Print this page

K 150. výročí narození Stjepana Radiće

  • Posted on:  čtvrtek, 24 červen 2021 00:00

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ POPULARIZÁTOR CHORVATSKO-ČESKÝCH VZTAHŮ
Dne 11. června se naplnilo 150 let od chvíle, kdy se ve vsi Trebarjevo Desno u Sisku narodil Stjepan Radić, jedna z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších osobností chorvatských dějin, první chorvatský politik. Na základě demokraticky projevené vůle většiny chorvatského lidu se stal jeho legitimním vůdcem v době Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeho ideje ho ale stály život – stal se obětí atentátu v Národním shromáždění v Bělehradu v roce 1928. Vedle svého činorodého politického a publicistického působení byl Radić, jehož manželka byla Češka, na přelomu 19. a 20. století nejvýznamnějším popularizátorem chorvatsko-českých vztahů.

Byl autorem prvních chorvatských příruček pro výuku češtiny a zastánce politické spolupráce Chorvatů a Čechů v zájmu společného prosazení vlastních národních zájmů v rámci Rakouska-Uherska.
Na Radićovo jubileum se nezapomnělo v Chorvatsko-české společnosti, České besedě Záhřeb a Radě české menšiny města Záhřebu, a 8. června bylo v Českém domě v Záhřebu uspořádáno setkání. O Radićových stycích s Čechy přednášel historik a bohemista, předseda Chorvatsko-české společnosti Marijan Lipovac. Po dlouhé době šlo o první veřejné shromáždění živě, které uspořádaly uvedená sdružení, a mohlo se sledovat také online. Lipovac ve své přednášce zdůraznil, že Radić idealizoval Čechy jako nejpokrokovější a nejkulturnější slovanský národ. Obdivoval jejich vyvinuté hospodářství, bankovnictví a školství, třebaže měli mnohem menší autonomii než Chorvatsko, což bylo důkazem, že jsou jako národ zralí a schopní uspořádat vlastní stát. „Při tom idealizování často přeháněl, ale Radić dodnes zůstal mezi největšími přáteli a sympatizanty, jaké Češi na chorvatském území kdy měli. Málokdo vynakládal tolik energie a nadšení do popularizace Čechů a Česka mezi Chorvaty jako Stjepan Radić, i když sympatie nebyly vždy opětované z české strany, zejména pokud šlo o politiku,“ řekl Lipovac.
Radić studoval v Praze v letech 1893 až 1894, což sehrálo velkou roli v jeho politickém a ideologickém dozrávání, protože od Tomáše Masaryka a dalších českých politiků přebral ideu, že se v politice má působit prakticky, aby se dosáhl pokrok k lepšímu, zejména v oblastech hospodářství, kultury a osvěty, a tu později uplatnil při své práci s chorvatskými rolníky. Výborně ovládal český jazyk, česky psal také literární a publicistická díla a novinové články. Radić byl s Českem propojen také prostřednictvím své manželky Marie (dívčím jménem Marie Dvořáková), kterou poznal v roce 1894 během studií v Praze, kde se také v roce 1898 oddali a kde žili v letech 1899 a 1900, kdy Radić působil jako novinář v několika českých  novinách a uveřejnil tam několik publicistických prací (Současné Chorvatsko, Srbové a Chorvati – několik kapitol k objasnění podstaty posledních událostí, Svobodná škola politických věd v Paříži, Slovanská studující mládež a drobná národní práce, Úvahy politiky mezinárodní, Jižní Slované). Díky této činnosti ho nejstarší český literární spolek Svatobor uznal za českého spisovatele. Radić česky napsal také své autobiografické záznamy, které objevil, do chorvatštiny přeložil a v roce 1985 uveřejnil český kroatista Dušan Karpatský. Pro lepší představení českých dějin a současnosti chorvatské veřejnosti Radić v roce 1910. uveřejnil knihu Češki narod na početku XX. stoljeća (Český národ na začátku XX. století) a v roce 1912 práci Unutrašnje ili društveno uređenje češkoga naroda (Vnitřní čili společenské zřízení českého národa). Významná je i Radićova práce Djevojački svijet, izabrane pripoviesti čeških spisateljica (Dívčí svět, vybrané povídky českých spisovatelek) z roku 1902, kterým se snažil podnítit chorvatské ženy, aby se jako Češky angažovaly ve veřejném životě a překlad románu Aloise Jiráska Pasoglavci ili Boj čeških graničara za seljačko pravo (Psohlavci aneb Boj českých hraničářů o práva sedláků) z roku 1906.
Lipovac připomněl, že Radić v brožuře Kako ćemo iz našeg zla u dobro (Jak se z našeho zla dostaneme k dobru) v roce 1902 uvedl: „Češi jsou svými vědomostmi, pokrokem a bohatstvím, a zejména svou láskou k slovanským bratrům, přední slovanský národ. Češi nám mohou nejvíce pomoci tím, že se od nich můžeme naučit, jak chytře a pokrokově hospodařit, pracovat a obchodovat, a jak se vytváří národní svornost.“ Uvedl také Radićův projev v Chorvatském sněmu z roku 1911, ve kterém mimo jiné uvedl: „Když se mě někdo zeptá, proč tolik mluvím o Češích, odpovídám: Protože u Čechů máme vše, o čemž se nám ještě dlouho nemůže ani zdát.“
Radić se přimlouval za přeuspořádání Rakouska-Uherska na Podunajský svaz států a národů složený z pěti států – českého, haličského, uherského, chorvatského a alpského, s tím, že by Slované ve vzájemné komunikaci měli používat český jazyk, který by zároveň byl jednacím jazykem s ústředními státními institucemi. Navrhoval také, aby se na chorvatské střední školy zavedla výuka češtiny, aby se mladí lidé mohli dostat na studia do Čech, především na učňovské školy, které v Chorvatsku tenkrát ještě nebyly. Už v roce 1896 Radić připravil a vydal Slovnicu i čitanku češkoga jezika (Mluvnice a čítanka českého jazyka) a Rječnik češkoga jezika za Hrvate (Slovník češtiny pro Chorvaty). Tato díla se v roce 1902 dočkala druhého, přepracovaného a doplněného vydání s názvem Češko-hrvatska slovnica s čitankom i s češko-hrvatskim diferencijalnim rječnikom, a třetí vydání v roce 1911 s názvem Češka vježbenica za srednje i njima slične škole. To byly delší dobu jediné příručky k učení se českému jazyku v Chorvatsku.
Po rozpadu Rakouska-Uherska Radić usiloval o propojení Chorvatska s Československem koridorem vedoucím dnešním Burgenlandem (Gradišće).
Stjepan Radić měl spojení i s Čechy v Chorvatsku, mezi kterými po dobu tří měsíců od roku 1901 do 1902 žil ve vsi Končenice na Daruvarsku. Později dopisoval do novin české menšiny a chodil do České besedy Záhřeb. V době Království SHS, kdy byl Radić na základě výsledků voleb považovánza vůdce chorvatského národa, jeho politiku podporovala většina Čechů v Chorvatsku, většinou na venkově, a také je těžce zasáhla Radićova smrt. Lipovac zmínil, že Radić s manželkou uvítal nový rok 1912 právě v České besedě Zagreb, a potom napsal článek do novin Český list, v němž vzkázal chorvatským Čechům, že jejich mottem má být: „Co Čech, to pracovník.“
Rodina Marie a Stjepana Radiće byla bilingvní, o čemž se dočítáme z Radićových dopisů. Manželku Marii vždy oslovoval česky jako „Nejmilejší“ nebo „Nejmilejší moje“ a rodinné příslušníky jako „Nejmilejší moji“. Občas v závěru dopisu posílal manželce a dětem „milliardu hubiček“, „million pusinek“ či „trillion trillionů hubinek“, místo zkratky PS používal české slovo „douška“, a o Vladko Mačekovi se několikrát zmínil jako o „Kocourovi“.
Své dopisy Radić často podepisoval vtipnými přezdívkami, mezi kterými byly i české, jako „Nedočkal“ (aluze na to, že se ještě nedočkal propuštění z věznice), „Dočkal“ (s nadějí, že se už brzy dočká svobody) nebo „Tatínek Nashledanoušek“. Radić se dožil tří vnoučat, která mu říkala česky dědeček.
Za zásluhy o chorvatsko-české vztahy jméno Stjepan Radić nese od roku 2018 na podnět Chorvatsko-české společnosti jedna pražská ulice, a v roce 2011 byla k jeho uctění postavena pamětní tabule na místě jeho sňatku, v kostele svatého Norberta.
Úvodem promluvil předseda České besedy Záhřeb a Rady české menšiny města Záhřebu Jiří Bahník. Připomněl, že se připomenutí 150. výročí narození Stjepana Radića koná v rámci Dnů české a chorvatské kultury v Záhřebu od 25. května, které pořádají tyto dvě organizace české menšiny v Záhřebu. „Cílem Dnů české a chorvatské kultury v Záhřebu je zachránit před zapomenutím osobnosti, které stavěly mosty mezi Chorvaty a Čechy, a jeden z nejpevnějších mostů postavil právě Stjepan Radić,“ řekl Bahník. Zároveň vyjmenoval Radićovy zásluhy o dobré jméno české menšiny v Chorvatsku u většinového národa. Text Marijan Lipovac, přel. žp

