Print this page

Sto let Svazu Čechů (1921–2021) počtvrté

  • Posted on:  středa, 26 květen 2021 00:00

PRVNÍ LÉTA PO ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKÉHO SVAZU
Československý svaz v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byl založen na prvnímu sjezdu představitelů českých a slovenských spolků v Osijeku 28. a 29. června 1921. Přítomných delegátů bylo 65 z 36 spolků, většina se sešla na předchozí poradě už 27. června odpoledne, kdy projednala pravidla průběhu kongresu.

Kongres se konal v kině Slavija, na galerii byli kromě delegátů osiječtí Češi a Slováci a jejich příznivci, zatímco v lóžích seděly v národních krojích Slovenky z Vojvodiny, které přišly do Osijeku na sokolský slet. Přítomný byl také československý velvyslanec Antonín Kalina, jakož i generální konzul Jan Matějček ze Sarajeva a vicekonzul ze Záhřebu Odon Pára. Psanou omluvu za neúčast na kongresu poslaly Československá obec v Bělehradu a Česká beseda v Dubrovníku. Kongres jako jeho předseda vedl hostitel Jan Frynta, úvodní referát přednesl Vladimir Filkuka, profesor Lesnické akademie ze Záhřebu, který promluvil o nutnosti existence společné organizace „Čechoslováků“, jak v průběhu celého projevu nazýval Čechy a Slováky.
„Ve vývinu našich národů nastupuje nová epocha evoluce, epocha samostatného života, epocha positivní práce a úlohy zachovati si svobodu a samostatnost a využíti ji k dobru lidstva, národu i jednotlivců. Tato úloha ukládá nám, Čechoslovákům žijícím v království SHS, novou orientaci. Orientaci společnou proto, poněvadž jsme jednotkou stejné minulosti, stejné ideologie, stejného jazyka, jednotkou společných potřeb, přání i povinností. Jako jednotka, díl jsme národa československého, přitom pak zároveň jsme nacionálně jednotný díl občanů Království SHS, království, které nám vystěhovalcům nahrazuje starou naši vlast, stavši se naší novou domovinou,“ řekl Filkuka. Vyjádřil oddanost dynastii Karađorđevićů a uvedl, že Čechoslováci nedělají rozdíly mezi Srby, Chorvaty a Slovinci, než je berou jako jeden národ.
Ve své řeči o kulturní práci kladl důraz na nezbytnost výchovy dětí v mateřském jazyce „vychovávajíce je jako Čechoslováky, věrné bratry Jihoslovanů, a dobré zdejší občany“. Zdůraznil, že ze zkušenosti je jasné, že úplná asimilace „našeho živlu, zde žijícího“ není možná, protože Čechoslováci žijící zde v kompaktních celcích zůstali Čechoslováky i po sto letech, i když se mnozí kvůli chybějícím školám asimilovali a stali se neuvědomělými, „československy mluvícími Chorvato-Čechoslováky... Stali se otroky materie bez duševního života.“ Filkuka také vzkázal, že Češi a Slováci musí svůj nacionalismus chápat ne jako primitivní pokrevní nebo politický nacionalismus, ale jako duchovní nacionalismus, podle vzoru Tomáše Masaryka. „Abychom pak život československé větve mohli regulovat dle určitých společných zásad, potřebna je existence jednotného orgánu, který by byl duševním vůdcem, rádcem a representantem nás Čechoslováků žijících v Království SHS. Za takový společný organ považuji Svaz všech Čechoslováků, žijících v království SHS,“ uzavřel Filkuka, který dodatečně vylíčil návrh stanov, které umožňují členství v Československém svazu také jednotlivcům, aby měl právo vystupovat ve jménu všech Čechoslováků.
O snahách o založení Svazu hovořil František Smetánka ze Záhřebu. Na kongresu několikrát promluvil také Vojta Režný, který řekl, že se ohledně uspořádání Svazu nabízejí tři možnosti: aby Svaz byl pouhou pracovní organizací na kulturním a hospodářském poli, nebo aby byl organizací reprezentačního rázu, jako Národní rada. Osobně se přimlouval za kompromisní návrh, jaký v návrhu stanov uvedla Česká beseda Záhřeb. Režný hovořil také o školách, státním občanství a o problémech československých státních příslušníků, protože nemají možnost zapojit se do správy obcí, ve kterých žijí. První den zasedání kongres zaslal telegram regentovi Království SHS Aleksandru Karađorđevićovi, který se v srpnu po smrti svého otce krále Petra stane novým králem, jakož i prezidentovi Československa Tomáši Masarykovi. Druhý den schválil stanovy, v jejichž prvním odstavci stálo, že Československý svaz je „sdružením všech Čechoslováků žijících v Království SHS“, zatímco se jako úřední jazyky uvádějí český a slovenský. Ve druhém odstavci se namísto formulace, že se Svaz bude zabývat „kulturními, hospodářskými a národnostně-politickými otázkami“, jak stálo v návrhu, uvádí, že se bude zabývat „kulturními, hospodářskými a národnostními otázkami“. Bylo zvoleno vedení Československého svazu, byla schválena také rezoluce, kterou Svaz zaslal vládě a veřejnosti v obou zemích v podobě memoranda. V něm byly vedle kulturních a sociálních také politicky zabarvené