Během čtyř měsíců, kolik pořad napínal diváky, kdo se stane nejlepším amatérským kuchařským párem v Chorvatsku v roce 2017, nás krajany dodatečně zahřálo u srdce každé české slovo, které díky Martinovi zaznělo z obrazovky. Snad nejvíce onen hřebíček, který napsal na papír ve stres testu, když si nemohl vzpomenout, že je to chorvatsky klinčić. A ještě víc nás všechny potěšilo, že mu po konzultaci s google-překládačem porota hřebíček uznala jako správnou odpověď.
Martinova popularita, kterému na internetu neřeknou jinak než „onaj Čeh“, neunikla ani českému Velvyslanectví v Záhřebu a tak Martin obdržel exkluzivní pozvánku na slavnostní večeři, kterou prezident Zeman uspořádal při své návštěvě v Záhřebu. Všechno to byly důvody k tomu, že jsme se rozjeli do srdce Istrie, do Pazinu, kde jsme našli nejen Martina, ale celou malou českou oázu.
„Byla to láska na první pohled,“ řekla nám se širokým úsměvem Martinova manželka Saša. Seznámili se jednoho letního pátečního večera, v sobotu si dali první rande, strávili spolu celou neděli a pak večer odjela Saša zpět do Pazinu vyřídit si jen věci. V pondělí dala výpověď v práci, vypsala svého pětiletého syna z prvního manželství ze školky, sbalila si kufry a nastěhovala k Martinovi. Ten v té době pracoval v Rovinji, kam přijel jako turista a po týdnu povalování na pláži se rozhodl neodjíždět se zájezdem zpět a sehnat si zde práci.
„Čím mě získal? Vším! Svou otevřeností, humorem, pohledem na život,“ vzpomíná Saša, kterou většina lidí zná pod přezdívkou Alex. Skončilo však léto 2004, přišla zima, kterou Martin strávil jako rybář na jedné „koči“. V nové sezóně pár žil a pracoval v Medulinu, pak se narodila Clea a rodina se během jedné noci rozhodla zkusit své štěstí v Česku. V Praze pracoval Martin jako číšník, často od tmy do tmy, Alex byla sama doma s dvěma dětmi, a když měl Michael na podzim 2007 začít chodit do školy, rozhodli se vrátit se do Pazinu.
Martin sháněl jakoukoliv práci, i když povoláním kuchař, našel ji u místního kameníka, kde se postupně naučil dělat vše, od opracovávání bloku k obkládání, okrasné karafy, popelníky a jinou galanterii. V umění ručního zpracování kamene se dokonce osm měsíců specializoval ve Francii. Jedenáct let Martinovy kamenické práce inspirovalo nejstaršího Michaela, aby si i sám vybral toto povolání a nyní studuje na střední kamenické škole v Pučiščích na Brači.
Na konci roku 2016 do života Špačkových opět zasáhla náhoda. Jejich rodinný přítel Kristijan byl přijat do kuchařské show 3, 2, 1 – vař!, ale na poslední chvíli mu účast odřekl partner, s kterým měl do tandemu jít. Nezbývalo než během dvou dnů najít náhradu. „Kiki byl z toho hodně smutný, Alex ho utěšovala, a jak jsem je poslouchal, tam jsem jí řekl: Tak mu napiš, že půjdu s ním. A tak jsem do show doslova spadl po hlavě. Měli jsme jen jeden víkend, abychom připravili třicet receptů a avantura začala.“
Kluci v show vynikli hned na začátku, a to jak kuchařskou dovedností, tak sympatiemi. Kiki jako temperamentní člen týmu, který vše řekne na rovinu a Martin jako kliďas, jehož zkušenosti vyučeného kuchaře s dvouletou nástavbou – i když celé desítiletí nepracoval v oboru – přišly v soutěži velice vhod. Přestože má v názvu slovo vař, pořad 3, 2, 1-kuhaj! není jen soutěž o nejlepšího amatérského kuchaře sezóny, je to spíše druh reality show. A proto je v něm stejně důležité být výřečný, zajímavý a umět se prosadit, jako točit se kolem plotny s vařečkou v ruce. Natáčení pořadu trvalo dva měsíce a bylo celkem náročné. Během jednoho dne se točila dvě pokračování, což znamenalo dvanáct hodin před kamerou a pak večer v hotelu opakování receptů, postupů, vymýšlení jak být ještě lepší.
