První dva příspěvky na kulatém stole podaly nynější a bývalá předsedkyně Svazů. Byly to velice pečlivě připravené pohledy do minulosti. Libuše Stráníková přednesla uspořádaný přehled krajanských dějin, které „vždy po slibném rozvoji přerušila válka“ a v mezifázích převládala „snaha být politicky korektní k novému státu“. Nezastavila se však jenom u etapování krajanských dějin a dějin organizované činnosti Čechů v těchto krajích, které, jak zdůraznila, charakterizuje především „neustálá snaha čelit asimilaci“, ale jako nejdůležitější pro zachování češtiny a české identity nakonec vyjmenovala rodinu, školství a informování.
Lenka Janotová velmi dobře nastínila nejtěžší okamžiky, které pro krajany přinesl přelom století, čili formování samostatného Chorvatska a posléze domovinská válka. V té velice složité době bylo třeba „s rozumem, a ne s vášní“ přinést některá pro dnešní činnost Svazu klíčová rozhodnutí – aby Svaz byl nestranická organizace, která nezastřeší ani nějakou svoji ani již existující politickou stranu a ani zvláštní jednotku obránců. Tento fakt a dnes existující systém menšinových rad a menšinových poslanců ve Sněmu umožňuje, aby se „kulturně-osvětová činnost Svazu nespojovala s žádnou politickou stranou“.
Další blok tří příspěvků přednesli Jiří Bahník, předseda České menšinové rady města Záhřebu, Anna Vodvárková, učitelka dějepisu, a Táňa Novotná Golubićová, česká místožupanka Bjelovarsko-bilogorského županství. Hovořili o zákonech, na kterých se zakládají menšinová práva v Chorvatsku a ve světě a o základních dokumentech, podle kterých Svaz Čechů působí, o demografické situaci a o významu kulturních a vzdělávacích akcí české menšiny, jakož i o významu a potenciálu české menšiny. Jsou to témata, o kterých se vícekrát hovořilo na různých úrovních, a veřejnosti jsou známá.
Poslední blok krajanských příspěvků na kulatém stole připravila mladá generace. Od předchozích lišily jak zpracováním, tak také návrhy. Učitel zeměpisu Ivan Horyna zdůvodnil, proč bychom se v našem županství měli co nejdříve postarat o pořádání prázdninových táborů pro děti. Pojednání učitelky češtiny Máji Burgerové o identitě mladých Čechů v Chorvatsku vycházelo z malého průzkumu mezi jejími bývalými žáky, kteří v Záhřebu chodili na hodiny češtiny. Sociální pedagožka Jana Pejićová na základě vlastní zkušenosti vypracovala pokyny Besedám, které chtějí do svých řad nejen přilákat, ale hlavně tam udržet mladé lidí. Příspěvek učitele dějepisu Vladimíra Iviće byl nevšedním zamyšlením mladého člověka nad „poučením, které vyplývá z dějin české menšiny“ a v situaci, kdy „zdejší Čechy nezřídka charakterizují brambory, pivo a pojmenování pémac“ a kdy jsou „smíšená manželství pravidlem“.
Kulatý stůl obohatili odborníci z Univerzity Palackého z Olomouce. Velice přínosný blok zahájil Ivo Barteček z katedry historie. Udělal paralelu mezi daruvarskými a argentinskými Čechy z oblasti Chaco (Čako), protože obě menšiny jsou „cennými modely vitality a kulturní aktivity“. Jako důvod, že je zde ještě stále „čeština základem komunikace“ označil, kromě v našem krajanském prostředí zmiňované „propojenosti s půdou, která se dědí, udržuje a kultivuje“, také „hranice civilizačních světů“, kde je „k přežití nutné nasadit všechny síly ve prospěch samých sebe a svých dětí“, což vede k „zvláštnímu vztahu k českému jazyku a jeho kultivaci“. Také zdůraznil, že tyto dva modely – chorvatský a argentinský – se asi v dějinách už nezopakují.
