Fanynka byla osmadvacet let tajemnicí České školy Komenského, dva roky předtím pracovala v chorvatské škole, vodila dětské soubory na Naše jaro, organizovala besídky a ve městě vedla dívčí sekci sportovního klubu Partizan. Ve škole zažila tři ředitele: Frantu Buriana, Václava Mildeho a Miroslava Bílka. „Burian byl nejdřív v čele chorvatské a pak i české sedmiletky. Já jsem ho jako tajemnice následovala,“ řekla nám Fanynka. Je přesvědčena, že velkou roli v tom, aby toto místo dostala, hrála její angažovanost při nácviku tanců a baletu v Besedě a ve škole. S krajanskou mládeží každoročně nacvičovala, vždy v jiné vesnici či městě, české lidové tance na přehlídku dětského folkloru Naše jaro. Když se Fanynka provdala, této činnosti se v Besedě ujal Štěpán Ambrož, kterému se říkalo strejček Ambrož. Ve škole ale v nacvičování tanců, baletu a besídek Fanynka pokračovala.
Vyprávěla, jak choreografie k tancům vznikaly: „Nejdřív jsem si vybrala vhodnou českou písničku a na ni v noci, když jsem si udělala práci doma, jsem vymýšlela choreografie. Místo abych spala, cvičila jsem.“ Fanynka mládež nadchla i pro balet, pro který si společně s Miluškou Daňkovou vymýšlela choreografie. „S baletem jsme ve škole a v Besedě vystupovali několik let. Miluška s ním potom, co se provdala, přestala. Kostýmy jsme si šily samy. Stačilo jen pár záclon, a šaty byly hotové.“
Fanynka byla i členkou besedního pěveckého sboru, který vedl Josef Knytl. Když odešla do důchodu, zapojila se i do daruvarského sboru důchodců, ale kvůli nemoci s tím nedávno musela přestat. Zná hodně českých písniček, které ji naučila maminka. Několik z nich nám  zazpívala, škoda, že je nezaznamená někdo z hudebních znalců. Ve Sportovním klubu Partizan, který v Daruvaru vznikl po druhé světové válce, chodila cvičit, a zároveň vedla dívčí skupinu. Právě tam se seznámila se svým manželem, Daruvařanem Štěpánem, který tam vedl chlapecké družstvo.
Její babička a dědeček se přistěhovali z Čech: „Děda byl z Humpolce a babička z Pardubic. Tatínkovi rodiče se sem dostali odněkud od Prahy a maminčiny přijeli k dežanoveckému zámečku s kočárem taženém psy.“ Fanynka se zmínila o své tetě, tatínkově sestře, která se z Jugoslávie přestěhovala do Brazílie. Přála si, aby za ní přijeli i Fanynčiny rodiče s dětmi. Prodali všechno v Ivanově Poli na Steklanech , kde se Fanynka narodila, sebrali svých pět dětí a odjeli do Bělehradu v naději, že i oni odjedou do Brazílie, kde budou lehčeji žít. Tam jim však bylo oznámeno, že je cestování do Jižní Ameriky zakázáno. Po dvou letech pobytu v Bělehradě se rodina přestěhovala do Zemunu, kde si koupili dům. Žili tam šest let. Přijeli za nimi babička s dědou (maminčiny rodiče), kteří tam i zemřeli. Fanynčině mamince Emílii, rozené Stříbrné, a otci Fráňovi Vyhnánkovi se stýskalo po dežanoveckém kraji, a proto se rodina vrátila. Nejdříve se na pár let usadili na Podborech, kde Fanynčin tatínek, který byl zedníkem, postavil dům. Další jejich cesta vedla do Lipovce a nakonec do Daruvaru do Kuhačovy ulice. „Bylo nás šest holek – Marie, Anna, já, Amálka, Dragica a Vera, jeden bratr ještě malý zemřel. Z nich jsme naživu jen já a mladší sestra Vera, která žije v Bělehradě. Doma se mluvilo jen česky.“ Fanynka chodila kvůli častému stěhování do třech základních škol: v Zemunu, Horním Daruvaru a Daruvaru, kde skončila i čtyřletou správní školu. Byla členkou 1. československé brigády Jan Žižka z Trocnova. S tou se po druhé světové válce  podílela na stavbě železnic v zemi. U Gerty Krambergerové se vyučila dámskou kloboučnicí. „Přestože pocházela ze Slovinska, ráda poslouchala české písně, které jsem jí musela zpívat, i když jim nerozuměla,“ dodala Fanynka.
