„Proč tak divně říká ř, spíš š než ř,“ zeptala jsem se jednou babičky a dozvěděla se: „Protože je Maďarka z Kreštelovce.“ „Jak tedy umí česky?“ podivovala jsem se. „Za ta léta, co žije v Dežanovci, se naučila,“ bylo mi odpovězeno, a já to tehdy nemohla docela pochopit. A ani jsem o tom nepřemýšlela.
Až jednou – to už jsem pracovala v Jednotě – o tom povídal profesor Josef Matušek při jednom svém pravidelném týdenním zastavení v redakci. Že to kdysi na vesnici bylo tak, že když se žena, která neuměla česky, vdala do české rodiny, nezbývalo ji, než se jazyk naučit. A protože mladí chodili na pole a děti hlídali babička a děda, tak se děti přirozeně naučily česky. „Dnes mladí zřídkakdy bydlí v jedné domácnosti se starými, a tak se v dvojjazyčné rodině čeština většinou ztrácí,“ posteskl si již tehdy – v polovině osmdesátých let – náš krajanský historik.
Za všechna ta uplynulá léta se v našich krajanských kruzích vedou dlouhé debaty o tom, která je správná cesta, abychom mladou generaci naučili česky a aby si češtinu udržela. A jestli (a kdy) čeština na Daruvarsku (ne)vymře a v Jednotě o tom celkem často píšeme. Snad ještě nikdy jsme ale nepsali o lidech, kteří se s češtinou setkali v dospělém věku a dokázali se ji naučit tak dobře, že se stala součástí jejich povolání.
„Já vlastně české kořeny mám,“ řekla nám s úsměvem Estera Cengerová, učitelka hudební výchovy v české základní škole v Daruvaru, která vyrostla v Dugé Rese u Karlovce: „Tatínek pochází ze Sirače, ale u Pihýrů se už česky nemluvilo a tak jsem češtinu v dětství vlastně ani neslyšela. Ale slýchávala jsem slovenštinu. Do Dugé Resy se provdaly dvě Slovenky, jedna z Vojvodiny a jedna z tehdejšího Československa a mluvily spolu slovensky. Když jsem se potom vdala do Holubňáku, a viděla, že se v rodině mluví jen česky, chtěla jsem se pochlubit, že i já něco umím. A tak jsem se manželovy sestřenice zeptala: „Čo robíš?“ Na to se ona na mě podívala a řekla „To ses vdala za Čecha nebo za Slováka?“ a já pochopila, že to není stejné...“
Humorných historek z těch prvních dnů života v Holubňáku má ale Estera více, třeba, jak panímáma horečnatě hledala brýle. Mladá snacha sice pochopila, že něco hledá, ale ne co, a tak jí řekla: „Ja bih vam pomogla tražiti, samo da znam što.“ Pak do rodiny začaly přibývat děti, a protože na ně otec, Esteřin manžel Božidar, od začátku mluvil jen česky, děti si zvykly na maminku také mluvit jen česky. Ona jim odpovídala chorvatsky, protože už samozřejmě všemu rozuměla. Česky začala mluvit, když děti začaly chodit do školy. To už bydleli v Daruvaru, manžel byl za prací mimo domov a tak mamince nezbývalo nic jiného, než aby spolu s prvňákem otevřela český slabikář: „Pamatuju si na to dodnes, první slovo, které jsem se z knihy naučila, byl – pařez“.
Hodin hudební výchovy je dnes ve škole málo, a tak učitelé musí pracovat na několika školách. Také Estera, a jedním z jejích pracovišť se před třemi lety stala i daruvarská česká škola. K plynně mluvené češtině proto musela přibýt i česká odborná terminologie. „Velmi mi tehdy pomohl kurz češtiny, který vedla česká učitelka Naďa Sviderková. Hodně toho mi vysvětlila, opravila, takže teď vím, že se „jede k moři“ a ne, jak se u nás doma říkalo, „na moře“, říká paní učitelka Cengerová, která má pro děti v české škole jen slova chvály: „Jsou to moc hodné děti, rády zpívají, rychle chápou a hodně jich chodí do hudební školy, proto je v této škole opravdu radost pracovat,“ říká. A také: „Musím se ale zlepšit v gramatice a v pravopise,“ přiznává sebekriticky žena, která se češtinu naučila jako dospělá.
