„Bylo to v roce 1992. S obchodním podnikem OTP, v němž jsem tehdy pracoval, to šlo rychle s kopce. Usoudil jsem, že nemám na co čekat a pronajal jsem postor, který byl v restituci vracen soukromému majiteli,“ povídá J. Bogadi. Začal s jedním zaměstnaným pracovníkem, už v dalším roce byli dva, tři, pět, o trochu později deset, v roce 2009 šestadvacet a nyní jich je čtyřiatřicet. Prodávají dokonce přes dvacet tisíc artiklů, a ve všech obchodech a se všemi prodavači lze mluvit česky. Je to možná podmínka pro získání práce? „Ale ne,“ odpovídá náš hostitel. „Je to náhoda. Vždyť v Daruvaru skoro každý umí česky. Když můžu vybírat, tak při zaměstnávání nových pracovníků dávám přednost klukům z vesnice. Ti jsou vždycky spolehlivější a mají poctivější vztah k práci.“
Dnes je obchod San-Met nejen v  celé budově v Jelačićově ulici na čísle 23, ale také ve dvou sousedních domech a v nové stavbě ve dvoře, takže zabírá velkou plochu na křižovatce dvou ulic. V této nové stavbě se nachází obchod a servis motorových pil a ostatních strojů a aparátů světoznámé značky Stihl. „Podmínky pro získání její licence jsou velmi přísné, všichni zaměstnanci se museli odborně vzdělávat, složit zkoušku, a pravidelné kontroly a inspekce probíhají stále.“
Další obchod se nachází na konci Jelačićovy ulice. Tam se prodává stavební materiál, který si vyžaduje větší prostor. Stavební materiál je v nabídce firmy od roku 2000, prodejna a servis motorových pil vznikly o šest let později.
Dnes je San-Met vážená firma, její jméno má určitou váhu, je pojmem spolehlivosti a místem, kde je velký výběr zboží, ceny jsou přístupné, zaměstnanci přívětiví. To není málo. Vyžádalo si to ale velkou námahu, nesmírné úsilí a vůbec veškerý čas, pracovní i volný. Proto J. Bogadimu nikdy nezbýval čas na něco jiného kromě práce. Celý život neměl hobby, žádný koníček ho nelákal. Zkusil to s rybolovem, ale rybařil pouze jednou. Jednu dobu byl házenkářským rozhodčím. V polovině devadesátých let se toho vzdal, protože se liga rozšířila natolik, že nemohl tak často cestovat. Nelituje ničeho, a jeho jediným nesplněným přáním je podílet se na takové činnosti, která by mohla přispět k napravení nespravedlnosti ve světě...
Předkové J. Bogadiho pocházejí z Čech, vlastně z Moravy. Jde o rodinu Sýkorovu, která se z okolí Brna na přelomu devatenáctého a dvacátého století přistěhovala do Daruvarského Brestova. „Babička se zde narodila v roce 1904,“ vysvětluje Jaroslav, který v Brestově strávil dětství, a velmi se mu líbil pomalý klidný vesnický život se spoustou zvířat, včetně koní. Je to zároveň i doba činnosti v krajanském spolku. Ve folkloru „strejdy“ Ambrože tancoval ještě na konci střední školy. Když odešel na vojnu, skončila i jeho besední aktivita. Dnes k rozmanitému krajanskému životu přispívá jiným způsobem – donacemi a materiální podporou akcí krajanských spolků.
Přestože Jaroslav ani jeho dvě dcery nebyli velmi činní v České besedě, dcery dokonce nechodily ani do české školy, což dnes považují za chybu, čeština se v rodině udržela. Všichni česky mluví. Chybu se pokoušejí napravit. Vnoučata chodí do české mateřské a základní školy.
Čeština ovšem usnadňuje i kontakty s příbuznými žijícími v Čechách. S těmi v Uherském Hradišti mají pravidelné styky. „Právě včera volala příbuzná a dozvěděli jsme se všechny novinky,“ vypráví. Také si vyměňují návštěvy, s tím že Bogadiovi jezdí do Čech každých několik let, zatímco se příbuzní z Uherského Hradiště v Daruvaru zastaví každý rok při cestě k moři a pobudou i dva týdny. Další příbuzné mají v Karlových Varech, kde také jednou byli na návštěvě, ale kontaktují s nimi jen zřídka.
Volný čas je u Jaroslava Bogadiho skoro neznámá, ale když ho má alespoň trochu, tráví ho doma s rodinou, s manželkou Jadrankou, s dvěma vdanými dcerami a pěti vnoučaty. A přesto, že času nikdy nebylo hodně, dokázal ho využít tak, aby vybudoval pevná rodinná pouta.
„Tatínkovi jsme nesmírně vděčni za všechno, co pro nás udělal a je pro nás i dnes velkou oporou,“ říká mladší dcera Marina Bičková, která už deset let pracuje v rodinné firmě a je otcovou pravou rukou. Starší dcera Vlatka, provdaná Pihýrová, se ještě zotavuje z osobní tragédie, ztráty dítěte, a zatím pracuje na půl úvazku. Tatínkovi se v oku také zatřpytila slza, když se zmínil o vnucích, o tom jak „jich měl šest, a nyní jen pět“…
Pan Bogadi je vlastně v důchodu, ale každodenně chodí do kanceláře a neúnavně pracuje, dokonce i šestnáct hodin. „Jaký je to důchod, když neodpočíváte?“ ptali jsme se zvědavě. „Nemůžu obchod ještě nechat, ale chystám všechno, aby ho někdo převzal. Myslím si, že se tak stane vbrzku.“
To „vbrzku“ je však relativní pojem. Letos to jistě nebude, a asi ani napřesrok. V příštím roce se totiž naplní čtvrt století od založení rodinného podniku, a dvacáté páté narozeniny se musí řádně oslavit. A kdo jiný se postará o veškeré přípravy, když ne alfa a omega celého projektu, sám Jaroslav Bogadi?
M. Pejić/mp a rodinné album

Příjmení Bogadi pochází z Chorvatského záhoří
V menšinové komunitě je mnoho příkladů významných krajanů, kteří mají chorvatské příjmení, ale vynikají v krajanské činnosti a mluví česky díky české matce. Pokud jde o Jaroslava Bogadiho, máme příklad podobný, ale přece jiný. Příjmení Bogadi není české, ale už otec pana Jaroslava se plně sžil s krajanským prostředím a hlásil se k české národnosti. Náš spolubesedník se domnívá, že by původ jeho mužských předků mohl být zagorský, tedy z Chorvatského záhoří (zagorje). „Vzpomínám, že jsem jako chlapeček slyšel, jak babička povídala, že dědeček šel do Varaždinu vyřídit něco s rukováním na vojnu,“ vypráví.
Mohlo by tomu tak být, i když se chorvatské příjmení Bogadi nejčastěji vyskytuje v Podravině, v okolí Đurđevce. Dnes v Chorvatsku žije kolem čtyř set osob s tímto příjmením, nejvíce v okolí Lepoglavy a v Záhřebu.