Trochu jinak pojali své roční setkání Spolek Němců a Rakušanů ze Sirače, jejich Gastro manifestacija nacionalnih manjina je akce, která do středu pozornosti klade menšinovou gastronomii. Na siračské akci bylo nejen zajímavé, ale i poučné vidět, co jako „své pokrmy“ nabízejí různé menšiny žijící v Chorvatsku.
Kuchyň–jazyk – Podle etnologů, jídlo je to poslední, čeho se přistěhovalec zříká v novém kraji. Vysvětlení je jednoduché – tradiční pokrmy vznikají v soukromém prostředí kuchyně, kam nemají přístup jiní lidé, a přistěhovalecká rodina se nemusí řídit jinými, než svými zvyklostmi. Jazyk je naopak pojítko s veřejným prostorem a tak je co dříve ovládat jazyk nového prostředí nutné i z čistě ekonomických důvodu. Také předpoklad pro lepší společenské začlenění a tak se rodiny nezřídka svého přistěhovaleckého jazyka zříkají dobrovolně. To poslední, co si tedy vystěhovalec drží jako „svoje“ v novém kraji, je specifická kuchyň, to pevněji, pokud jsou přinesené gastronomické zvyklosti jiné než v novém kraji. Proto najdeme jak v Americe, tak v Česku (známá pražská Sapa) celé velké tržnice nabízející ingredience, které pro vaření nenajdete v běžném obchodě.
Romská sarma – Proč chorvatští Romové považují za své tradiční jídlo sarmu, pokrm, který se na Balkán dostal z východu, je těžko vysvětlitelné. Romové-Lovari, kteří v bjelovarsko-bilogorském županství žijí už pět století a považují se za „autochtonní“, myslí, že je to proto, že do těchto krajů přišli s Turky jako kováři jejich jezdeckých čet. Jenže sarmu v Sirači nabízeli jako své jídlo i Romové-Bajaši ze Záhřebu, kteří mají v Chorvatsku „jen“ stoletou tradici a mluví docela jiným jazykem než Lovari. Ať už je tomu jakkoliv, dostupná romská literatura říká, že pravá romská sarma musí být ne z mletého ale drobně nakrájeného a usekaného masa, musí být pikantní (nabízená v Sirači byla) a že by správně měla být uvařená v kotlíku na ohni.
Ukrajinský boršč – Kulinářští odborníci mají jasno, že boršč – hustá zeleninovo-masová polévka, dnes typická pro celé Rusko je původní ukrajinské jídlo. A tak tento pokrm s charakteristickou barvou a vůni červené řepy (cikla) nemohl chybět na stánku ukrajinského spolku z Lipovlan. V druhém hrnci se k ochutnání nabízelo další populární ukrajinské jídlo pirohy. Pirohy se dělají v celé ruské oblasti, a to z různých druhů těsta a s různými náplněmi. Lipovlanští v Sirači nabízeli pirohy v podobě taštiček z bramborového těsta plněné zelím. Kroje, ve kterých členové KPDU Karpati vystupují, jsou originální, zakoupené v okolí města Lvov, které je střediskem dnešní oblasti západní Ukrajina (dříve Halič – Galicija).
Italové nabídli celé menu – o nejucelenější gastonomickou menšinovou nabídku v Sirači se postarali Italové z Lipiku. Jako předkrm nabídli slavný koňský salám, ryze italská specialita, ze které vesnice Ploštine udělala svůj brend a základ své tradiční podzimní akce. Hlavní chod byl šnečí guláš – podle údajů Italské unie o tuto původně francouzskou specialitu pečují v Chorvatsku jen dvě italské enklávy. Jedna je v istrijském Galižanu, kde se koná Fešta od puževa (plží slavnost) a kde se jako příloha k jídlu šuga od puževa podává palenta (kukuřičná kaše), stejně jako se dělá se šnečím gulášem v Lipiku. K desertu nabízeli italské fritule čili jednu z mnoha verzí smažené cukrovinky typu českých koblih. Velice zajímavá je právě benátská varianta fritul, základ takzvaných castagnol je totiž křehké těsto (prhko tijesto) a ne jako obvykle, kynuté těsto.
Maďarský guláš a fiš – Na rozdíl od jiných menšin, které svá jídla předem doma uvařily a na slavnosti jen rozdávaly, členové maďarského spolku svůj guláš a fiš (rybí polévka) v Sirači opravdu i vařili. A to navíc v kotlíku a speciální hliněné nádobě. A tak hodinu a půl obcházeli diváci kolem ohýnku a poslouchali podrobnosti receptu, ve kterém je prý nejdůležitější pravá domácí paprika z Baranje, která dává jídlu specifickou a nezaměnitelnou barvu, chuť i vůni. To se potvrdilo, když bylo uvařeno a po všem se – jen zaprášilo.
Německý preclík s wurstem – Po druhé světové válce a nuceném vystěhování německého obyvatelstva z těchto krajů, německy hovořící populace v Sirači téměř vymizela. Proto Spolek Němců a Rakušanů začínal před třemi lety fakticky od nuly. Pro svůj stejnokroj si sbor vybral dirndl, typický kroj, který se nosil v Rakousku a jižním Německu čili Bavorsku. Proto také na svém stánku jako typické německé jídlo nabízeli preclík s wurstem, čili siračskou variantu bavorské bíle klobásy. (Jen pro pivo, které k celé té Bavorské atmosféře nemyslitelně patří, jste si museli dojít na šenk.)
České škubánky a bramborové placky – Na českou kuchyň měly velký vliv jiné národní kuchyně bývalého Rakousko-Uherska a tak neudivuje, že malé vdolečky pomazané povidly a smetanou, které Česká beseda Dolany nabízí při různých příležitostech pod jménem „furianti“ jsou jen variantou„bavorských vdolečků“. Zato další dvě pochoutky, které dolanští představili, každá česká kuchařka považuje za „typické staročeské jídlo“. Základ obou je „těsto z vařených brambor a mouky“, navíc prý „bramborové placky každému náramně chutnají, ale nikomu se je dnes už nechce dělat“. Pravé by měli být pečené na plotně, a to dolanské byly. Pokud se placky považují za přílohu, škubánky (v západních Čechách také kucmoch) je sladké hlavní jídlo, které se nejčastěji sype mákem, ořechy a omastí sádlem.
Podle Wikipedie, škubánky se tak jmenují, protože se lžící vykrajují z těsta „škubnutím ruky v zápěstí“. V některých chorvatských krajích se velice podobně jako škubánky vaří takzvané bijeli žganci, které se posypané osmaženou cibulkou či slaninou podávají jako příloha k hlavnímu jídlu. Text a foto V. Daňková
Tradiční hadrové bačkory – Mezi stánky, které se prohýbaly pod různými jídly, návštěvníky gastronomické slavnosti pozornost upoutával stoleček plný bačkor, ušitých podomácku z hadrů. Podle členů Sdružení Italů Lipik právě šití takových krpenih papuča je tradice, kterou si Italové přinesli s sebou na Pakracko.