Celý život mu veškerou činnost znesnadňovalo chabé zdraví, ale přesto zářil optimismem a životní radostí. „Nemůže vždy být dobře,“ napsal jednou. „Kdo však i z nejhoršího vybírá jen to dobré, kdo i v nejhorším postavení najde slunné stránky – ten dovede žít.“ A Oto Sakař dovedl žít a pracovat. Ukázal to i za svého působení v Jednotě, do které přišel pár let před koncem krátkého života.
„Božo (Grubišić) si vážil jeho práce a chtěl ho dostat do Jednoty i dřív. Když na Daruvarsko přišel bohemista Dragutin Mirković, poslal ho za Otou, aby mu dělal průvodce a pomocníka. V Daruvaru bylo hodně češtinářů, ale on ho poslal právě za Otou až do Brestova,“ říká paní Věra Sakařová. „S Mirkovićem si dobře rozuměli. Ota mu hodně pomáhal při jeho rozhovorech s místními, jejichž nářečí zkoumal pro svoji doktorskou disertaci.“
O. Sakař měl učitelskou práci velice rád, s nadšením pracoval s dětmi, u něj platilo starodávné pravidlo, že být učitelem není povoláním, ale misí. Byl hybnou pákou veškerého vesnického dění, povzbuzoval kulturní činnost a společenský život. Vedle práce ve škole a terénního zkoumání jazyka s bělehradským doktorandem se podílel také na přípravě divadelních her místních českých besed a pomáhal při veškerých komunálních akcích.
Jako opravdový workholik, tedy osoba závislá na práci, si práci nosil domů, a to nejen že nosil, ale i – vodil. Když byli žáci potrestáni tak, že museli po výuce zůstat ve škole a udělat určité úkoly, vodil je s sebou domů a úkoly dělali tam. „Jako učitel byl přísný, ale spravedlivý,“ vypráví V. Sakařová. „Byl opravdový odborník, dokázal zastoupit každého učitele, bez ohledu na jeho obor. Pro něj nebyl problém učit techniku, přírodovědné předměty nebo jazyky.“
„Dovedl pojmenovat rostliny a trávy česky, chorvatsky i latinsky a stejně tak dobře se vyznal v houbách. Znal hvězdy a souhvězdí, byl členem svazu esperantistů a naučil se slepeckému písmu. Sbíral známky a mince a vyznal se v nich. Operní árie rozpoznával po několika taktech… A češtinu ovládal perfektně, přestože do české školy nikdy nechodil,“ říká jeho dcera, předsedkyně Svazu Libuše Stráníková, která pokračovala v otcových stopách a léta byla ředitelkou a redaktorkou Jednoty. „Profesor Mirković mu proto radil, aby vystudoval češtinu. Radil mu, aby se specializoval a nezůstal pouze renesančně široce vzdělaným člověkem bez diplomu. Určitě by vystudoval, kdyby mu to osud dovolil.“
„Byl schopný a dovedný. V Brestově jsme třeba měli rádio a protože nebyl proud, Oto ho spojil na akumulátor, který musel dobíjet v Daruvaru,“ dodává paní Věra. Jet do města nebylo ale vůbec snadné. Cestovalo se těžko, a velice často – pěšky. „Auta nebyla a jezdilo se autobusem, byl to takový malý autobus, měl malá okénka, říkalo se mu kurník,“ povídá nám paní Věra a vysvětluje, že Oto kvůli své nemoci nemohl jezdit na kole, což by mu hodně pomohlo.
