Vzhledem k tomu, že se předkové paní Lídy z rodu Horáků do Chorvatska přistěhovali před necelými sto lety, v roce 1918, jsou detaily jejich cestování poměrně známé. „Děda Vilém Horák pochází z Jihlavy, odkud se přestěhoval do Adamova u Brna, kde se zamiloval do babičky Sofie, která byla dvanácté dítě v početné rodině Empergerově. Jako většina ostatních krajanů jeli Horákovi z Čech do Chorvatska jako „foringaši“ přes Maďarsko. Protože neměli dost peněz, zastavovali se, kde byla příležitost k výdělku, a tak jim cesta trvala asi tři roky.“
 Do nové vlasti přijeli Horákovi se dvěma syny, Jan Emil, totiž Ivan,  tatínek paní Lídy, měl tehdy sedm let a jeho bratr Leopold Poldy byl o dva roky starší. Nejdřív žili ve Virovitici, pak se Vilém dozvěděl, že bjelovarský podnikatel Ernest Polák hledá dělníky, a rozhodl se i s rodinou přestěhovat se do Bjelovaru, kde žil až do smrti v roce 1944.
Děda paní Lídy měl vysoké vzdělání, a tak měl u Poláka i dobrou mzdu, ale to přesto nestačilo na studia obou synů. Starší Leopold tak mohl studovat, a mladší Jan si na vysokou školu musel vydělat sám. Na návrh hospodáře Poláka začal Jan učit děti v jedné bjelovarské bohaté židovské rodině. Tam si všiml dívky, která u nich sloužila.
 Byla to Katica Kosalcová z Chorvatského záhoří, se kterou se později oženil. „Její podmínkou k svatbě bylo, že tatínek musí dokončit vysokou školu, a tak byli oddáni teprve když získal diplom z právnické fakulty,“ říká Lída Bačaková a dodává, že se maminka v domě Horákových brzy naučila mluvit česky a vařit tradiční česká jídla. Zvlášť ráda pekla různé koláče a cukrovinky. Celá rodina chodila do České obce, která tehdy sídlila v Nazorově ulici. „Maminčiny koláče byly nejžádanějšími na spolkových oslavách, její dorty byly běžně hlavní cenou v tombole. Dvakrát se ale dostali do situace, že tombolu vyhrála právě maminka, a tak dostala svůj vlastní dort. Pak ho rozkrájela všem,“ zasmála se dávné příhodě paní Lída.
Z českých příbuzných udržovala rodina nejpevnější vztahy  s tetami Annou a Valburgou, dcerami babiččiny sestry, která brzy zemřela, a tak tetičky vyrůstaly u příbuzných v Praze a v Adamově. Tety jezdily každý rok na měsíc do Bjelovaru a přivážely materiály, ze kterých maminka Katica šila dcerám Božence, Lídě a nejmladší Ivaně české kroje. „Moje starší sestra Boženka měla tehdy nejhezčí kyjovský kroj v Bjelovaru, maminka ho nakonec České obci darovala.“
Všechny vzpomínky paní Lídy nejsou však tak veselé: „Když jsem po druhé světové válce začala chodit do první třídy, chorvatsky jsem skoro vůbec neuměla. Moje tehdejší učitelka byla přísná, neměla pro to porozumění, ostatní děti ve třídě mi nerozuměly a já se za všechno styděla. A tak jsem pak celý týden místo do školy chodila do parku. Padlo tehdy hodně slz i učitelčiných poznámek, že mě rodina musí naučit chorvatsky. To bylo přemlouvání s babičkou i špatných známek, teprve ve třetí třídě, když jsem dostatečně ovládala chorvatštinu, jsem začala dostávat i kloudné známky.“
V Bjelovaru tehdy žilo hodně krajanů a kruh přátel, ve kterém se Horákovi pohybovali, měl zajímavý zvyk vzájemného navštěvování se. „Byly tady Jarouškovi, Skřivánkovi, Karešovi, Sedláčkovi a mnohé další rodiny. Hodně Čechů žilo v Ivanovčanech. Dodnes ráda vzpomínám, jak pro nás každou neděli přijeli Sedláčkovi s koňským povozem a pak se jelo buď na návštěvu některé z těch rodin nebo do přírody na takzvaný Mlinovac.“
Jako žákyně byla paní Lída výbornou, všestrannou gymnastkou, stejně tak dobrá ve skoku do výšky a do dálky, jako i v běhu. Mezi své největší úspěchy zařazuje třetí místo na tehdy populárním záhřebském „krosu“ v kategorii žáků střední školy mezi čtyřmi sty běžců. Její trenér byl Zvonimir Iveković, který žije a sportuje ještě dnes, a na jeho návrh absolvovala dvouletou „vysokou školu pro fyzickou kulturu“ a stala se vedoucí atletického kroužku.
Záliba ve sportu byla rodinnou záležitostí, táta byl házenkářem,“ říká paní Lída a dodává, že tatínek vychodil totéž bjelovarské gymnázium, do kterého chodila i ona. Snila o právnické fakultě a advokátské práci. Nakonec začala pracovat jako poštovní úřednice a na poště si našla dokonce i manžela Jožu. Od roku 1990 pracovala v Chorvatských telekomunikacích a nyní je už čtrnáct let v důchodu.
Členkou České obce Bjelovar je od roku 1952 a pravděpodobně má nejdelší nepřetržité členské působení v bjelovarském krajanském spolku. Tím se právem pyšní a hrdě nám ukazuje fotografii z květinového korza, která byla pořízena v roce jejího začlenění do Obce. Během let byla období, kdy chodila do Obce jen na valné hromady či větší akce, teď patří k těm aktivnějším. Je dlouholetá pokladní spolku a najdete ji i u besedního stánku na každých Dnech české kultury – po mamince zdědila vášeň k vaření a pečení. Od jara chodí i na besední kurs češtiny, snaží se tak udržet vztah s mateřským jazykem. Bohužel, už nemá v rodině s kým česky mluvit.
Žije klidným, spokojeným životem, s přítelkyněmi se vydává na dlouhé procházky, pečuje o své domácí miláčky. Naše předvánoční setkání ukončila vzpomínkou na dávné Vánoce u Horáků: „Vzhledem k tomu, že tatínek hodně času trávil mimo domov, snažil se, aby o Vánocích byl doma a chystal zvláštní bohaté programy. Hrál na housle, a se sestrou Boženkou, která také hrála na housle, dělali opravdové malé koncerty. Oni dva hráli a babička s dědou zpívali Kde domov můj... Vzpomínka na tuto podívanou mi i dnes vžene slzy do očí.“
               

M. Pejić/vd a rodinné album