„Začínali jsme vlastně tancem. Byli jsme skupina mladých tancechtivých manželských párů, která už trochu přerostla folklorní sekci strýčka Ambrože, a proto jsme si v roce 1976 utvořily starší taneční skupinu,“ vzpomíná vedoucí Sebranky Libuše Stráníková a dodává, že za to může Jiřina Staňová, která skupinu shromáždila a vedla ji i potom, když se v roce 1979 přeměnila na divadelní.
„Právě v té době začala s folklorními soubory v Chorvatsku pracovat pražská choreografka Lenka Homolová a její tance hodně souvisely s divadelním projevem. K divadlu jsme tedy měli jen krůček, a ten jsme udělali v roce 1979, když jsme na posvícenské zábavě vystoupili s jednoaktovkou podle Haškovy povídky Stavovské rozdíly.“
Kromě choreografů, do Daruvaru jezdili i režiséři z Česka, a do skupiny se zapojovali také čeští učitelé, o jejichž působení v ansamblu zůstaly četné anekdoty. „Ve hře Když si náš dědeček babičku bral vystupoval učitel z Čech Petr Trunec, a on, jako jediný Čech z Česka, hrál jediného Chorvata v divadle,“ vzpomíná Zdenko Janota.
„My jsme se znali a kamarádili i předtím, já jsem, třeba ze střední školy, kterou jsem vychodil v Záhřebu, pravidelně jezdil do Daruvaru, tancoval a hrával divadla, kupříkladu v Končenicích jsme hráli Marianku, matku pluku. Klubíčko tam byl, Seka Kmoníčková také, a strejda Ambrož režíroval,“ zavzpomínal Josef Valenta jednoho večera, když se část Sebranky sešla v divadelní šatně na poschodí Českého domu. Bylo to pár dnů po zdařilé oslavě kulatých narozenin skupiny, na které byla pokřtěna kniha vydaná k jubileu. V příjemné, uvolněné atmosféře si každý vzpomněl na nějakou zajímavou epizodu z bohaté minulosti, na přípravu a uvádění divadel, ale také na společné besedování, na pracovní akce, vzájemné pomáhání, oslavy narozenin, hraní v karty, vítání Nového roku… A řekli tolik, že by se mohla vydat další kniha.
„Po úspěchu prvního kusu koncem října jsme na křídlech euforie už v první polovině ledna uvedli premiéru celovečerního divadla Otec svého syna,“ říká L. Stráníková a dodává, že několik let paralelně hráli divadla a tančili, a dělali tak do roku 1985, kdy Josef Souček a Vilim Grgić založili Holubičku. „Musím podotknout, že koncem sedmdesátých let odešlo několik významných osobností krajanské divadelní scény, a my jsme vyplnili uprázdněný prostor.“
Skupina tedy vznikla spontánně. A to, co se mi zdá, že dříve bylo lehčí hrát, že bylo více volného času a méně starostí, je vlastně omyl. „Dřív to bylo těžší, ale byli jsme mladí a všechno jsme brali lehčeji.“ Věnovat spoustu volného času jakékoliv zálibě není snadné, a ještě, když jsi činný v několika skupinách, jako třeba Zdenko Janota, který hraje ve třech dechovkách a ve dvou divadlech. „Sebranka svolává zkoušky podle mého rozvrhu, protože mám každý večer nějakou povinnost, ale já, co slíbím, to udělám,“ říká Zdenko. Dozvídám se také, že zakladatelka skupiny a její spiritus movens, Jiřina Staňová nechtěla ani, aby skupina byla nějak pojmenovaná. Říkala, že podle Murphyho zákona, jakmile něco pojmenuješ, začíná se rozpadávat. A přesto pravě ona, i když nechtěně, dala skupině jméno. A skupina se přece jen dožila čtyřicetin.
„My jsme si začali říkat ČB1 teprve když Vlatka Daňková založila divadelní skupinu ČB2, a nynější název jsme našli v jedné Jiřinině básni,“ vysvětluje Míra Valentová. „Jednou, když měl Pepa svátek, tedy na Josefa, Jiřina mu napsala báseň, která měla osm veršů. Mimo jiné tam stálo, že se sešla sebranka.“
Název ale začali používat teprve po úmrtí Jiřiny Stanové, když během přípravy Doby kamenné spolupracovali se souborem Banda, autora této inscenace Pavla Němce. „Řekli jsme si – pokud oni mohou být banda, proč bychom my nemohli být sebranka?“ A byli a jsou. „Nás udrželo pohromadě to, že jsme byli přibližně stejně staří, a v té době nás bylo několik, kteří jsme stavěli domy a nejenže jsme byli spolu v divadle, ale každý víkend jsme něco spolu dělali,“ vzpomíná rekordman Antonín Stráník, který na divadelních prknech vystoupil dokonce 193krát.