Otokar Sakař se narodil v roce 1923 v Uljaniku-Leňáku, v zemědělské rodině, která si přála, aby pokračoval ve vedení hospodářství. On si ale vymohl školu. Bohužel se velice brzy roznemohl a po léta měl vážné zdravotní potíže. Nebylo mu ani dvacet, když během studia na učitelské škole v Záhřebu, po menším úrazu a špatně léčeném zánětu, dostal tuberkulózu kolena. V roce 1943 ležel tři měsíce se sádrou na noze a o čtyři roky později během kursu českého jazyka v Praze upadl, což mělo za následek další komplikace. Dva roky se TBC kolena opakuje a on často leží v pakracké nemocnici. V roce 1951 vládla epidemie asijské chřipky a O. Sakař těžce onemocněl. Po chřipce dostal tuberkulózu plic a hodně času strávil v nemocnicích ve Virovitici, Klenovniku, Pakraci…
Kvůli nemoci ho z Brestova přeložili do Končenic, aby bylo snadnější zastupovat ho ve výuce. Učil v nižších třídách a podle potřeby také ve vyšších. Učil dokonce deset předmětů – přírodu, biologii, chemii, fyziku, němčinu, češtinu, dějiny, výtvarnou a morální výchovu… Ani tady neměl po vyučování klid – intenzivně se věnoval školnímu družstvu a pěstování ovocných stromků (například celé generace kluků naučil štěpovat), vedl elektrotechnickou a loutkářskou skupinu, fotosekci, byl dopisovatelem do Jednoty, staral se o školní přírodovědnou sbírku a školní kabinet. Zároveň byl tajemníkem a knihovníkem České besedy, nacvičoval kulturně umělecké programy ve škole a Besedě, byl pokladníkem odboru pro elektrifikaci a pokladníkem SSRN, kde sbíral finanční příspěvky na elektrickou centrálu a stavbu kulturního domu. Kdykoliv pak elektrárna nefungovala, byl jedním ze tří lidí, kteří ji běželi opravovat, třeba i o půlnoci. Už tehdy zastupuje redaktora Jednoty Božu Grubišiće během jeho dovolené, samostatně rediguje dva až pět letních čísel krajanských novin, překládá knihy z češtiny do chorvatštiny, přednáší na učitelských seminářích, připravuje jeden z terminologický slovníčků pro učitele. V roce 1960 byl jmenován správcem školy, kterou přebírá ve velkém nepořádku, takže má plné ruce práce jak s úpravami budovy – vybílit, obstarat dříví...; tak s uspořádáním administrativy.
Dvakrát se ucházel o místo lektora na Pedagogické akademii v Pakraci, byl přijat, ale školní rada daruvarské obce nepovolila jeho odchod z Končenic. Když ho o dva roky později ze školy pustili, nastoupil do Jednoty jako zástupce hlavního redaktora.
Zemřel v pakracké nemocnici 30. května 1968 v pouhých pětačtyřiceti letech. Zůstaly po něm tři dcery, ze kterých nejmladší Vlastě bylo jen jedenáct let, a manželka Věra, která dodnes neoželela, že ji tak velmi brzy opustil.
Potom už nic v Jednotě nebylo stejné. Bylo například nemyslitelné, že by plnění novin texty bylo záležitostí jednoho člověka, nebo že by někdo žádal, aby mu stránky časopisu přinášeli do nemocnice, aby je redigoval na nemocničním lůžku. Tehdy ale byla jinačí doba, a jinačí – výjimečný – byl i Otokar Sakař. Považoval za úplně normální mít málo nebo nic, a dávat hodně nebo všechno.
Jeho optimismus je vlastní i paní Věře, která jde životem s úsměvem a vzdoruje všem životním potížím. Je vitální i po devadesátinách, které nedávno oslavila. Žije sama a často zavzpomíná na svého předčasně zesnulého životního druha. A to jí hodně pomáhá. „Když zemřel, vždycky jsem problémy řešila tak, že jsem se ptala ,Jak by to on udělal?‘ A šlo to.“    M. Pejić/mp a rodinné album

Celou redakcí byl prakticky sám
Když Otokar Sakař přišel v roce 1962 do Jednoty, byli v redakci Božo Grubišić, Žofie Krasková a Vladimír Daněk. V té době začal na Filozofické fakultě v Bělehradě studovat český jazyk a literaturu, ale studium nedokončil, protože z redakce odešel B. Grubišić, potom i Ž. Krasková. Dostal za úkol i redigování Dětského koutku a nosil velké břemeno obrovské práce, na kterou nebylo dost kádrů. Poslední číslo Koutku dokončil v nemocnici, a náhodou se stalo, že štočky na to číslo přišly ze Subotice černobílé místo barevných, a tak číslo vyšlo černobílé.