„Jak jsme se k divadlu dostali?" zamyslela se stále dobře naladěná sympatická Jasna. „Začalo to v zimě roku 1995, kdy k nám přišla Věra Vystydová, tenkrát Bartošová, a řekla: Přijel režisér z Čech, Vladimír Dědek, přijď do Českého domu, ať nás tam není málo. No a já šla." Jasna si nikdy před tím nemyslela, že by divadlo mohla hrát. V. Dědek, který už není mezi námi, má v jejím životě zvláštní místo. „Byl to nádherný člověk – odhalil ve mně to, o čem jsem netušila, že v sobě mám. Myslím si, že jsem byla jeho miláčkem. Měla jsem totiž vždycky hřejivý pocit, že jsem roli sehrála tak, jak si přál." Začala chodit na setkání s českým režisérem a pak i na divadelní zkoušky, a potom vyprávěla manželovi, co všechno tam zažila a jak příjemně se pobavila. „Tím jsem ho zlákala také a příští rok už jsme na zkoušky chodili oba." „Nebylo to jednoduché, zkoušky jsme leckdy měli i do půlnoci, protože někteří z nás pracovali ve směnách. Ale jestli jsme chtěli hru dát na jeviště, nedalo se nic dělat," zavzpomínal Jenda.
Divadelní zkoušky jsou pro manžele Lukášovy psychickým odpočinkem. Chodili na ně rádi, když zkoušeli s končenickou partou, s níž si skvěle rozuměli, ale i s daruvarskou, se kterou zkouší nyní. Vše hezké ale brzo končí – v Končenicích divadlo „zhaslo" po dvanácti letech. „Byli jsme jako jedna rodina – často jsme se navštěvovali, slavili narozeniny a do divadla zapojili i obě naše děti." S Věrou jsme dobře spolupracovali. Ona režírovala, dbala o správnou výslovnost. „Rekvizity měl na starosti Zoran Hašpl a Ivo Selichar, dokud ještě žil. Je nám líto, že divadlo v Končenicích už nemáme, ale tak to asi muselo být." Přestože Lukášovi byli po nějakém čase vyzváni, aby divadelní skupinu vzkřísili a divadla režírovali, odmítli. „My jsme totiž chtěli hrát, ne režírovat – to je něco úplně jiného než to, co nás baví. A když vás něco nebaví, tak to nemá cenu dělat." A jak se dostali k daruvarské Sebrance, zajímalo nás. „Dvě zimy jsme seděli doma a já se vždycky Sylvia Sviderka z Daruvaru ptala: Nepotřebujete herce? Když mi odpověděl, že ne, myslela jsem si, že je s divadlem ámen. Až v roce 2008 si nás konečně pozvali. Kdyby se to nestalo, já bych hledala jiné cestičky, kvůli divadlu bych totiž byla ochotná jet třeba i do Tramptárie," prohlásila rozhodně Jasna.
Její kariéra na končenické scéně byla odstartována Čechovými Námluvami, kde hrála společně s Elenkou Podsedníkovou a Jiřím Vystydem. Jenda začal v Končenicích o rok později ve hře Xavera Mencharda Litoměřického Boccacciův Dekameron a v Daruvaru v roce 2008 hráli oba ve hře Pavla Němce Doba kamenná, potom ve Velké doktorské pohádce Karla Čapka, a letos v povídce Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil. Nejraději vzpomínají na hru Johna Patrika Opalu má každý rád. Hráli ji s končenickou partou, a prostě jim „sedla". Oba uvedli, že si během představení musí dávat pozor na češtinu. Jasna do české školy nechodila, doma se ale mluví česky. „Rodičům zazlívám, že mě nedali do české školy," říká Jasna a vysvětluje, že správně česky se naučila, až když se zapojila do divadla. Jasna má nejraději komedie, v nichž vynikne její smysl pro humor. Ale jak tvrdí, nevadilo by jí, kdyby si zahrála i v jiných žánrech. Manželé se shodli na tom, že důležité je se do role vžít a prožívat to, co prožívá hrdina, kterého mají sehrát. Jestliže člověk hraje a neprožívá situace, je to na scéně hned znát. Na prknech, co znamenají svět, jsou oba jako ryby ve vodě.