Nejlepší krajanská komička Zora Sigalová, která se na schůzku nemohla dostavit, nám později svěřila, jak byla mile překvapena uznáním Chorvatského sněmu kultury a dojatá skvělou oslavou. „Divadlo můj život obohatilo o kamarádství, o přátelství, o nové známosti. S divadelníky mi bylo hezky. Ráda na ty chvíle vzpomínám.“ Stejným způsobem zapojujeme i několik dalších zasloužilých veteránů Sebranky, kteří zavzpomínali na milé časy divadelního společenství. „Nikdy nezapomenu, jak těžce jsem zvládala scénu v Našich furiantech, ve které jsem dlouhou vařečkou bila svého divadelního manžela Vladimíra Koudelu. Ten mě přesvědčoval, že on jako karatista je na údery trénovaný a že to necítí,“ zavzpomínala Jiřina Vachovcová. Zvonko Huněk dodává: „Tak jako dříve, tak je tomu i dnes – naše divadlo jede čtyřicet let. Někdy bylo těžké sladit všechny povinnosti – práci a zkoušky, domácnost a rodinu s vystoupeními. Ale víc bylo krásných chvil a zážitků, a proto mě divadlo stále baví.“ „Jsem hrdý na to, že jsme jednu dobu jako divadelní parta nesli celou Besedu, a že jsme pro české krajanské divadlo získali respekt i v chorvatských amatérských, ale i profesionálních kruzích,“ říká Ivo Leksa, který se na stará kolena velice úspěšně pustil do režírování.
Ve skupině se, jak mi všichni odpřisáhli, ví, co se komu může říci, tedy, že se každému může říci všechno, a nikdo se nebude zlobit, ví se, co kdo dokáže udělat, ví se přesně, že Líba napíše, co je zapotřebí, a že se „feštat“ bude u Leksy. Když je zapotřebí udělat scénu, kostýmy, všechno udělají sami, nepotřebují žádné mistry. „Tak to vždycky fungovalo. Nyní nám chybí Sláveček (Pokorný), který hodně na takových věcech pracoval.“
Po půldruhé hodině rozhovoru, během něhož všichni sypali příklady, které dosvědčují, o jak skvělou partu přátel jde, nezbývá, než odsouhlasit s Libuší Stráníkovou a jejím závěrem v knize 40 let s divadlem: „Je to především dobrá parta lidí, kterým se, jak se schyluje k pozdnímu podzimu, začíná stýskat po divadelních prknech. A když nedělají zrovna divadlo, vylepšují něco na jevišti anebo v Českém domě. Bez nich se neobešla žádná pracovní akce v Domě, ani žádná větší slavnost. Mnoho let byli hnací sílou Besedy, několik se jich vystřídalo na postu předsedy, tajemníka nebo hospodáře spolku. Kromě toho si za ta léta navzájem pomáhali všude, těšili se na zájezdy, oslavovali společně narozeniny a vítali nové roky, získali přátele široko daleko… Být ochotníkem je totiž také styl života…“
Text M. Pejić, foto mp a archiv skupiny

Sebranka v číslech – Během čtyřiceti let skupinou prošlo sto šestnáct herců, dvanáct režisérů, a několik desítek osob, které se na přípravách inscenací podíleli jako statisté, nápovědky, inspicienti, hudebníci, techničtí pomocníci, nebo pomáhali v maskování, zpracování scény a kostýmů, starali se o osvětlení a ozvučení, nebo nacvičovali zpěv a tanec, dohromady nějakých sto šedesát lidí. Mezi nimi jsou i naši spolubesednici, kteří ve skupině působí od samotných začátků a za to byli Sněmem kultury odměnění diamantovým diplomem – Antonín Stráník (hrál 193krát), Zora Sigalová (164), Zvonko Huněk (156), Ivo Leksa (151), Zdenko Janota (122), Míra Valentová (111), Josef Valenta (106), Jiřina Vachovcová (98) a Libuše Stráníková (87). Skupina sehrála 33 hry, účinkovala v šesti dalších inscenacích připravených na divadelních seminářích a ve dvou v režii Lenky Janotové, tedy v 41 hře. Některé kusy měly patnáct, osmnáct, nebo dokonce i jednadvacet uvedení, a tak má skupina na kontě 224 představení.