Zvlášť výrazné to bylo, když mezi nás přišel Patrik (brzy jsme mu tak začali mezi sebou říkat, ne z neúcty, ale protože jsme ho vnímali jako svého). Od oltáře každého z nás vždy pozdravil veselý pohled a úsměv. Byla zřejmá jeho radost z toho, že nás vidí. S úsměvem nás od oltáře uvítal, s úsměvem se s námi po mši loučil. Odcházeli jsme vskutku s pokojem v duši i mysli. Tak každou neděli a po každé mši.

Během posledních let v končenickém farním kostele Nanebevzetí Blahoslavené Panny Marie často zněly české nábožné písně. Už farář don Ivan Matijević nabádal české věřící, aby zpívali ve svém jazyce. Farář Patrik Alatić je v tom velice podporoval, podněcoval a některé zpíval česky spolu s nimi. Česky se zpívaly vánoční i velikonoční písně, písně mariánské…

Kostelní pěvecká skupina zpívala po mši v první červencové neděli českou verzi písně Zdrávas Maria. Vždy ji zpívala s nadšením a z plného srdce. Té neděle slova těžce plynula ze rtů. Nabývala na fyzické velikosti, zalévaly je slzy. Farář Patrik Alatić oznámil, že brzy nastoupí na jinou farnost. Po osmi letech v Končenicích odchází do Velimirovce u Našic. „Odcházím se smíšenými pocity. Především je tu smutek kvůli odchodu. Po osmi letech odcházím z farnosti, kde mě lidé přijali jako svého, kde jsem měl pocit rodinné sounáležitosti. Jdu do pro mě neznámého kraje našeho biskupství. Vnímám to ale jako ještě jednu výzvu ve svém životě.

Končenická farnost byla první farností, v které jsem byl farářem. Bylo překrásné jím být a jsem šťastný, že jsem se jím mohl stát. Během osmi let, které jsem strávil v Končenicích, jsem vyspěl a dospěl jako osoba i jako kněz... Věřím, že budu navštěvovat svou nynější farnost. Velimirovac není tak daleko, je částí Požežského biskupství, příležitosti k návštěvě a slavnosti vždy budou, a věřím, že se budeme setkávat i na některých poutích.“

V životě každého člověka bez ohledu na povolání jsou zkušenosti, na které by rád zapomněl. Farář Patrik je výrazně kladná osobnost. I na těžké okamžiky se dívá jako na zkušenost. K těžkým okamžikům v lidském životě bezesporu patří osamělost. „Myslím, že je osamělost nejtěžší částí kněžského povolání. Na tu vás nikdo nemůže připravit. Vše je snadné, dokud je kněz mladý, ale s věkem je těžší se s ní vypořádat. Pokud jde o těžké okamžiky, většinou jde o nedostatečnou úroveň komunikace a vzájemného pochopení.“

Kněžské povolání je pro ostatní lidi povoláním zvláštním. Z toho vyplývá, že by i kněží měli být jiní než ostatní. Tento dojem podtrhuje i zpovědní tajemství. Zdá se, že je tajemství velkým břemenem, zvlášť proto, že ho zpovědník na rozdíl od ostatních lidí, kteří se o tajemství mohou podělit, musí nést sám. Navíc je velice pravděpodobné, že věřící zpovídají velmi často stejné hříchy. „Zpověď je vždy citlivá záležitost pro zpovídajícího se i pro kněze. Osobně zbožňuji svátost pokání a usmíření – zpovědi. Je to konkrétní setkání s Bohem, který odpouští (neodpouští kněz nějakou svou mocí, ale jménem Ježíše uděluje svátost smíření). Dodržovat zpovědní tajemství není těžké, i když se může zdát, že je tomu právě naopak. Proto se vždy může knězi říci vše otevřeně a přitom nenarazit na odsuzování. Je normální, že se hříchy opakují, protože se často i naše dny i povinnosti opakují. Zpověď nám při tom pomáhá, abychom alespoň o trochu méně hřešili.“

Kromě kněžských služeb farář Patrik Alatić učil v České základní škole v Končenicích. „Být učitelem je těžké povolání. Občas namáhavé, pro mě hezké jak kvůli dětem, tak kvůli všem těm, kteří ve škole pracují. Být učitelem je velká zodpovědnost, která nezahrnuje jen pouhé přenášení vědomostí, ale v součinnosti s rodiči výchovu dětí, aby se jednoho dne staly odpovědnými členy společnosti.“

