SNAŽILI JSME SE CO NEJVÍCE

Díky tomu, že má daruvarská firma Monter licenci na provádění klempířských prací i na památkově chráněných historických objektech, mohla letos získat neobyčejnou zakázku – obnovu střechy zvonice kostela v Pakra monastýru. To znamená, že bylo potřeba celou její složitou střechu, všechny křivky, kouty a okrasné detaily, pokrýt měděným plechem. Vyžádalo si to 500 hodin práce v dílně, kde se stříhal plášť, a dalších 2000 hodin na montáž šesti zkušených pracovníků.

„Úkol zvládli na výbornou. Při předávání práce nás kontrolovaly dvě komise – konzervátorská z Ministerstva kultury a stavební, a žádná neměla připomínky. Je to jedna z nejkomplikovanějších prací, které jsme kdy odvedli, a opravdu jsme se maximálně snažili,“ řekl nám Zdenko Strejček, komerční referent společné řemeslnické dílny, která podobnou práci, ale v menším měřítku, vykonala i ve Velikém Grđevci.

Zvonice v Pakra monastýru byla také náročnější a její oprava zahrnovala i piplavou práci odmontování (ve výšce 40 metrů) a pak vrácení zlatých detailů, které ji krášlí. Čtyři metrové dubové větve, pět sluncí, dvanáct menších a větších andělů, třicet polokoulí, padesát ozdobných prstenů, číslice letopočtu a makovici o průměru 60 centimetrů znovu opatřila tenkou vrstvou ryzího zlata specializovaná firma ze Záhřebu. Železný kříž nejdřív opravili a očistili v Daruvaru a pak byl poslán na pozinkování. Zvonice má nyní i zcela novou korouhvičku, takže se zlaté slunce nad křížem (který sice na vrcholu střechy vypadá docela maličký, ale ve skutečnosti měří více než dva metry) dnes volně otáčí podle větru.

DNEŠNÍ STAV JE ŽALOSTNÝ

První zmínku o pravoslavném monastýru Pakra nacházíme v dokumentech z roku 1556. Souvisí s legendou o jistém „hajdukovi“, který se za svá díla pokál a dal vystavět první malou dřevěnou kapličku, kolem které vznikl i první „konak“ (cely pro mnichy). Bylo to před příchodem Turků do těchto krajů, kteří později kostel i monastýr vypálili. Roku 1765 byl postaven zděný kostel, v letech 1790 a 1800 postupně vznikl mužský monastýrský komplex s kapličkou na hřbitově a takzvaná „babský dům“ (babska kuća), asi tři sta metrů vzdálené stavení pro mnišky.

V hlubokém lese, v pustině v údolí řeky Pakry a bez ekonomického zázemí žili mniši velice nuzně, takže se na nějaký čas dokonce přestěhovali do monastýru Svaté Anny u Vrijesky. Spása přichází s Julijem Jankovićem, který monastýru daruje 1050 jiter pozemků – lesa, luk, polí, ovocných sadů. V Bijelé tak vzniká celý monastýrský dvůr s vlastním lesním, pasákem vepřů, kočím; monastýr měl vlastní mlýn, pilu a na Pakře byla později i turbína, která dávala elektrické světlo celému monastýrskému komplexu. Sloupy s žárovkami vedly až ke kapličce na hřbitově...

Zkázu přináší druhá světová válka. V roce 1941 mniši musí odejít a zvláštní komise tehdejší NDH odváží z monastýru 5 tun nejrůznějších artefaktů, archivní spisy, knihy, nábytek, inventář z kostela. V roce 1943 lehly navždy popelem mnišské cely, jen jejich malá část byla obnovena v roce 1968. Bohužel ve stylově a stavebně nevhodném provedení, což je i dnes kámen úrazu pro památkáře. Nová Jugoslávie znárodňuje monastýrskou půdu, 13 zbylých jiter nestačí pro život a tak v roce 1946 mnišky, které se jediné po válce do monastýru vrátily, žádají obec Daruvar, aby byly zproštěny poplatku na sociální pojištění…