„Pantáta František Altr pocházel ze Slovinska, tam se vyučil košíkářskému řemeslu a v Daruvaru si otevřel dílnu, kde celý život pletl košíky a košťata. Chodil je po trzích prodávat. Nejdříve jezdil s trakařem do Končenic, Hrubečného Pole a Pakrace, pak si objednával kočího s koňmi, a když si koupil auto, byl převoz zboží na trh lehčí,“ zavzpomínala paní Fanynka. Fanynčin manžel Štěpán se plést košíky naučil od svého otce. „Nikdo nic takového ve městě už nedělá. Manžel jezdil s výrobky do Požegy a já jsem mu, když už jsem byla v penzi, pomáhala prodávat na trhu v Pakraci a Daruvaru,“ skoro omluvně řekla naše hostitelka. Košíkářstvím se rodina Altrových zabývala více než půl století. Fanynčin syn Jaromír se tímto řemeslem zabývá po práci – pracuje jako učitel tělocviku na základní škole v Đulovci. Košíky plete, aby si něco přivydělal. „Prodávat jsme přestali před rokem. Museli jsme toho nechat kvůli novým zákonům. Nevyplácelo by se nám totiž pořizovat si registrační (fiskální) pokladnu a vydávat účty.“
Její rodinu velmi poznamenala domovinská válka. Ztratila v ní desetiletou vnučku Mirelu a zetě Ivicu Ljutaka. „Zahynuli u nás na dvoře, když k nám přijeli z Batinské Rijeky, kde žili a kde jim Srbové vyhrožovali smrtí. Také má dcera a její druhá dcera, moje vnučka Danijela, byly při útoku zraněny. Náš dům byl během války třikrát zasažen.“ Od té doby chodila Fanynka do kostela a snažila se ulevit si, až našla útěchu  v Kristově církvi. Od té doby se často chodí modlit do někdejší židovské synagogy. „Líbí se mi tam. Máme dobrého pastora, hraje a zpívá se tam. Chodí nás navštěvovat i věřící z ciziny, z Ameriky a z Německa. Teď, kdy už mám problémy s chůzí, mě tam vozí. Každou první neděli mě někdo z kostela navštíví. Našla jsem si tam i kamarádky.“
Tato vitální stařenka žije v přízemí velkého domu, kde byl dřív obchod. V patře žije syn se snachou a v podkroví dcera Vera, která pracuje na radnici. „Mám radost ze svých dvou vnuček, dvou pravnuček a jednoho pravnuka,“ rozzářila se jí tvář. Její děti chodily do české školy, ale protože partneři byli nebo jsou Chorvaté, mezi sebou mluví jen chorvatsky, stejně jako vnoučata. Je to škoda, že se v tak významné rodině čeština nezachovala.
Život je jako kniha. Čteš ji a zamyslíš se nad tím, co její hrdinové zažili. Každý den je napsán jeden list našeho života. Jak ho využijeme, záleží jen na nás. Proto se snažte prožít každou hodinu, minutu, sekundu co nejpozitivněji, protože nikdy nevíte, co vás zítra čeká. Toho si je vědoma i naše hostitelka, která se ráda obírá vzpomínkami. Její kniha je dlouhá, plná zážitků a vzpomínek.

A. Raisová/ar a rodinný archiv