Bylo to prý ale i zábavné i poučné. A to, co diváci viděli v sestříhaných pořadech, je „dost reálný obraz toho, jak natáčení opravdu probíhalo“. Až na nějaké ty „dramatické situace“, které se takovými stávají jen díky šikovné montáži. „Není sporu, že jsme se tam hodně naučili, hlavně od člena poroty Ivana Pažanina, který je i v soukromí velice přívětivý a milý člověk,“ říká Kristijan. Ač povoláním počítačový programér specializovaný pro internetový marketing, poslední čtyři roky pracoval jako noční recepční v jednom hotelu, což je „život jen pro netopýry“. A proto dal po skončení natáčení výpověď a v době, kdy tento rozhovor vznikl, byl „ve fázi přemýšlení, co a jak dál“. Slávu, ve které nyní žijí, si, upřímně, vychutnává. „Cítím se jako Mick Jagger. Kamkoliv přijdu, všichni se chtějí se mnou vyfotografovat, zvou mě na skleničku, prostě paráda. Vím, že to nepotrvá, ale užívám si,“ prohlašuje se šibalským úsměvem od ucha k uchu.
Martinovi je naopak sláva na obtíž, nejraději by chodil po pazinských ulicích s kapucí na hlavě, aby ho nepoznali, ale to moc nepomáhá. Když jde ráno koupit chleba, trvá mu to dvě hodiny. „Zastavují mě všichni, rodiče s dětmi, babičky, a skoro se slzami v očích děkují, že „pričam domaće“ čili, že je díky mně konečně na televizi slyšet i istrijský jazyk. A já, kdybych i chtěl, mluvit spisovně chorvatsky neumím. Já umím jen istrijsky, i když jsem nikdy neskrýval, že jsem Čech. Ze začátku jsem se tak i představoval, jako Martin Čech, tak se píšu i na internetu, takže si mnozí myslí, že Čech je moje příjmení,“ vykládá Martin, kterému účast v show přinesla další zásadní změnu v životě. Už v polovině soutěže dostal lukrativní nabídku a od Velikonoc je šéfkuchařem známého hotelu La Parensiana v Buji.
Na začátku natáčení bylo pro muže nejdůležitější, „aby si neudělali ostudu“. Když se projevili jako dobří, tak „aby nevypadli dřív, než začne mistrovský týden“, kdy účastníky soutěže poučovali odborníci z poroty. To, že zvítězili v soutěži, neprozradili nikomu. Náležitě to pak s kamarády oslavili a ke kopě blahopřání přibylo i to z naší redakce.
U Špačků v Pazinu doma mluví chorvatsky, během půldruhého roku života v Praze se velice dobře mluvit česky naučila i Alex, také nejstarší, sedmnáctiletý syn Michael, který v Česku chodil do školky. Když začala do školy chodit prostřední dcera Clea, rodina začala řešit národnostní otázku, Alex je totiž Italka, která plynně mluví také italsky. Dohodli se, že děti, včetně nejmladší, čtyřleté Cloe, se rozhodnou samy, až nabudou plnoletosti. A aby těch zajímavostí nebylo málo, na otázku, co ona dělá, Alex odpověděla, že je – speleologický turistický průvodce a provází turisty pazinskou jeskyní, která začíná na dně známé „istarské jamy“ a rozkládá se dlouhými chodbami přímo pod městem.
Na konci rozhovoru jsme se nemohli nedotknout i toho, co nejlepší amatérští kuchaři sezóny nejraději sami vaří a jedí. Kristijan nejraději vaří boloňské špagety a vepřové s jablečnou omáčkou, Martin českou svíčkovou, lanýže s domácími „fuži“ či „riba al forno“ čili ryba v troubě istrijským způsobem. To vše vám ale Martin poví sám, pokud ho některá z besed pozve na nějakou svou kuchařskou akci. Špačkovi se totiž už dlouho chystají navštívit daruvarskou českou komunitu. A Kristijan se rád přidá.      V. Daňková/vd, archiv

Pršut versus pivo – „Z české kuchyně bych sem přenesl guláš s knedlíky, ale guláš jak se patří, a ne jak se dělá tady. A z Istrie bych vzal tartufatu a fajnové maneštry, jaké tady umí vařit,“ říká Martin. „Istrijské ženy jsou temperamentní, a když něco chtějí, umí si to vybojovat a nikdy neustupují, zatímco Češky se toho, co nemůžou získat, vzdají. Češi jsou nejlepší ve vaření piva a dobrých automobilech, také v pití piva a v adrenalinovém sportu – lezení na Velebit v žabkách (v japankách). Chorvaté mají velmi dobré víno, pršut a olivový olej. Umí si dobře stěžovat a využít své minusy, v naříkání jsou číslo jedna… Chorvaté bez chyby dělají pršut, Češi pivo.“