Miroslav Krupička, tajemník koordinačního výboru, který konferenci pořádal ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky, připomněl, že tato setkání mají dvacetiletou tradici, že jde o desáté setkání (koná se každý druhý rok) a jeho hostitelem je popáté Národní muzeum.
Krajany nejdříve přivítali hosté: čestná předsedkyně Koordinačního výboru zahraničních Čechů Eliška Hašková Coolidgeová ve spojení s výročími letošního roku zdůraznila důležitost zdravého patriotismu a soudržnost mezi domácími a zahraničními Čechy. Politici mluvili o nutnosti dobrých styků České republiky s Čechy, žijícími v zahraničí, všichni také děkovali za jejich vstřícný vztah k původní vlasti a nabádali k péči o mateřský jazyk a kulturu. Státní tajemník Miloslav Stašek připomněl, jak důležitou úlohu měli čeští krajané v Anglii, Francii a ve Spojených státech při vzniku samostatného Československa a že čeští krajané ve světě i dnes představují obrovský kapitál, který však Česká republika stále ještě málo využívá, zejména v oblasti ekonomické diplomacie. Místopředseda senátní komise pro krajany Jaromír Jermář vyjádřil názor, že krajané jsou často většími vlastenci než Češi, žijící ve vlasti. Generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš připomněl, že v jubilejním roce Republiky bude otevřena zrenovovaná historická budova muzea, které je pojítkem Čechů v zahraničí a v zemi. Zmocněnec Ministerstva zahraničních věcí pro krajany Jaroslav Kantůrek informoval o tom, co všechno obnáší Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, který se provádí již 14 let a ročně řeší 300 až 500 projektů spolků z padesáti zemí, což svědčí o tom, jak aktivní je krajanská komuna ve světě. Jako velmi důležitý výsledek dlouholetého úsilí oznámil, že od loňského roku konečně začala působit meziresortní komise pro krajany či Čechy žijící v zahraničí.
Po slavnostním předání ocenění pěti krajankám následovalo jednání konference. Stanislav Brouček z Etnologického ústavu ČSAV připravil přehled setkávání zahraničních Čechů a témat, kterými se tato setkávání zabývala. Připomněl, že český exil zpočátku narážel na nepochopení a nezájem české politiky, která na závěry a rezoluce krajanů nereagovala. Až v poslední dekádě se „hledají možnosti nové otevřené společnosti“, český národ se začíná vnímat jako „národ bez hranic“ a uplatňuje se návratová politika. Také Ivo Barteček, který se soustředil na Čechy v Latinské Americe, se zabýval vztahem českých zemí k Čechům v cizině: „Zatímco mezi dvěma válkami byli tito lidé považováni za mosty spolupráce, v současnosti ještě doznívá nezájem o ně a dokonce i odsuzování, přestože jde o nejlepší vyslance své země.“ Budoucnost těchto komunit vidí v propojování nově příchozích a původních komunit (vznikají dokonce slovanské komunity) a v zachování jazyka. Na ně pak v závěru konference navázal předseda Komise pro krajany Senátu Parlamentu ČR Tomáš Grulich, který se v závěru svého mandátu zamyslel nad tím, co se od roku 1990 podařilo pro zahraniční Čechy udělat. Mezi pozitivními výsledky je jednodušší získání českého občanství, zvýšení zájmu o výuku českého jazyka v cizině, principy návratové politiky státu, díky které se Česká republika dostala na třetí místo v Evropě podle počtu návratů, a založení meziresortní komise, která soustřeďuje veškeré informace, důležité pro krajany. Nepodařilo se ale prosadit korespondenční volby a dostupnost vysílání České televize. Senátorovi T. Grulichovi bylo při této příležitosti uděleno Čestné uznání za jeho dvanáctileté působení v českém Senátu ve prospěch krajanů.