Po Radićově smrti na jeho počest napsal báseň v češtině československý diplomat Prokop Vavřínek, synovec Radićovy manželky Marie, respektive syn její sestry Anny. Báseň byla uveřejněna v záhřebských novinách Slobodni glas k prvnímu výročí Radićovy smrti 8. srpna 1929. Na připomenutí Radićových 150. narozenin ji přečetl Jiří Bahník:
Prokop Vavřínek
Stjepan Radić

Kdo geniem, ten trpí vždy a všady
Má na skráni korunu trnovou –
Záští strádá, rozdávaje poklady,
Sám kráčí svou cestou křížovou.

Jde sám a sám – jen zřídka rukou lásky
Jej cizí bytost vřele uvitá,
A dumy, které tají jeho vrásky,
Se zaníceným zrakem pročítá.

V žití zneuznán, všecky dary ducha
Jen otčině své drahé věnuje,
Ač jemu pleva zbude pouze hluchá,
A všecko té, již tolik miluje.

Spi, muži velký, v práci své i hoři,
Prach, v nějž se mění svatá tvoje hruď,
Je ten, v něhož se volnost lidu tvoří –
Národu svému provždy Světlem buď.

Chorvatský národ z lidstva oceánu
Jak perlu vynes v lesku třpytícím –
Duch lásky uvil pohřební mu bránu
A národ stal se domem truchlícím –

Je žalost velká, a slov pro ni není,
Když velduch klesl smrti na lůže –
Národu svému přinesl Vzkříšení,
Leč jeho vzkřísit nikdo nemůže...

Však ducha jeho plody skvoucí
Již zrají ve všech srdcích v národě –
Jak chtěl, dál půjde k boji s láskou vroucí,
Věčně zůstane věren Svobodě!

Read 53 times