•
„V dětství jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že některá příjmení v mé rodné vesnici Vrbanja, zcela na východu Slavonie, jsou vlastně česká, protože se do těchto krajů přistěhovaly jednotlivé české rodiny, ale jazyk si neudržely,“ začal své vyprávění o tom, jak se „na stará kolena“ naučil česky, novinář v Jednotě Mato Pejić. „Se skutečností, že příslušníci menšiny mezi sebou hovoří svým mateřským jazykem, jsem se poprvé setkal v Záhřebu na studentské koleji. Bydlel jsem s makedonským Albáncem, on se svými kolegy mluvil albánsky. To mi však nepřipadlo zvláštní, protože součást tehdejší Jugoslávie byla i autonomní oblast Kosovo. Když jsem se ale seznámil se skupinkou Daruvařanů a slyšel, jak mezi sebou mluví česky, byla to pro mě jakási rarita a exotika, v Chorvatsku mluvit mezi sebou jazykem nějaké daleké země.
Češtinu jsem slýchal i v České besedě, která tehdy sídlila na Dolci, kam jsem začal chodit a tak jsem si na ni zvykl. Přesto bylo pro mě velké překvapení, když jsem začal pracovat jako novinář v daruvarském rozlase a zjistil, že v Daruvaru nejsou jen dvojjazyčné tabule na obchodech, institucích a dílnách, ale že se v každém obchodě, hospodě a úřadě opravdu můžeš domluvit česky, že čeština žije i na ulici. A pak přišla zdejší klasika, čili život v dvojjazyčné rodině. Manželka na děti mluvila jen česky a já jsem časem všemu rozuměl. Jen z jakési své pohodlnosti jsem česky nemluvil.“
Zlom přišel na jednom LiDraNu, kdy Matu poprosili, aby žákovskou báseň v češtině přeložil do chorvatštiny. Jako jazykový perfekcionista to neudělal jen tak technicky, dal si záležet a sklidil za to samou chválu. To ho podnítilo, aby se překladatelské práci z českého jazyka do chorvatského věnoval soustavně. Pomohla také velká česká diskotéka, kterou měl Daruvarský rozhlas pro potřeby českého vysílání. Tam se Mato seznámil s českými písničkáři a pro něj klíčovým Jaromírem Nohavicou. První Nohavicovu píseň přeložil před patnácti lety, dnes jich je přes třicet a jsou uveřejněné na webové stránce proslulého písničkáře.
Následoval kurz českého jazyka v Dobrušce, kam se odvážil na radu manželky, čímž jeho čeština získala nový rozměr. „A pak jsem dostal práci v Jednotě a od prvního dne jsem si řekl: A teď mluvím jen česky a nepřekládám, ale píšu své texty hned v češtině. Trvalo mi to sice rok, než jsem se přestal každou chvilku listovat ve slovníku, ale jsem rád, že mnozí z krajanů v Besedách vůbec nevědí, že jsem se vlastně česky naučil takřka na stará kolena,“ prohlašuje a pokračuje: „Od té doby, co jsem si přečetl, že se Němci domnívají, že je čeština nejtěžší jazyk na světě, jsem na sebe docela hrdý.“
Čeština a chorvatština jsou sice slovanské jazyky, ale to někdy může v učení víc vadit než pomáhat, protože mají hodně slov podobných, ale mnohá v každém z jazyků znamenají něco úplně jiného, říká ze své zkušenosti Mato. „Myslím si, že každý jazyk je hezký a že neexistuje pojem, který se nedá přeložit do jiného jazyka. To, že i mě někdy v osobním životě můžete slyšet, že jako každý zdejší pravý krajan míchám v jedné větě češtinu a chorvatštinu, to je z pohodlí. Anebo mi některá chorvatská slova v české větě tak výborně sedí, že je škoda nevyužít je,“ říká s šibalským úsměvem tento Chorvat, který své zaměstnání našel v českých krajanských novinách.
Je to velice zajímavý fakt, protože v krajanském prostředí se najde daleko více opačných případů, když se lidé sice hrdě hlásí k menšině, ale česky nemluví, nepřispívají krajanskému životu a nevedou k tomu ani své děti. Menšinový život má hodně odstínů a o všech je třeba uvažovat, přemýšlet a hodnotit je. Text Vlatka Daňková, foto vd, js