Václav Bednář se narodil v Karviné. Je ženatý, má dva dospělé syny. Zajímalo nás, jak se ale dostal k tomu, aby vykonával funkci misionáře.
„Jako elektrikář jsem v letech 1983–96 pracoval na šachtě černouhelného Dolu Darkov v Karviné, kam jsem se dostal hned po absolvování učiliště spojů v Ostravě. Pracoval jsem tam s křesťanem, který mi vyprávěl o Bohu. Byl jiný než ostatní. Ti jen pili, kouřili a nic jiného je nezajímalo. Všiml jsem si, že ve stresových situacích z něho vyzařuje klid a pokoj. Snažil jsem se ho pochopit a změnit pohled na život a rodinu, takže se ze mě stal křesťan a začal jsem chodit do kostela. Do té doby jsem tam nechodil. Byl to pro mě krok do neznáma. Pravidelně jsem navštěvoval pentekostální církev, které se v ČR říká apoštolská (letniční) církev,“ začal o své přeměně vyprávět V. Bednář.
„Jsme sborem apoštolské církve, která patří mezi evangelikální církve. Měřítkem naší víry je Bible a centrem Ježíš Kristus, podle jehož přikázání se snažíme žít. Scházíme se každou neděli. V Havířově působíme od roku 1991. Kromě bohoslužeb pořádáme semináře pro své členy i veřejnost. V naší církvi je povoleno, aby se pastor oženil a měl děti. Já mám dva syny – Jirku (30), je programáto rem, a Václava (25), studuje na vysoké škole ekonomické, oba jsou členy naší církve. Má žena je sekretářkou naší Nadace Nehemia, která dovážela v letech 1991–92 humanitární pomoc do pentekostální církve v Daruvaru.“ V. Bednář v nadaci působil od roku 1995, v letech 1996–2001 byl i jejím vedoucím. V současnosti ji vede Leoš Cásek, který má dva podřízené.
Dvacet let na Ukrajině a dva roky v Moldávii Na Ukrajině působil V. Bednář v letech 1995–2015, tedy dvacet let jako misionář projektu Podpora dětských domovů a práce na ulici s dětmi na Ukrajině, který spravuje Nadace Nehemia. „Pracoval jsem v Kyjevě a ve městech Krivoj Rog (nejdelší město na světě, na délku má 140 kilometrů), Ivanofrankovsk a Mariupol, ty jsou od sebe vzdálené 1600 km. To pro Ukrajince není daleko. Dvousetkilometrové vzdálenosti jsou pro ně blízko. Pořádali jsme tam různé semináře, tzv. biblickou školu, vozili humanitární pomoc a vánoční dárky pro děti (to děláme i nyní). V létě v roce 1999 jsme poprvé jeli do Kyjeva za dětmi, které žily na ulicích, v teplovodních kanálech, sklepech domů či na vlakovém nádraží. Devadesát procent z nich se na ulici dostalo kvůli rodičům, kteří propadli alkoholu, děti bili, a ty pak z domu utekly. Děti od 2 do 18 let jsme se snažili přesvědčit, že ulice není východisko, že se musí dívat do budoucnosti. Nebylo jednoduché mládež přesvědčit, že dětský domov není vězení. Když nás poznali a začali nám důvěřovat, tak se s námi do dětského domova jeli podívat a mohli se rozhodnout, jestli teplá postel, pravidelné jídlo, nebo zpět na ulici. Za tu dobu jsme pomohli odejít z ulice více než třem tisícům dětí. Buď šly do dětských domovů, nebo se vrátily domů, jestliže to bylo možné. Projekt asociování dětí financovala naše církev, která byla hlavním sponzorem. Starali jsme se i o jejich stravování. Působil jsem v křesťanském dětském domově, kde byli ukrajinští zaměstnanci včetně ředitele.
„V Moldávii naše církev pomáhala v letech 2014–15 ve městech Kišiněv a Orhej vybudovat tým pracovníků, který pracoval s dětmi žijícími na sídlištích.
V Chorvatsku zatím rok
„Po dvaceti letech, které jsem prožil na Ukrajině, jsem cítil potřebu něco změnit. Proto jsem v letech 2010 až 2015 začal jezdit nejdřív do Bosny, do Banja Luky a do dalších měst, a pak i do Chorvatska. Při prvním návratu z Bosny domů v roce 2010 jsme nejeli přes Záhřeb, ale přes Daruvar. Byla to náhoda, ale nelitovali jsme. Dozvěděli jsme se totiž, že tu působí velká česká komunita. Proto nám bylo jasné, proč jsme míjeli české nápisy jako Dolany, Horní Daruvar, Ivanovo Selo. Od pastora Jirky Dohnala, který působí v Istrii, jsme dostali kontakt na pastora pentekostální církve v Daruvaru Mirka Petroviće, jehož manželka Anna je Češka. Daruvarský církevní devítičlenný sbor nás požádal o pomoc a já se rozhodl pomoci v budování místní církve, a tak letos působím v Daruvaru, Garešnici a Holubňáku, v Daruvaru a Holubňáku od začátku roku. Až mladší syn dostuduje, plánuji se sem s manželkou přestěhovat. Do daruvarského pentekostálního kostela chodí dvacítka věřících, mezi nimi i zdejší krajané Fanynka Altrová (92) a Slávko Konecký. Spolupracujeme i s Fanynkou Stehnovou z městské knihovny a v Holubňáku s Pihýrovými a Cengerovými. Božidar Cenger je mým překladatelem. Jeho rodina je zapojena do baptistické církve, kde jsem loni také kázal. Chorvatština je pro mě zatím cizí jazyk, ale věřím, že ač nejsem jazykový typ, se ji brzy naučím. Není to lehké, protože na mě všichni mluví česky. Ale už vím, že cukr je šećer a majoránka mažuran, ale i mnoho jiných slov.
Mé dojmy z pobytu v Daruvaru jsou pozitivní. Máte krásné náměstí, lázeňský i zámecký park. Protože moje aktivity se nejvíce odvíjejí o víkendech, nemohl jsem se zúčastnit společenských akcí české komunity. Byl jsem jen na těch, na které jsem byl pozván. Do besed jsem ještě nezavítal, spíše se ještě rozkoukávám a čekám na pozvání. Přemýšlel jsem o tom, že bych, pokud by byl v besedách zájem, mohl zorganizovat koncert církevních kapel. Byl jsem mile překvapený, kolik lidí tu v televizi sleduje pořad českých písní Šlágr.“
„Práce misionáře je náročná. Už se těším na další spolupráci s vámi v příštím roce. Rád bych se v roce 2018 na pár týdnů vrátil zpět na Ukrajinu do míst, kde jsem působil, ale teď vím, že moje místo je v Daruvaru,“ těmito slovy jsme se s misionářem z Havířova rozloučili. A. Raisová/ar a rodinný archiv