhezčí moje daruvarské vzpomínky jsou na dobu, kdy jsem hrála v harmonikářském orchestru hudební školy. Nola a Nensi jsou zase rády, když přijedeme do Brestova k prababičce Anežce. Jedině ona na nás mluví stále česky. Sice začne chorvatsky, ale hned v další větě pokračuje česky. Je to moc sympatické.“

V. Daňková/vd