Dnes je kostel sice chráněnou kulturní památkou, ale v ubohém stavu; z prostředků Ministerstva kultury bylo během posledního desetiletí vykonáno to nejpotřebnější, aby se budova nerozpadla. Byly vyztuženy zdi a základy, udělána drenáž, novou střechu měl nejdříve kostel a teď i zvonice (její opravy – výměna trámů, nový plech i ozdoby pohltily všechny prostředky na loňský i na letošní rok, 230 tisíc kun). Aby se ikonostas vůbec dočkal nějaké restaurace (Restaurátorský ústav vypracoval elaborát), dřevo napadené různými škůdci bylo fumigované (plynované). Ostatní pomalu, ale jistě zarůstá lesem. A byl to, ve své době, docela komfortní monastýr, všechny cely se daly vytápět zdobenými kamny zelené barvy, obvodová chodba byla dlážděná, uprostřed byl sice společný, ale splachovací záchod. Voda se do něj přiváděla trubkami z nedalekého potoka.

Vnitřek kostela Vavedenja Presvete Bogorodice krášlí cenný barokní ikonostas, dnes se 73 ikonami – ty, které na pravé straně chybí, byly odcizeny v roce 1991. Stejně jako kostel je i ikonostas v ubohém stavu a nutně potřebuje restauraci. Jak při představování knihy v Daruvaru v místnostech SKD Prosvjeta zdůraznil autor knihy Manastir Pakra u Slavoniji otec Luka Bosanac, zvláštní pozornost si zasluhuje ikona Vaskrsenje (Vzkříšení). Motiv Ježíšova zmrtvýchvstání je na ní znázorněn západním způsobem, který není v souladu s pravoslavným kánonem, ale odpovídá době pozdního baroka, kdy ikonostas vznikl (1779). Byla to tehdy vlastně módní záležitost a církev ji tolerovala...

I když v minulých letech docházelo k pokusům znovu monastýr oživit (poslední mnišky odešly v roce 1991), bohužel pro současné mnichy je velkou překážkou, že proud dodává agregát. A už vůbec nepřekonatelnou, že tu není mobilní signál a tím ani spojení na internet. Dobrá je však zpráva, že byl celý náklad knihy o Monastýru Pakra ve Slavonii (400 kusů) vydaný nákladem Eparchie slavonské zcela rozebrán a uvažuje se o dotisku.

V. Daňková/vd, Monter, archiv

Po opravě zůstane zápis – Původní makovice neobsahovala žádnou schránku se zápisem o stavbě věže, proto se otec Luka rozhodl využít letošní příležitost. Písemné svědectví o tom, kdy začala a kdy skončila obnova věže, kolik stála, s přiloženými starými i novými fotografiemi a mincemi hermeticky uzavřel do – termosky, kterou pak pracovníci Monteru vložili do makovice pod křížem. Ač je výběr termosky k tomuto účelu zcela neobvyklý, je to, říkají odborníci, docela dobré improvizované řešení.

Liturgie třikrát do roka – Přestože je monastýr Pakra v zuboženém stavu, alespoň třikrát do roka se tam konají bohoslužby. Nejvíc věřících se sejde na „Preobraženje Gospodnje“ (Proměnění Páně) 19. srpna, kdy se zde od nepaměti konala hojně navštívená letní pouť (kram), a tato tradice se, i když v menším rozsahu, zachovala dodnes. Toho dne se žehná i prvním hroznům; je to také znak, že se „zamyká“ voda a létu je konec. Další slavnost (slava) je 4. prosince, na patrona kostela čili na „Vavedenje Presvete Bogorodice“ (Uvedení Přesvaté Bohorodičky do chrámu). Pokud vás při prohlídce okolí zaujalo malé funkční molo nad řekou a přemýšleli jste, k čemu vlastně slouží, tak k zajímavému rituálu „ o svátku Křtu Páně v předvečer Zjevení Páně (na Krstovdan uoči Bogojavljanja) 18. ledna. Tehdy po liturgii všichni v procesí sejdou k řece Pakře, kde se koná „veliko osveštanje vode“. Foto eparhija-slavonska.com