Výklad Andrey Preissové Krejčí z katedry antropologie a zdravovědy k nám poprvé přinesl pojmy a modely, se kterými operují dnešní vědci na téma „dva domovy“.  Je to „transnacionální rodina“ a „hybridní kultura“, kterou migranti „vytvářejí v nové domovině autentičtější verzí způsobu života než ti, co zůstali doma“. Hovořila také o „dichotomii my a oni“, která je často při hledání identity „chápána jako brána, která determinuje člověka, ať už je vrozená či naučená“. Vše to vede k „hybridní identitě“, která „předpokládá právo na sebeurčení, a tak můžeme být zároveň i Čechy i Slováky i Romy i obyvateli Prahy“.
Václav Kočí z katedry historie nejdříve podal odůvodnění, proč jsou chorvatští Češi cílem tolika českých výzkumů. Jsou to „relativní blízkost, organizovanost, nepřítomnost jazykové bariéry a čeština, která zde není rituální jazyk“. Upozornil však, že se spolu s kolegyní Janou Máčalovou při svých zdejších výzkumech setkal s faktem, že se chorvatští krajané ostýchají mluvit česky, protože „nemluví dobře“. Nastínil také, k jakému nebezpečí může přivést pěstování jenom „jednoho úzkého aspektu české kultury jako je folklór a kuchyně“. Je to „zavírání komunity do stereotypu“, proto radí „najít rovnováhu v péči o čistotu jazyka“, chápat „vliv chorvatského jazyka do českého především jako důkaz, že jde o živý jazyk“, a také „otevřít se české kultuře vcelku, která neustrnula ve svém vývoji na jednom místě, ale se mění“.
O „šumech v komunikačních kanálech upozornil další zahraniční host, Martin Junge z Univezity v Curychu. Poskytl pohled na českou menšinu v Chorvatsku očima Němce, „kterého tato menšina velice zajímá, ale na e-maily nedostává odpověď“, nemůže „online nahlédnout do zdejších archivů, nemůže na internetu číst zdejší tisk, knihy ani vědecké příspěvky“. „Jste na správné cestě, ale musíte zlepšit svůj vstup do elektronického světa,“ řekl na závěr svého příspěvku o „novém, zajímavém světě“, který u nás objevil.
Škoda, že málo času, který byl pro kulatý stůl předvídán, zavinil, že fakticky k žádné diskusi či eventuálnímu střetu mínění nemohlo dojít. Přesto zazněly dva návrhy. Bývalá poslankyně Zdenka Čuchnilová upozornila, že se málo mluvilo o tom, kde je „místo Svazu v budoucnosti“, a také, že „pořád mluvíme o tom, že implementace zákona není dobrá, promluvme o ní konečně nahlas, konkrétními příklady a nebojme se toho. Jedině tak můžeme docílit, aby se zákony, schválené už před nějakými lety, eventuálně i změnily“.  Další návrh dal tajemník Svazu, Ivan Vrbický, který byl vynikajícím moderátorem kulatého stolu. Tento návrh podal jako soukromá osoba, odborník psycholog a teolog: „Knihy a archiv nejsou budoucnost, budoucnost jsou lidi. A Svaz bohužel nedisponuje kvalitními informacemi o tom, co ti lidé v budoucnu od Svazu očekávají, co si od něho přejí. Plánujeme tak bez kvalitních a konkrétních průzkumů, a proto by bylo nutné, aby Svaz pomáhal mladým vědcům, věnoval jim svůj čas a peníze, aby oni mohli své průzkumy uskutečnit, a Svaz pak na základě jejich výsledků mohl plánovat, co a jak dál.“
Kulatý stůl, kterým Svaz Čechů celkem netradičně oslavil své ctihodné 95. narozeniny, trval možná časově dlouho, nejspíš se mohl organizačně zvládnout lépe. Podstatou však zůstává, že bylo řečeno hodně dobrého a přínosného. K další poradě stačí jen jedno téma – co jsme z toho, co zde bylo řečeno, pro naši lepší budoucnost udělali.  V. Daňková/vd