„Po nějaké době jsem musel narukovat na vojnu, a když jsem se vrátil, zkusil jsem pokračovat ve studiu, nyní ale na vyšší škole. Když mi už zůstaly jen dvě zkoušky, seznámil jsem se s dívkou, Tatjanou, do které jsem se zamiloval, ona zůstala v jiném stavu, já začal pracovat, a fakultu jsem zase nechal stranou.“
Všechno se dělo filmovou rychlostí. „Práci jsem dostal v říjnu roku 1989, v listopadu jsme se oddali, v únoru příštího roku se nám narodila dcera. Vbrzku potom vypukla válka, pak přišlo druhé dítě, a když jsem se vrátil z války, přišlo i třetí...“ Dvě další děti jsou synové a je zajímavé, že se oba narodili stejného dne, 1. srpna 1991 a 1993.
„Všechny tři naše děti jsou dnes už dospělí lidé. Dcera Mirjana vystudovala angličtinu na Filozofické fakultě a učí ji v jedné škole ve Vrbovci. Starší syn Ivan se stejně jako já vyučil soustružnictví, a po práci ve firmě Gramip se přestěhoval do Dolní Zeliny. Mladší syn Damir také absolvoval soustružnickou školu, ale nikdy v tomto odboru nepracoval – s geology pracoval na stavbě rychlostní silnice, pár let jako ochranář, a nyní je profesionálním hasičem,“ napočítává Darko telegraficky nejdůležitějších události ze svého života.
Rodina se tedy rozptýlila na všechny strany a Darko, který se mezitím i rozvedl, se věnoval činnosti v krajanském spolku. V krajanských kruzích ho známe od samého založení České besedy, víme, že od roku 2013 stojí v čele spolku, a že ho velice úspěšně vede.
Dragija zřejmě není příjmení české, krajanskou linii má po mamince. „Moje maminka, Stanislava, byla za mlada Kolaříková, její původ je český a hlásí se k české národnosti,“ praví náš spolubesedník. „Oba její rodiče byli Češi – Kolařík a Zouhar.“ Otec Ivan pochází z Prigorje, narodil se v Zadrkovci u Kominu a na prahu zletilosti se s rodiči přestěhoval do Zetkanu u Dubravy, kde koupili dům od české rodiny Bohatkovy. Brzy si vzal za ženu Stanislavu Kolaříkovou, která bydlela naproti. „Hned se brali. Tatínek měl jen osmnáct, maminka ani tolik. Žili u maminčiných rodičů, Josefa a Kamilky Kolaříkových, kteří doma mluvili jen česky. Chodili k nim krajané z vesnice. Bylo to místo krajanského shromažďování, tu se povídalo, hrály karty… Dokonce i táta přijal češtinu za svou, a můžu říci, že ji ovládal lépe než někteří Češi.“
„Děda měl po válce malý krámek, ještě máme někde na půdě ceduli, na které píše Josip Kolarik Sitničarija. Tedy příjmení se už změnilo z Kolařík na Kolarik,“ vzpomíná D. Dragija a dodává, že v jeho dětství češství nebylo hodně populární, a kdyby mezi sebou mluvili česky, jiné děti jim hanlivě říkali „Pemci, Pemci!“
„Jednu dobu se čeština učila ve škole v Dubravě. Jezdila sem učitelka z Daruvaru, ale o výuku jazyka nebyl velký zájem. I já jsem chodil na český jazyk jen jedno pololetí.“ V rodině mluvil Darko mateřštinou jen s dědou a babičkou. Kromě jazyka jeho češství výborně doplňují dochované rodinné dějiny. Přesně se totiž ví, kdy se a odkud předkové přistěhovali. Kolaříkovi, dědův otec, který se také jmenoval Josef, a maminka Marie, rozená Malinovská, přišli do Chorvatska na sklonku devatenáctého století z vesnice Sobůlky u jihomoravského Kyjova. Předkové babičky Kamilky Zouharové pocházejí z městyse Křtiny v okresu Blansko.
