Pole kolem Ilovy a jejích přítoků sloužila našim předkům jako ona pověstná „hora bramborová“, která v nejhorších dobách bídy a přistěhovalecké nouze pomohla kolonistům v nových krajích přežít. Její název nám dnes pomáhá přesněji odpovědět na otázku, kde se vlastně česká enkláva ve Slavonii před dvěma sty lety začala vytvářet – někde uprostřed pomyslné čáry mezi Záhřebem a Osijekem, kolem řeky Ilovy.
Z jiného úhlu se samozřejmě dívá na řeku Ilovu chorvatská hydrografie; pro ni je Ilova jen jednou z menších řek. Encyklopedie věnují Ilově skromných šest až deset řádků: je to levý přítok Sávy, který měří 85 kilometrů, a v jeho poříčí jsou dokonce tři rybníkářství. Někde najdeme údaj, že Ilova pramení na svazích východní Bilogory, jinde na úbočí severního Papuku. Odhalit, jak tomu doopravdy je, nám pomohla naše věrná čtenářka a dopisovatelka Míra Ježincová:
„Ilova je řeka mého mládí, k ní jsme chodili v létě plavat, kolem ní byla naše pole, která jsme chodili obdělávat. Pamatuju si na někdejší železniční most u Maslenjače a jak se tam řeka umí vylít z koryta. A představte si, teď jsem zjistila, že moje nová známá má za stavením pramen Ilovy. Jestli chcete, ten pramen vám ukážu.“
Setkání s Marií-Mariškou Lončarićovou ve vesnici Velika Babina Gora, kam vede makadamová odbočka z Pivnic, bylo velice milé. Bylo vidět, jak je ráda, že jí Míra už tři roky pomáhá zdolávat osamělý život ve vesničce, která, jako řada dalších v Chorvatsku, vymírá.
„Narodila jsem se v roce 1938, a když jsem začala chodit do první třídy, obě velké třídy vesnické školy byly plné dětí. Žil tu také učitelský manželský pár a ve vesnici bylo stále veselo. Harmonika byla slyšet skoro každé odpoledne a píseň jen hlaholila vesnicí. Mladí ale odešli, staří zemřeli...“
Dětí se s manželem nedočkali a tak po jeho smrti žije tato stařenka sama, společnost jí dělají dva psi a kočky. První sousedky jsou na tom zdravotně hůře než ona a tak k ní vlastně nemá kdo – kromě Míry – přijít na návštěvu. Mariška nikdy neměla lehký život a tím spíš ho nemá snadný teď. Když potřebuje jít k doktorovi nebo něco vyřídit v Đulovci, v obci, kam vesnice patří, musí si objednat taxi. Může sice nakupovat v pojízdném obchodě, ale s třetinovou přirážkou k ceně. Jednou za měsíc přijede z větší dálky synovec a pomůže s prací na zahrádce, několikrát ji navštíví Míra.
Cestičku ve velice příkrém svahu za stavením prosekala Mariška den předtím kosou. Jinak bychom pramen Ilovy nenašli, stejně jako před asi čtyřmi lety dva mladí geologové. Marně bloudili houštím, než se ve vesnici zeptali, a vesničané je nasměrovali k Marišce. „Měli nejmodernější přístroje, které ukazují vodní toky pod zemí, takže by ten pramen nakonec našli, jen by jim dlouho trvalo, než by se prodrali zarostlým svahem,“ směje se Mariška.
A vzpomíná, jak toto místo vyhlíželo kdysi: „Než si lidi vykopali studny, polovina vesnice nosila vodu k pití a vaření z pramene Ilovy. A k louži, ve které se shromažďovala voda pár metrů níže od pramene, vodili napájet krávy. Celý svah byl posekaný, trávou se krmil dobytek, a teď nelze ani vidět jeho konec. Ani louky, kudy teče docela malý potůček – budoucí řeka Ilova, než se k ní přidají další prameny a potůčky.“
Pozemek, na kterém si Lončarićovi vystavěli dům, koupili od rodiny Jungovy, která zde už tehdy nežila. Skromný domov udržuje Mariška v úhledném pořádku. Trámy na stropě, studna na dvoře, na chodbě místo k modlitbě. Ke kapličce na návsi to má daleko, stejně se tam bohoslužba koná zřídka. Určitě ale o Petrovu, o svátku sv. Petra, světce, kterému je zasvěcená. Vesnicí vede úzká asfaltka po hřbetu kopce, na kterém se Velika Babina Gora rozložila. Ze silnice je krásný pohled na hory, které z jedné i druhé strany lemují horizont, ideální pro cyklisty.
„Kdyby udělali turistickou stezku, dovolila byste, aby návštěvníci chodili přes vaši zahradu k pramenu Ilovy?“ ptáme se paní domácí. „Proč ne? I před námi všichni měli volný přístup k vodě z pramene Ilovy,“ odpovídá. Ale kdo bude sekat trávu, přemýšlíme, když s holí sestupujeme od pramene zpátky k domku číslo 18, který najdete v těsné blízkosti hřbitova. A je nám teď vlastně líto, že se osmdesátiletá stařenka kvůli nám plahočila po takovém příkrém svahu s kosou.
Ale kdoví, i divy se někdy stávají a možná se někdo z těch dvou mladých rodin, které zde žijí, rozhodne k něčemu, jako je venkovský turismus. Jinak vám, milí čtenáři, nezbývá, než se podívat, jak pramení naše krajanská řeka Ilova – na naší fotografii.