Jasna, roz. Loučová, se narodila ve Slatině, kde žila tři roky. Rodiče Fanyka, roz. Vaňková, a Stanislav pocházejí z Dolních Střežan. V Daruvaru chodila do chorvatské základní a střední ekonomické školy a v Banja Luce mimořádně vystudovala ekonomickou fakultu. Když jí bylo deset let, strávila rok v Austrálii (Melbourne), kde se naučila i anglicky. Na život v zemi klokanů jí zůstaly hezké vzpomínky: „V paměti mi utkvělo, že už tenkrát, v roce 1971, se dbalo na úpravu okolí domů a často se tam sekala tráva. Byly tam hezké domky a děti v mých letech si vydělávaly na kapesné – roznášely noviny, mléko a limonády. V té době tam bylo několik rodin z Daruvarska, některé tam zůstaly. Mně osobně se tam líbilo a bývala bych tam zůstala. Žije se tam jinak než tady." Po návratu z Austrálie se Jasna s rodiči usadila v Daruvaru. Její sestra Vlasta se provdala do Srbska, do Jagodiny, má pět dětí a je hospodyní.
Jenda, jediný syn manželů Josipy a Fráni Lukášových, se narodil v Končenicích, kde chodil do české základní školy. Po střední technické škole v Daruvaru, kde se vyučil elektrikářem, pracoval třicet šest let ve svém oboru v ocelárně Dalit. Nyní je tři roky v důchodu a má konečně čas na své koníčky – sbírku starých předmětů a květiny. V končenické Besedě je členem čtyřicet a v daruvarské čtyři roky.
Lukášovi mají dvě děti, Máju a Krunu, které si v dětství také zkusily, co je to hrát divadlo. Mája žije v Končenicích a je učitelkou angličtiny v dežanovecké škole. S manželem Goranem má dvě děti, Teu a Borise. Oba dbají na to, aby se i jejich děti naučily česky. Vždyť nikdy se neví, kdy se jim znalost jazyka hodí. Kruno žije v Záhřebu, je šéfem ve výrobně plastických hmot.
A. Raisová/ar a rodinný archiv

Dorty a starožitnosti
„Asi deset let sbírám vše, co mi přijde pod ruku. Dřevěné, železné věci, je to jedno – opravím je a obarvím, snažím se je zprovoznit. Touha něco za sebou zanechat, uchovat věci před zapomněním, asi přichází s léty," řekl nám Jenda a přitom nám ukázal svou sbírku – od mlýnků, žehliček, hmoždířů, cepů, kolovratů až k velkým hrabicím a vozu. Staré věci mám na půdě, v kůlně a čekám, až mě s nimi žena vyhodí," směje se Jenda, který se ke své nevšední vášni dostal, jak už to bývá, náhodou: „Jednou jsem potřeboval kolo od vozu a můj kamarád mi jich nakonec přivezl dvanáct. Pak mi je bylo líto vyhodit a přibývaly další a další exponáty." Je dobré, že paní domu mu jeho zálibu toleruje. Musí, vždyť ona má také jednu – dorty.
„Svým a dětem kamarádům jsem je pekla odjakživa. Jsem ráda, když někomu můžu udělat radost. A když vidím zářící oči dětí, které jsou nadšené, když na dortu uvidí své oblíbené postavičky z pohádek, tak to je pro mě největší odměna na světě." Jasna se ve zdobení dortů zdokonaluje a stále něco nového vymýšlí – v posledních třech letech se specializovala na tvoření s fondánovou hmotou, z níž je schopná udělat vše, na co si vzpomenete. Udělat dort jí někdy trvá patnáct hodin, jí to ale nevadí. Podle ní je to lék nejen na nespavost, ale prostě na všechno.
Oba manželé jsou také milovníky květin, které zdobí dům. Co Jenda vysází, to se ujme. Rád pěstuje kaktusy, palmy, ale i jiné rostliny a Jasna se spíš věnuje květinám na balkóně nebo na zahrádce.