Každý měl při setkání s Patrikem pocit, že ho vidí rád. Mnozí s ním prožili mnoho hezkých okamžiků nejen v kostele, ale i na poutích do Marije Bistrice, Voćinu, Pleternice... V minulých letech uspořádal během roku milosrdenství ve velikonočním postním období pouť do Požegy, k Panně Marii ustavičné (rychlé) pomoci ve Slavonském Brodu, do mariánské svatyně v Aljmaši a do svatyně Drahocené krve Ježíšovy v Ludbregu, obnovil pouť do Světinky v Daruvarském Brestově... Velkým přáním bylo příští rok navštívit národní svatyni sv. Josefa v Karlovci. „Do paměti se mi ale nejvíce vryla vzpomínka na mé 33 narozeniny. Ne kvůli dortu a nádherné písni, ale kvůli krásnému překvapení.“

Během jeho služby v končenické farnosti začaly poutě dětí a mládeže z Daruvaru přes Lipovec a Brestov do Končenic. Ve farním kostele byli její účastníci na bohoslužbě a pak na občerstvení v místním Českém domě. Farář připomněl, že iniciátorkou pouti byla učitelka náboženství Ksenie Tomášková, on že „měl velmi příjemnou roli hostitele.“

Svůj volný čas náš farář většinou tráví čtením a na procházkách. Večer se podívá na nějaký seriál, hlavně z anglické jazykové oblasti, nebo na film. Jeho oblíbeným filmem je Pán prstenů. Rád čte všechno. Většinou čte teologickou literaturu, občas i beletristiku. Svým farníkům by rád doporučil knihy Jana Pavla II. Překročit práh naděje a Benedikta XVI. Poslední rozhovory.

Farář Patrik je velice vstřícný, rád si popovídá. Jednou prohlásil, že by se mu líbilo, kdyby byl končenický kostel pojmenován podle svatých Cyrila a Metoděje, jak si to původně končeničtí věřící přáli. Sochy těchto dvou slovanských apoštolů jsou umístěné v průčelí kostela, navíc – Požežské biskupství bylo založeno 5. července, o svátku těchto věrozvěstů. Kromě toho „v našem kraji není ani jeden kostel Cyrila a Metoděje, což by byla hezká zvláštnost naší farnosti.“

Touha být knězem doutnala v Patrikovi odmala. Od začátku školní docházky byl ministrantem. Touha byla stále zřetelnější. S konečnou platností se k překvapení mnohých rozhodl být knězem jako maturant požežského gymnázia. Překvapením to bylo proto, že měl rád matematiku a všichni, rodiče, kamarádi i učitelé, byli přesvědčeni, že ji bude studovat. „Často říkám, že to byla moje první láska. Rodiče težce nesli mé rozhodnutí. Když jsem jim sdělil, že budu knězem, potřebovali určitý čas, aby se s ním vypořádali. Matka se s tím smířila za šest měsíců, otec za čtyři roky. Zvlášť proto, že jsem jejich prvorozený. Nyní jsou šťastní, že jsem si vybral kněžské povolání.”

Mnohokrát po mši svaté s radostí ohlašoval primice. Bylo zřejmé, že se na každou velmi těší, jak velkou radost mu způsobují. Jeho primice se konala 3. července 2005. O týden dříve, 26. června, byl vysvěcen na kněze. Primice byla pro něj velkou událostí. Vzrušení, trochu strachu – mši sloužil poprvé samostatně – převážně nepopsatelná radost, protože „jsem se konečně dostal tam, kde jsem jako dítě toužil být. Když navíc svou radost sdílíte se svými nejmilejšími a máte podporu ostatních kněží... nádherná událost…“

Věra Vystydová/lo

České kořeny

Patrik Alatić se narodil 29. prosince 1980 v Požeze otci Dragutinovi a matce Sretence. Má tři sourozence, sestru Karolinu a bratry Dominika a Benjamina. Po ukončení pětiletého studia na Katolicko-bohoslovecké fakultě v Záhřebu byl kaplanem v Daruvaru, pak farářem v Končenicích.

Hlásí se k českým kořenům. Jeho praděda se jmenoval Drahotusky, do požežské doliny se přistěhoval na začátku 20. století. Neví bohužel, z kterého kraje Čech nebo Moravy. Sám si o tom s babičkou nepovídal a otec si také mnoho nepamatuje. Chtěl se naučit česky, protože, říká s úsměvem: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. „Především ale proto, že jsem chtěl umět jazyk svých farníků. Bohužel, zůstalo jen u přání.“ Kromě svého mateřského jazyka mluví a čte anglicky, latinu používá, jen když jde o teologické texty. Upřímě dodal, že se po léta učil němčinu, ale že ji dostatečně nezvládl.