otázky. Od jugoslávské strany se žádalo zachování jednotnosti národa a celistvosti Království SHS, rychlé vyřízení žádostí o získání státního občanství, zajištění plné rovnoprávnosti s ostatními národy a menšinami, zakládání menšinových obecních škol a benefice pro učitele z Československa, kteří v nich budou působit. Od československé vlády se žádalo vyřešení otázky československých vojenských branců žijících v Království SHS, přinášení zákona o prostřednictví při zaměstnávání za hranicemi Československa, pomoc pro chudší navrátilce do Československa a zakládání konzulárních škol pro děti československých občanů v Království SHS. Při volbě na vedoucí pozice účastníci zasedání brali v úvahu majetkový status funkcionářů, aby mohli pracovat bez peněžní úhrady, přicházet na zasedání a navštěvovat vzdálenější osady. Předsedou Československého svazu byl v nepřítomnosti zvolen 43letý Slovák Ľudovít Mičátek, advokát z Nového Sadu a předseda Slovenské národní strany. Místopředsedy se stali Češi Jan Růžička z Lublaně a Josef Bekerus z Bělehradu, tajemníky Slováci Vladimír Mičátek z Kisáče a Julius Kubany z Petrovce, a pokladním Slovak Ján Grdník z Báčského Petrovce. V stanovách se uvádělo, že bydliště předsedy, obou tajemníků, pokladníka a tří členů Výboru musí být přímo v sídle Svazu nebo v okolí, proto byl jako první sídlo Svazu zvolen Nový Sad. Členy Výboru se stali: v sídle Svazu Ján Čaják, Jozef Šimek, Jozef Šustr z Petrovce, a mimo sídla Svazu Václav Krůta z Bělehradu, Josef Zounar z Daruvaru, Jan Frynta z Osijeku, Hugo Pacovský ze Sarajeva a Vladimír Filkuka ze Záhřebu. Jejich zástupci se stali Michal Růžek z Pivnice, Ján Podhrásky z Kisáče, Karol Lilge-Dragović z Bešky, Václav Petr z Hercegovce, K. J. Janovský z Mariboru, František Švorc z Osijeku, Jindřich Čihák ze Sarajeva a Vítězslav Durchánek ze Záhřebu. Revizory účtu byli jmenováni Stanislav Kukla ze Záhřebu, Jan Petrikovič z Kovačice a Zdeněk Ptáčník z Dubrovníku. Ze složení užšího vedení Československého svazu je zřejmé, že takřka na všech vedoucích pozicích byli Slováci z Vojvodiny, a nikdo ze Záhřebu, odkud přitom vyšly veškeré aktivity nutné k založení Svazu a kde byly vypracovány stanovy. Šlo ale o to, že delegáti slovenských spolků byli početnější a volili své krajany, ale to byl každopádně špatný základ pro novou organizaci, a následky toho byly dlouhodobé.
Ohledně budoucích příjmů Svazu bylo rozhodnuto, aby řádní členové ročně platili 20 dinárů, podpůrní členové 100 dinárů, zatímco zakládající členové museli jednorázově poukázat 1000 dinárů.
Předsednictvo Československého svazu nemělo snadnou úlohu, protože zastupovalo různé spolky a zájmy, které se jen těžko daly sladit. Spojení mezi ústředím a rozptýlenými spolky byla chabá, přičemž slovenské spolky měly blíže k ústředí, byly kompaktnější a organizovanější, měly dobře vyřešenou otázku menšinových škol, dobrou církevní organizaci, měly víc učitelů a kulturních pracovníků. Na úrovni celého Království SHS byli Slováci početnější než Češi, měli vlastní politickou stranu a byli lépe zastoupeni ve funkcích Svazu. České spolky, hlavně v Chorvatsku, se teprve začaly organizovat spoléhajíce na vlastní síly, protože byly příliš vzdálené od ústředí, které jim nemohlo hodně pomoci. České spolky působení Svazu během jeho prvních let ani nepocítily.
Československý svaz měl v prvních letech problémy také s finančními prostředky. Členské příspěvky byly drahé a spolky je nemohly hradit, zisky a dobrovolné příspěvky byly malé, až byla činnost Svazu omezena na nejnutnější záležitosti.
První řádné shromáždění Svazu se konalo teprve tři roky po založení, 10. srpna 1924 v osadě Bački Petrovac a na něm se sešlo jen 22 delegátů, převážně Slováků. Předseda Mičátek ve své zprávě uznal, že Svaz nemohl pracovat tak, jak se plánovalo. Uvedl, že jsou z českých spolků činné jen v Bělehradě, Daruvaru, Dubrovníku, Usoře a Záhřebu. Jen 14 z 60 spolků poslalo Svazu své zprávy a uhradilo členský příspěvek. Zvýšil se členský příspěvek a činil 10 procent z členského, a mimořádný pětiprocentní příspěvek z čistého zisku ze zábav. Navíc, 28. října musí všechny spolky vystavit krabice na příspěvky pro Svaz. Každý zakládající člen musel ročně platit 1000 dinárů, řádní členové 60 dinárů.
Hlavní rozhodnutí shromáždění se týkalo budoucího vedení a budoucího sídla Svazu. Za sídlo byl zvolen Bělehrad, a předsedou byl zvolen 47letý Josef Hrnčíř, stavitelský podnikatel z Bělehradu, který bude ve funkci dalších 13 let. Místopředsedy se stali Ľudovít Mičátek z Nového Sadu, František Smetánka ze Záhřebu, Jan Růžička z Lublaně, tajemníky Ján Bena a Karol Lilge a pokladníkem Karol Kašper.
Text Marijan Lipovac, přeložil žp, foto archiv Jednoty a Svazu

Read 49 times