DŘÍVE MOČÁLY, DNES KANÁL, ZÍTRA AKUMULACE
Všechny historické dokumenty říkají, že první čeští přistěhovalci do Poiloví to neměli lehké. Jednou z největších překážek byl zdejší močálovitý terén. Právě proto vznikly v roce 1903 Končenické rybníky, první řízený zásah do toku Ilovy.
Velká regulace proběhla v letech 1964 až 1982, kdy řeka dostala zcela nové koryto toku, dlouhé 68 kilometrů. Na rozdíl od „staré Ilovy“, která se volně klikatila loukami, „nová Ilova“ teče 45 kilometrů naším územím v co nejkratší linii. Od Maslenjače pod Ivanovým Selem do Velkých Zdenců vodu v ilovském kanálu regulují tři vodní kaskády (odborně jsou to chorvatsky „vodene stepenice“, lidově „šlajsy“) a tři jezy (chorvatsky jsou to „ustave“ a ty tři na Ilově vodohospodáři nazývají „50 kilometar“, „Krejča“ a „Ulovec“, pojmenované podle bývalého mlýna).
Všechny tyto údaje jsme získali v daruvarské správě podniku Hrvatske vode, které spravuje povodí Ilova-Pakra. Dozvěděli jsme se také to, že vodohospodářská strategie před třiceti lety byla vedena myšlenkou, vodu co dříve odvést ze svého území, a proto se stavěly kanály. Mezitím se podnebí změnilo, počasí a dešťový režim také – nyní je buď velké sucho, nebo prší najednou až moc. Dnešní plochy obdělávané půdy nemohou tolik vody najednou vstřebat a nechat ji vsáknout do hlubin, protože nemají pomoc dřívějších velkých, hlubokých lesů.
Neexistují už ani meze a potůčky, rokliny, které dříve omezovaly malá políčka a byly přirozeným domovem pro množství drobných zvířat a živočichů, jež by kypřili půdu, a svými kanálky pomáhali vodě, aby našla cestu do hlubin podzemí.
V celosvětovém boji proti suchu odborníci a evropské fondy nyní prosazují budování velkých přehradních nádrží a obnovu menších, zanedbaných rybníků, mokřadí, remízků, nádrží, alejí, mezí.
Podobný plán už existuje i pro Ilovu. Do pěti let by měla u Dijakovce vzniknout nová akumulace a retence (zadržení). V údolí pod Malým Miletincem by se v období deště voda zachycovala a akumulovala a v suchých obdobích by se podle potřeby vracela do koryta Ilovy, aby sloužila jak zemědělcům, tak rybářům.   Text a foto Vlatka Daňková

Velika Babina Gora – Nejsevernější vesnice obce Đulovac, hned za vesnicí začíná Viroviticko-podravské županství. V roce 1931 žilo ve Veliké Babině Goře 650 obyvatel, v roce 2011 už jen 55. Budovu, ve které byla kdysi škola a obchod, dnes pomalu pohlcuje lesní porost.

Ilova zde může být vysoká skoro 6 metrů – V těchto dnech Ilova u Maslenjače teče líně a nezasvěcený těžko uvěří, jak zrádná v těchto místech může být.
Za přívalových dešťů její koryto nemůže pojmout všechnu vodu, kterou o něco výš do ní přináší říčka Rijeka, a v nejtěžších případech zaplavuje silnici. Nejvyšší zaznamenaný stav vody na automatické měrné stanici u Ilovy v Maslenjači (můžete ho sledovat na stránkách podniku Hrvatske vode) byl neuvěřitelných skoro šest metrů, přesně 548 centimetrů, a to 4. května 2014. Pamětníci tvrdí, že v roce 1972 byl určitě ještě vyšší, jenže vodu tehdy ještě neměřila automatická stanice, a tak údaje na internetu nejsou k nalezení.