Zájem o češtinu, o původ, o kořeny, obnovilo založení krajanského spolku v roce 2009. „Byl jsem na zakládajícím shromáždění Besedy, a asi měsíc potom mě pozvali, abych se zapojil do pěvecké skupiny, která už začala cvičit. Věděli, že jsem se v životě dost zabýval hudbou, a tak je logicky napadlo, že by mě to mohlo zajímat. Přišel jsem na zkoušku a zůstal,“ vypraví Darko. Hudební zkušenosti získával od dvanácti let, kdy spolu s bratrem začal hrát na klarinet v hasičském orchestru. „Už v sedmé třídě jsem měl kapesné z hraní na pohřbech, a jak jsem dospíval, tak se láska k hudbě vyvíjela a posouvala do jiné oblasti, na zábavní a rockovou hudbu a začal jsem se učit hrát na bubny.“
Hasičská dechovka brzy zanikla, a když se ukázala potřeba doplnit hudební orchestr České besedy, Darko si po třiceti letech znovu vzal klarinet do rukou a pokračoval tam, kde se zastavil v polovině osmdesátých let. Když se stal předsedou spolku, práce a povinností jen přibývalo. „Zvolili mě nejdříve za místopředsedu, protože si uvědomili, že umím trochu česky. Prakticky jsem ale tři roky vedl spolek, protože předseda Fráňa Vondráček bydlel dost daleko a fyzicky dělat víc nemohl, protože byl často na cestách. Pak mě v roce 2013 zvolili za předsedu.“
Tato funkce, díky které často cestuje do jiných krajanských spolků a setkává se s krajany, kteří slušně mluví česky, zvlášť v Daruvaru a okolí, mu usnadnila učení se češtině. Čeština mu prospívá také v práci, protože pracuje v komerční službě firmy, která má dobré obchodní styky s českými kupci.
Činnost v České besedě Záhřebského županství není snadná. Patří k ní krajané z území obrovského prstenu kolem hlavního města, a proto některé členy těžko na akce získává. Přesto má spolek téměř tři sta členů a skvělou činností v ní vynikají dva pěvecké sbory a hudební skupina. Je jich sice nejvíce z Dubravy, kde Beseda sídlí a z okolních vesnic, ale přicházejí i krajané ze vzdálenějších míst. První besední pěvecká skupina byla mužská, a tím se spolek lišil od všech ostatních, kde v pěveckých skupinách a sborech zpívaly převážně ženy. Jinačí byl i repertoár, který se skládal z temperamentních moravských nápěvů a další zvláštností byl cimbál, který orchestru dával jedinečný zvuk. Cimbalista bohužel už v orchestru není, ale muzikanti i nadále upoutávají pozornost skvělou hrou.
„Co se týče plánů, budeme šťastni, když udržíme nynější úroveň činnosti. Po začáteční euforii, která trvala tři čtyři roky, zájem začal klesat. Nyní přijde do Besedy možná pět nových členů ročně, zatímco starší členové odcházejí a už s potížemi získáváme zpěváky do sboru. Dělali jsme i anketu o zájmu dětí učit se češtinu modelem C, ale přihlásily se jen tři. Kurz češtiny jsme také museli zrušit kvůli nedostatku zájmu,“ rezignovaně uvádí D. Dragija, ale přece optimisticky uzavírá: „Tady, kde máme Klub České besedy, obec chystá stavbu nového moderního kulturního střediska, a to možná bude podnětem k většímu zájmu o práci ve spolku a k lepší činnosti.“ Text M. Pejić, foto mp a rodinné album
Cesty do pravlasti
Jednou ze zvláštností v činnosti České besedy Záhřebského županství jsou každoroční zájezdy do České republiky. „Už v prvním roce působení jsme jeli do Čech a jezdíme každý rok, v prvních letech Besedy na podzim a potom na jaře. Pokaždé cestujeme do jiné části Česka, navštívili jsme všechny jeho kraje,“ říká D. Dragija a zdůrazňuje, že dvakrát byli v Praze a nejdůkladněji procestovali Moravu. Z Moravy pocházejí předkové všech členů spolku. „Vloni jsme navštívili vesnice, z kterých přišli naši předkové. Vedoucí cesty Fráňa Vondráček měl poznatky o tom, kdo odkud pochází, a v každé vesnici jsme na hřbitovech hledali svá příjmení.“ Členové Besedy každý rok cestují i po Chorvatsku a všechny cesty si platí sami. „Utvořila se skupina lidí, která ráda cestuje, a veškeré výdeje si každý hradí sám. Máme štěstí, že je náš první předseda Fráňa Vondráček turistický průvodce a vždycky najde vhodné aranžmá a připraví skvělé plány zájezdu.“