Z příspěvků krajanů zazněly pozitivní i negativní názory na globalizaci. Zatímco se jedni soustředili na to dobré, co globalizace přináší, jako je lepší informovanost a menší vzdálenost, jiní v ní viděli spíše to špatné, jako je nezastavitelná migrace a vliv mezinárodních koncernů, odchod mladých do měst a s tím spojená ztráta zájmu o udržování českého jazyka, zvyků a tradic. Kromě osmičkových výročí, která byla několikrát připomenuta, bylo připomenuto také deset let Českých škol bez hranic, třicet let časopisu Český dialog a deset let projektu České kořeny. Hovořilo se také o krajanech v Rakousku, na Slovensku, ve Švédsku a Austrálii. Marie Štěpánová zaujala vyprávěním o posledních Češích v Bosně, a české komunity v Chorvatsku se týkaly tři příspěvky: Mája Burgerová mluvila o vztahu žáků České doplňovací školy v Záhřebu na základě ankety, Jiří Bahník podal „chorvatský recept na globalizaci“ v podobě platných zákonů a Helena Stráníková představila krajanské literáty v Chorvatsku a jejich názory na globalizaci.
V závěru konference byl premiérově promítnut nový film Češi v Lucembursku z Cyklu České kořeny a vystoupila folklorní skupina Jetelíček České besedy Záhřeb. Druhého dne účastníci konference navštívili radnici Prahy 1, kde si se starostou Oldřichem Lomeckým pohovořili mimo jiné i o sokolské tradici, prohlédli si Novoměstskou radnici a odjeli na výstavu archiválií do Národního archivu. Setkání bylo jako vždy naplněno přátelským ovzduším, navázáním nových kontaktů a vzájemnou výměnou zkušeností. Text Libuše Stráníková, foto ls a ČB Záhřeb
MEZI OCENĚNÝMI LIBUŠE STRÁNÍKOVÁ
Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů společně s Ministerstvem zahraničních věcí ČR deset let vždy při těchto setkáních oceňuje pět krajanů z celého světa. Ocenění „za dlouholetou práci pro krajanské komunity, za péči o české kulturní dědictví v zahraničí a za budování dobrých vztahů mezi zahraničními Čechy a Českou republikou“ letos získaly organizátorka dětských vzdělávacích táborů Jitka Smrigová ze Slovenska, zakladatelka spolků Volyňští Češi a Češi žitomyrské oblasti Ema Snidevičová z Ukrajiny, sokolská aktivistka Helena Springinsfeldová ze Švýcarska, bývalá ředitelka Jednoty, krajanská pracovnice a bývalá předsedkyně Svazu Čechů Libuše Stráníková z Chorvatska a předsedkyně Švédsko-česko-slovenského spolku Jitka Vykopalová ze Švédska.
Doposud toto ocenění získalo 25 krajanů z celého světa, mezi nimi také Fanynka Husáková, Lenka Lalićová, Světluška Prokopićová a Jarmila Kozáková Marinkovićová.
PROGRAMY REPATRIACE
„Po roce 1989 odešlo z České republiky do zahraničí za prací, studiem nebo z jiných důvodů na 300 tisíc Čechů. Díky programům Ministerstva zahraničních věcí a mnoha dalších subjektů se po pětadvaceti letech úsilí podařilo spojit tradiční krajanské spolky s aktivitami nových komunit,“ řekl Jaroslav Kantůrek. Jako nejoptimističtější příklad uvedl projekt výuky českého jazyka Česká škola bez hranic, díky kterému ve světě existují stovky českých škol. Nejmladší generaci to umožňuje kulturní a jazykovou kontinuitu a možný návrat do vlasti, což je pro Českou republiku velký vklad do budoucnosti.
Česká republika od roku 1989 umožnila návrat do vlasti mnoha krajanům z válkou ohrožených zemí: z některých oblastí Sovětského svazu, ze zemí bývalé Jugoslávie, z Ukrajiny, v nejnovější době také ze silně ohrožené české menšiny ve Venezuele a v Latinské Americe.