První zastávkou byly České Budějovice. Prohlídka pivovaru Budvar a ochutnávka piva byla vynikající. Při prohlídce jsme sledovali, jak biskup jihočeského kraje Vlastimil Kročil žehná speciální várce piva. Dostane ji papež František a bude se prodávat během adventu, zisk dostane Charita v Českých Budějovicích. Byla to pro nás zvláštnost a úplná náhoda, octnout se v pivovaru právě v té době. Co se týká samotného pivovaru, zajímavostí je voda na pivo, kterou pivovar čerpá z hloubky 380 metrů. Další surovinou je žatecký chmel, sušený a lisovaný. Nepoužívá granule, protože nejsou přírodní surovina. Pivo zraje přesně 102 dny. Zrání záleží na druhu piva. Budweisser světlé pivo nebo originál je nejlepší, nejvíce se prodává a vyváží do 70 zemí. V továrně pracuje 600 osob a stále ještě přistavuje další části a hledá dělníky. Ing. Adam Brož je hlavním sládkem, měli jsme příležitost setkat se s ním. A protože jsme Češi z Chorvatska, k ochutnávce jsme dostali dvě piva, ne jedno, jak je zvykem. Z pivovaru jsme se vydali na největší náměstí v ČR, náměstí Přemysla Otakara II. Náměstí má rozlohu 1 ha, 133 m ×133 m. Uprostřed je Samsonova kašna – fontána. Právě v pátek byla na náměstí výstava motorových vozidel – oldtimerů.
Do Krupky jsme přijeli až navečer. Pan Vladimír Urban vedoucí divadelního souboru, nám přijel naproti až do Teplic. Po ubytování jsme povečeřeli a v dobré náladě a při písni besedovali s domácími. Vyjádřili jsme přání znovu jet na výlet lanovkou na Komáří hůrku. Místostarosta Rouček to ihned zařídil. Hned druhého dne ráno po snídani jsme se vypravili otevřenou sedátkovou lanovkou dlouhou 2348 m do hotelu Komáří vížka, který stojí na 807 m n. m. Někteří se v takové lanovce vezli poprvé, ale nikdo od jízdy neupustil a všichni ji statečně zvládli. Výhled z hory do okolí, odkud je vidět až Německo, je nádherný, prostě nepopsatelný. Chtěla bych popsat jednu z našich příhod. Jeden z divadelníků zapomněl na lavici před restaurací kabelku s doklady a peněženkou. Uvědomil si to, teprve když jsme sjeli dolů. Ihned jsme poprosili zaměstnance lanovky o pomoc. Návrat zpět byl možný teprve za 45 minut. Paní, která tam pracuje, byla velice vstřícná a ihned telefonovala kolegům do Komáří vížky, aby se podívali na místo, kde kabelka zůstala. Několikaminutové čekání nám připadalo velice dlouhé. Ozval se telefon a zpráva, že tam kabelka není. Znovu jsme prosili, aby se zeptali v restauraci, jestli ji tam někdo nezanesl. Znovu telefonování a sdělení, že nějakou kabelku našli, ale nedají ji, dokud neřekneme jméno majitele. Člověk běží zase k telefonu, aby zjistil jméno a zpátky do restaurace, kde mu ji koněčně dali. Poslal ji lanovkou dolů a nám všem spadl kámen ze srdce. Mezi sebou jsme rychle posbírali kdo co měl, bonbony, pivo, oplatky a dali zaměstnancům lanovky za odměnu a jejich ochotu. Proč to píšu? Chci zdůraznit, jak jsou ještě na světě vstřícní a poctiví lidé a také proto, aby vedení města Krupky vědělo, jaké vynikající zaměstnance má na lanovce a jaké spoluobčany. Velký dík všem!
Po této události, která šťastně skončila, jsme zvesela kráčeli na náměstí, kde měla naše dechovka 45 minutový koncert. Každá trubka ladila a veselé tóny se nesly náměstím. Diváci soubor odměnili bouřlivým potleskem. Jiná skupina vystřídala naši dechovku a tak to běželo celý den.
Oběd byl v restauraci na Růžovém hrádku, který je jednou z perel staré části Krupky. Místostarosta Karel Rouček pro nás po obědě domluvil prohlídku hasičského muzea.
