„Veškeré moje spojení s češtinou je vlastně velice náhodné,“ prozradil nám H. Sarkotić, když jsme navštívili jeho hodiny češtiny. „Po gymnáziu jsem chtěl studovat dějiny a etnologii, ale protože na tomto oboru nebyl dostatek míst, zapsal jsem se na záhřebské Filozofické fakultě na češtinu a polštinu. Myslel jsem, že tam rok vydržím, a pokud se mi to nebude líbit, že přestoupím na studium jiného oboru. Ale, líbilo se mi, a tak jsem ho absolvoval.“
Předtím neměl žádné informace o České republice a o české menšině v Sisku věděl jen to, že existuje. Během studia se to podstatně změnilo, a profesoři, kteří přišli z Česka, jakož i terénní výuka, mu otevřely dokořán dveře do světa, o kterém dříve neměl tušení. Po ukončení fakulty se náhodou dozvěděl o výběrovém řízení na učitele češtiny. Dostal práci, kterou považoval za dočasnou, protože neměl žádnou zkušenost a koneckonců ani nestudoval učitelský směr, ale knihovnický. Ale vzdor veškerým obavám se v nové roli vyznal výborně, a nyní je učitelem češtiny už pět let a práce s žáky se mu velmi líbí.
Většina žáků se začala učit česky už v první třídě a pan učitel ve výuce používal učebnice Čeština vesele, později se hlavní pomůckou stal časopis Dětský koutek. Hodně si vyhledá sám a na hodiny se připravuje pomocí různé literatury, včetně internetu. „Zdědil jsem několik učebnic a čítanek od předchozích učitelů, ale bohužel ty jsou pro naše potřeby nevhodné, jsou spíše přiměřené žákům modelu A, kteří mají kompletní výuku v českém jazyce,“ říká H. Sarkotić.   
„Na začátku bylo žáků málo, pět šest. Pak jsme měli dvě skupiny, jako i  dnes, po čase se zájem o výuku češtiny zvyšoval. Nyní chodí do skupiny žáků nižších tříd jedenáct dětí, do skupiny vyšších tříd dvě, celkem třináct žáků, což je největší počet od začátku výuky českého jazyka v Sisku.“ Někteří žáci přišli do školy, až když začali tančit ve folklorní skupině sisacké České besedy. Pak za nimi přišli i jejich sourozenci a přátelé.
Díky své práci se H. Sarkotić začal zajímat i o krajanský spolek a chodí do Besedy na valné hromady a divadelní představení. „Musím se ale přiznat, že nejsem v Besedě činný, zavítám tam zřídka, a nejčastěji na divadlo, které mě osobně zajímá nejvíc.“
Přestože jeho dočasné zaměstnání trvá už skoro pět let, Hrvoje Sarkotić ho i dále považuje jen za přechodné. Protože je to jeho jediné oficiální pracovní angažmá, a protože jde o pouhé čtyři hodiny týdně, je jasné, že se jím neuživí. „Něco si sice přivydělám honorárním překládáním, hlavně z polštiny, ale nebýt rodičů...“ Text a foto M. Pejić