Letos se ale kurz konal naposled v Dobrušce. Kvůli uzavření tamního školicího centra Univerzity Karlovy, kurz bude pokračovat v Poděbradech.
Kurzu, který začal v roce 1991 a byl určen pro ukrajinské krajany, kteří se chystali přestěhovat se do Čech, se od roku 1994 zúčastňují také krajané z Chorvatska, a od té doby se bez nich neobejde. Letos českou menšinovou komunitu v Chorvatsku zastupovali Domagoj Dragija z České besedy Záhřebského županství, Rebeka Selicharová z daruvarské Besedy a Lucie Syrůčková z Besedy záhřebské. Připravil M. Pejić, foto kurzisté

DOMAGOJ DRAGIJA: Už se těším na nové setkání s Českou republikou
Byli jsme ubytovaní v budově Univerzity Karlovy, ve které kurz probíhal, a každý den byl maximálně naplněný a dobře využitý. Kurz začínal každodenně v osm hodin ráno, což někdy bylo až moc namáhavé, ale vždy jsem šel s chutí. Naše učitelka Milena byla velmi vstřícná a snažila se, abychom se naučili co nejvíce.
Kromě základního učiva jsme měli přednášky o české kultuře, o vzdělávání a o dějinách. Jeli jsme na několik výletů, na kterých jsme viděli a poznali mnohé zajímavosti a navazovali nová přátelství. Celkový kurz probíhal v „rodinném“ ovzduší a byl zaměřen jak na výuku, tak na zábavu. Zvlášť na mě zapůsobily Večery národů, které jsme měli jednou týdně. Na nich jsme představovali země, ze kterých pocházíme, ochutnávali původní jídla a učili se o zvycích v jednotlivých krajích světa.
Volný čas jsme trávili společně na zahradě nebo za horkých dnů v bazénu. Všichni měli výbornou náladu. Protože v Dobrušce málokdo mluví anglicky, musel jsem i ve městě, v obchodě a hospodě mluvit česky, a tak jsem se ještě dodatečně učil.
Jsem nesmírně rad, že jsem měl možnost zúčastnit se kurzu v Dobrušce. Byla to jedinečná zkušenost. Naučil jsem se hodně a dostal jsem chuť naučit se česky ještě líp. Stejně tak jsem poznal spoustu hodných lidi z různých končin světa. Těším se na nové setkání s nimi a s Českou republikou.

REBEKA SELICHAROVÁ: Nové poznatky a vědomosti
„Když mi Česká beseda Daruvar a Svaz Čechů umožnily zúčastnit se kurzu českého jazyka, bylo to pro mne velké štěstí a radost. Být v Čechách čtyři týdny, seznámit se s lidmi z různých částí světa, poznat východní část Čech, tamní lidi, krásy, zvyky a hlavně rozšířit si znalosti z českého jazyka, který jsem se ve škole neučila, protože jsem v Daruvaru, tedy v českém prostředí žila jen do svých čtyř let, byla nejkrásnější část mých letošních letních školních prázdnin. Naučila jsem se nejen mluvit, ale i číst. Před kurzem jsem o zimních prázdninách chodila na zimní školu tvořivé dramatiky v české škole Komenského s cílem obnovovat si češtinu, kterou jsem se naučila o prázdninách v rodině u babičky, dědy, otce a strýce.
Velkým překvapením v Dobrušce pro mne bylo zařazení do nejpokročilejší skupiny, nemohla jsem tomu věřit,“ pokračovala Rebeka ve svém rozjímání o kurzu českého jazyka v Dobrušce a dodala: „Ráda bych napřesrok v započatém pokračovala, nejen kvůli tomu, že jsem Češka, ale i proto, že mám jazyky ráda. Ráda vzpomínám na krajany z Dánska, USA, Jihoafrické republiky, Bosny a Hercegoviny, se kterými jsem kamarádila... Na pokoji jsem bydlela s krajankami Dagmar Petronela Ienciuovou z Rumunska a Elenou Rodríguezovou Novotnou ze Španělska. Dagmar byla také v pokročilé skupině, s Elenou jsme se dorozumívaly anglicky. Zvlášť ráda vzpomínám na pana učitele Mgr. Pavla Smoláka, který se při učení na mne vždy významně podíval, jestli se zmýlím a řeknu sekníc a vokno,“ uzavřela Rebeka svůj výklad o kurzu v Dobrušce a dodala, že se v příštím roce kurz bude konat v Poděbradech, které kurzisté navštívili, a velice se jim líbily. (Zpracovala Marie Selicharová)

LUCIE SYRŮČKOVÁ: Čas uběhl jakoby nic
Dobruška letos na kurzu znovu přivítala krajany z celého světa – celkem ze sedmadvaceti zemí. Kolem sedmdesáti lidí znovu přijelo učit se nebo si zlepšit znalosti jazyka svých předků. Jak nám tam řekli, každý rok se zvyšuje počet zemí i počet krajanů, kteří se kurzu účastní. Učili jsme se v šesti třídách v různých barvách od žluté do oranžové, které označovaly stupeň našich znalostí češtiny na začátku kurzu. Rebeka a já jsme byly v oranžové a Domagoj byl v červené třídě.
I když nám na začátku čtyři týdny připadaly jako dlouhá doba, čas uběhl jakoby nic. Každý den jsme měli zajímavé přednášky, výlety, úkoly, jídla, písně, tance a mnoho jiných věcí, které nám nedovolily, abychom vůbec myslely na čas. Každý z nás mohl pro sebe najít ještě něco kromě samého jazyka, co ho zajímá, a co mu může pomoct v jeho budoucnosti. Nejzajímavější přece bylo setkávaní krajanů z celého světa, a skutečnost, že každý z nich umí alespoň trochu česky. Jaký je to krásny pocit, když se z každého kontinentu na Zemi najde alespoň jeden krajan, který o český jazyk pečuje a se kterým můžeš mluvit česky!
Učitelé se doopravdy snažili v krátkém čase naučit každého z nás, aby sám použil svoji nejlepší češtinu. Vedoucí kurzu Vladimíra Kořenová nedovolila, aby kdokoli z nás byl s něčím nespokojený. Každé přání se nám snažila splnit a při tom všem jí pomáhala její vždy usměvavá spolupracovnice – devítiměsíční dcera Ema. Jako závěr našeho vyučování jsme měli Den jazykové samostatnosti, kde jsme jako skupiny mohly ukázat, v jaké míře se sami dorozumíme česky ve městech kolem Dobrušky.
Lidé v Dobrušce už po 28 letech, kolik tam kurz probíhá, dobře věděli, kdo jsme a všechny nás s úsměvem vítali, kamkoliv jsme přišli. Od příštího roku se už ale Dobruška nebude kamarádit s krajany. Kvůli uzavření zdejšího střediska kurz bude pobíhat v Poděbradech a pořadatelství také pravděpodobně převezmou jiní lidé. Zakladatelka kurzu paní Alena Obstová a všichni ostatní doufají, že to dopadne dobře a že se krásné příběhy při výuce češtiny budou odehrávat znovu, jen o pár kilometrů dál. Chceme proto Dobrušce a vedoucím kurzu ještě jednou hodně poděkovat a popřát, aby se jim i v budoucnosti práce dobře dařila.