Divadlo se hrálo v restauraci, kde se jinak konají plesy, protože budova divadla je v rekonstrukci. Domácí nám půjčili horizonty a zástěny. Na prozatímním jevišti jsme postavili scénu. Podmínky nebyly skvělé, ale naši zkušení herci si dokázali poradit. Hru sledovala i posudková porota ve složení: Jaroslav Kodeš a Svatopluk Vašut. Oba jsou významní režiséři a spisovatelé. Byl to závěr divadelní přehlídky v Krupce. I když naše hra byla uvedena mimo konkurenci, pochválili jak jazyk, tak dobrou hru a souhru, dobré pobavení publika a snahu o udržení kultury a jazyka. Pan Kodeš, předseda komise, po ukončení naší hry, odevzdal českým souborům diplomy a ceny a sdělil poznatky a posudky poroty o každé hře. Diváci nám chodili gratulovat a vyjádřit dík a chválu, za to co děláme.
A ještě jedna zajímavost. Když pan Urban vyslovil jména posudkové poroty, zaznělo mi něco v hlavě. Nebyla jsem si jistá, jestli dobře slyším. Jaroslav Kodeš? Nenapsal hru Cirkus? Odvážila jsem se ho na to zeptat. Byl mile překvapen, že jeho hru znám, a potom ještě více, že jsme Cirkus hráli a na státním festivalu na Hvaru získali cenu za vynalézavost. Rád by měl nějaké fotky z toho, jak jsme hráli, a tak jsem mu je slíbila a DVD také. Seznámil se s klaunem Silvestrem (Míro Janota) a jeho dcerou Petrou (Slávinkou Bublićovou), postavami z Cirkusu.  
Rozmluva směřovala k tomu, jak obtížné je pro nás vyhledat divadelní scénář. Vyprávěl nám, jak agentura Dilia dala za úkol několika odborníkům, aby přečetli a vybrali hry, které se mohou dnes inscenovat. Z 900 starých divadelních her vybrali sotva 50. Hovoří to i o tom, jaké teprve máme my potíže s výběrem her, protože v naší menšinové divadelní knihovně jsou převážně takové hry. Druhý člen poroty Mgr. Svatopluk Vašut nabídl pomoc, že nám může poslat svou hru, pohádku pro děti. Zájem o dětské hry ihned projevila Slávinka Bublićová, která pracuje s besední dětskou divadelní skupinou. Po rozloučení s panem Vašutem a Kodešem jsme se vydali na pouť.
Hudba, pivo, jídlo, množství lidí, zábava a ohňostroj – to všechno je pouť. Každý si mohl vybrat, co se mu líbí. Programy se střídaly na dvou jevištích. V parku rytíři, řemeslníci, střelba, pochoutky, zábava v lunaparku a hudba. I tentokrát místostarosta nezapomněl na naše děti. Dal jim volné vstupenky do lunaparku s jednou jízdou na všechny atrakce. Všechno krásné ale brzy končí. Stejně tak i náš pobyt v Krupce byl krátký, ale bohatý jak na program, tak na pocity a dojmy.
Když člověk začne uvažovat o tom, jak se mu věnují lidé, kteří mají za sebou už hezkou řadu let a jsou k dispozici v každém okamžiku, nemůže se nezeptat, čím si to zasloužil. Třeba Jana Urbanová, režisérka z Krupky, v jednu hodinu po půlnoci chystala tvarohovou pomazánku pro celou skupinu z Dolan a ráno v 6 hodin přišla do hasičské zbrojnice chystat snídani spolu s několika členy souboru. Všechno dělají pro své hosty a přátele sami. A Vladimír Urban, vedoucí divadelního souboru, se chopí klíčů svého auta, jakmile někdo poznamená, že něco nemá nebo že to nechal na ubytovně, a hned jede. Místostarosta Rouček, přes všechny své povinnosti v městské správě, přišel na divadlo, domluvil muzeum, lanovku, zařídil parkoviště, oběd, povečeřel s hosty a přitom měl doma rodinou oslavu. Takové vedení si může každý spolek jen přát.  
A navíc cestou domů zvoní mobilní telefon a manželé Urbanovi děkují společně se souborem za návštěvu, přátelství a dárky, které jsme jim přivezli. Srdce zabuší rychleji a vděčnost roste za příležitost poznat takové lidi a věřit, že se slíbené setkání uskuteční příštího roku v Dolanech. Text Světluška Prokopićová, foto ČB Dolany